Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1266/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Most
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ústí nad Labem
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Most
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důk... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
trestný čin/loupež
vina
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1266.10.1
Datum podání03.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 234 odst.1, § 235 odst.1

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1266/10 ze dne 13. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Annou Outlou, advokátkou se sídlem v Plzni, Doudlevecká 22, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1322/2009 ze dne 28. ledna 2010, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 4 To 563/2008 ze dne 16. března 2009 a rozsudku Okresního soudu v Mostě sp. zn. 3 T 113/2005 ze dne 8. března 2006, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem a 3) Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a 3) Okresního státního zastupitelství v Mostě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 30. dubna 2010, stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem soudu prvního stupně byl shledán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že telefonicky vyhrožoval J. K. zabitím, pokud se jako obchodník bude pohybovat v místech, kde podniká stěžovatel, a dále tím, že po J. K. nejprve pod pohrůžkou zbití požadoval peníze a poté jej napadl, až poškozený utrpěl poranění v oblasti hlavy a peníze stěžovateli vydal. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců, a současně byl zproštěn části obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek spočívající v tom, že měl stěžovatel z auta vyhrožovat kolemjdoucímu Š. H. zbitím a problémy u obchodních partnerů, pokud bude jako dodavatel mlékárenského zboží jezdit trasou, kudy stěžovatel zaváží zboží do svých obchodů. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání zrušen rozsudek ve druhém výroku o vině a ve výroku o trestu a nově byl po úpravě skutkové věty, v části týkající se množství peněz vydaných poškozeným, uznán znovu vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a za to a za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Konečně usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecně namítá, že řízení bylo provedeno jednostranně s účelovou snahou vyhovět podané obžalobě. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů prvního a druhého stupně není patrné, jak se vypořádaly s jeho obhajobou, resp. nevysvětlily, na základě čeho ji považovaly za nevěrohodnou a zjevně účelovou. Konkrétně pak namítá, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhované důkazy, tedy nezjistil, zda jsou proti poškozenému vedena jiná trestní řízení a nevyžádal si úřední záznam o tom, kolikrát tento poškozený podal v posledních třech letech trestní oznámení. Stejně tak se nevypořádal s jeho návrhem ze dne 12. září 2005 na doplnění dokazování výpisy volání. Skutková zjištění učiněná obecnými soudy jsou podle stěžovatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Při posuzování specifické věrohodnosti poškozeného byla opomenuta skutečnost, že již byl pravomocně odsouzen za trestný čin. Podobně nebylo hodnoceno zjištění, že tento poškozený je kontroverzní a konfliktní osobou. Negativně pro poškozeného vyznívá i závěr znalce o zbytečně dlouhém a nepřiměřeném léčení. Nepochopitelně byla přehlédnuta stěžovatelem a svědkem P. B. uváděná skutečnost, že celý incident vyvolal poškozený. Přičemž svědek P. B. je zřejmě jediným, kdo na vlastní oči viděl počátek konfliktu, kdy poškozený stěžovatele kopl do nohy. Byl přiřknut značný význam vypracovanému znaleckému posudku, přestože znalec výslovně připustil více možností vzniku zranění. Úder kamenem do čela byla přitom variantou jednoznačně nejhorší pro stěžovatele. Vzhledem k těmto skutečnostem je stěžovatel přesvědčen, že z provedeného dokazování v řízení před obecnými soudy není možno při dodržení pravidel racionálního uvažování dovodit závěr, že se předmětných jednání dopustil.

3. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, a už vůbec mu nepřísluší hodnotit provedené důkazy, a to ani v případě, že by s jejich hodnocením sám nesouhlasil. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena základní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69; sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

4. Pokud jde o důkazy navržené v rámci odvolání, tak námitkou, že byly pominuty, se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. I. ÚS 36/08 ze dne 25. srpna 2008, jak správně poukázal dovolací soud. V onom nálezu nebyla stran této námitky shledána pochybení dosahující ústavněprávní roviny s ohledem na potřebu rozlišovat situaci, kdy by opomenutým důkazem byl takový důkaz, kterým mohla být potvrzena či vyvrácena obhajoba obviněného a bez důvodných pochybností tak zjištěn skutkový stav v dané věci od důkazních návrhů stěžovatelových, v jejichž případě se nejeví, že by mohly přinést jakékoliv zásadní informace důležité pro posouzení věci. Od tohoto závěru se nemůže (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy), resp. nemíní [srov. § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] odchýlit ani nyní.

5. Je třeba souhlasit s tím, že závěr o vině byl obecnými soudy postaven na výpovědi poškozeného, neboť v ostatních důkazech byla shledávána toliko nepřímá relevance s ohledem na jejich omezený obsahový význam. Nejen na adresu svědka Borky, nýbrž na adresu všech svědků přítomných poblíž místa činu či jinak informovaných o incidentu na stavbě se totiž obecné soudy shodly na tom, že "...nesledovali celý konflikt mezi obžalovaným a poškozeným, případně si na okolnosti nepamatovali, nebo je nemohli sledovat pro pobyt na jiném místě, ze kterého na místo konfliktu nebylo vůbec vidět." (str. 7 rozsudku odvolacího soudu). To lze považovat za ústavně souladné, s ohledem na to, že k poranění poškozeného logicky muselo dojít na konci konfliktu spíše než na začátku. Mimo to je třeba poukázat na to, že to byl stěžovatel, kdo vyhledal poškozeného, a nikoliv naopak, a proto je argument stěžovatele o tom, že svědek B. jediný viděl počátek konfliktu, poněkud vytržen z kontextu, když zůstal mlhavým předmět "jednání" s poškozeným, o němž stěžovatel jen ryze obecně informoval doprovázejícího svědka B.

6. V každém případě bylo zcela namístě se vypořádat (i k námitkám stěžovatele) s věrohodností osoby poškozeného a věrohodností jeho výpovědi. Nelze však souhlasit s tvrzením stěžovatele, že by se obecné soudy s některou z jím uváděných námitek na adresu poškozeného nevypořádaly. Naopak, soud prvního stupně své úvahy o věrohodnosti stěžovatele založil na trestních následcích, které by pro poškozeného plynuly z případné nepravdivé výpovědi, jakož i na časových a vztahových okolnostech daného případu, a konečně na kvalitě a neměnnosti výpovědi (str. 5 a 6 rozsudku). Odvolací soud se pak zabýval trestním stíháním poškozeného (pro typově zcela jinou trestnou činnost) a okolností délky jeho léčení (dle rozhodnutí ošetřujícího lékaře). Odvolací soud se konečně vyjádřil i k tomu, proč bylo vycházeno z jedné ze dvou verzí poranění, jak je nadnesl znalec (str. 7 rozsudku), přičemž Ústavní soud nespatřuje mezi mechanismem úderu oválným kamenem drženým v ruce a úderu kloubem ruky sevřené v pěst (srov. str. 5 rozsudku soudu prvního stupně) rozdíl způsobilý ovlivnit kvalifikaci trestného činu na úrovni podústavního práva, natož na úrovni ústavního pořádku.

7. Ze shora vyloženého je tedy zcela zřejmé, že obecné soudy založily své závěry na tom, že verzi poškozeného uvěřily a obhajobě stěžovatele, která logicky co do podstaty stála proti prve uvedené, nikoliv. Nelze tedy souhlasit s tvrzením, že by se obecné soudy s obhajobou stěžovatele nevypořádaly. Pouhý nesouhlas se závěry obecných soudů, resp. co podstaty a rozsahu stále stejné opakování námitek uplatněných v opravných prostředcích (v daném případě naposledy v dovolání), přitom nejsou způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. 5. 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru