Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1268/11 #1Usnesení ÚS ze dne 27.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/právo na odvolání (dvojinstančnost řízení)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedliv... více
Věcný rejstříkOdvolání
opravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1268.11.1
Datum podání29.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 99/1963; Občanský soudní řád; § 202/2

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6, #7 čl. 2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1268/11 ze dne 27. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem Západní 31, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011, č. j. 35 Co 12/2011-57, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2011 a kvalifikovaně doplněnou dne 6. 6. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, práva rovnosti účastníků řízení, práva na soudní ochranu a práva na ochranu majetku. Současně podává návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., neboť má za to, že uvedené ustanovení je v rozporu se základními lidskými právy i právem evropským a mezinárodním. Všem účastníkům řízení, jejichž spor je veden o jistinu nepřevyšující 10.000,- Kč, je totiž bráněno spravedlivému projednání věci u nezávislého soudu v dvojinstančním řízení a současně tak naprosto neodůvodněně zasahováno do jejich rovného postavení s jinými účastníky řízení. V tomto přesvědčení nevychází jen z Ústavy ale i z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ze Smlouvy o Evropské unii. Dle stěžovatele nelze v moderním demokratickém právním systému rozdělovat uplatněné nároky před soudem na více či méně bagatelní a podle toho jedněm účastníkům odepřít možnost dvojí instance v rozhodování. Uvedené platí tím spíše v našem soudním systému, kde je míra zrušujících prvostupňových rozhodnutí velmi vysoká. Dochází tak k dalšímu snižování důvěry v soudní rozhodnutí. Je také zřejmé, že uvedená hranice je pro různé sociální skupiny jinak bagatelní. S ohledem na životní minimum, průměrnou výši platů, důchodů a jiných parametrů pak nelze částku do 10.000,- Kč považovat za natolik nepodstatnou, aby účastníku řízení, který se této částky domáhá, byly odepřeny základní procesní možnosti obrany. V důsledku takové právní úpravy tak stěžovatel nemůže účinně bránit neoprávněným zásahům do svého majetku.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatel se svou ústavní stížností sice domáhá zrušení usnesení odvolacího soudu, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku vydanému v tzv. bagatelní věci, žádné námitky ve vztahu k tomuto rozhodnutí však nevznáší. Výhradně argumentuje protiústavností ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., neboť má zato, že absence dvoustupňového řízení v tzv. "bagatelních věcech" vede k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že se k uvedené problematice již vyslovil, a to ve svém nálezu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01 ve znění opravného usnesení ze dne 30. listopadu 2001, kde uvedl, že "z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí." Také v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 436/01 je poukazováno na skutečnost, že "v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebylo v roce 1950 právo na odvolání (tzv. right on appeal) zakotveno. Stalo se tak až 7. protokolem z roku 1984, v jehož čl. 2 je zakotveno právo na odvolání v trestních věcech, přičemž i zde je možná výjimka v případě méně závažných trestních věcí. V soukromoprávních sporech toto právo upraveno není." Ústavní konformitu ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud ostatně posuzoval vícekrát, aniž by ji někdy zpochybnil (srov. též usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, v němž uvedl, že "výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice"). Ústavní soud neshledal důvodu se od těchto svých závěrů odchýlit ani v nyní projednávané věci a plně na ně odkazuje.

Jak bylo upozorněno v předchozím odstavci, stran samotného usnesení městského soudu, kterým bylo stěžovatelovo odvolání odmítnuto jako nepřípustné, ústavní stížnost žádné konkrétní námitky neobsahuje, takže Ústavnímu soudu není zřejmé, z jakých důvodů (pro jaké vady) by daným rozhodnutím mělo dojít k porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud se může jen domnívat, že tím důvodem má být právě aplikace napadeného ustanovení § 202 odst.2 o. s. ř., která však, jak je uvedeno výše, protiústavní shledána nebyla.

Ústavní soud tedy nezjistil, že by napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jakékoli ústavně chráněné právo stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ze stejného důvodu odmítl i akcesorický návrh na zrušení § 202 odst. 2 o. s. ř. (viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru