Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1265/18 #1Usnesení ÚS ze dne 15.08.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost sou... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.1265.18.1
Datum podání08.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 174a

89/2012 Sb., § 913, § 915

94/1963 Sb., § 96, § 99

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1265/18 ze dne 15. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou, se sídlem Žitná 10, Praha 2, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018 č. j. 53 Co 372/2017-539, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se žalobce (otec stěžovatele) žalobou podanou dne 8. 6. 2012 u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhal zrušení, příp. snížení, výživného pro stěžovatele. Obvodní soud o jeho návrhu rozhodl rozsudkem ze dne 26. 5. 2017 č. j. 40 C 60/2012-482 tak, že snížil výživné s účinností od 1. 4. 2012 do 31. 12. 2012 na částku 2 200 Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 na částku 500 Kč měsíčně (výrok I.), zamítl návrh na zrušení, případně na snížení výživného s účinností od 1. 1. 2014 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

2. Obvodní soud při úpravě výše výživného od 1. 4. 2012 přihlédl ke změně poměrů na straně žalobce, který přestal pracovat z důvodu výpovědi, i stěžovatele jako žalovaného, který přestal studovat. Při snížení výživného na 500 Kč měsíčně pak vycházel obvodní soud z toho, že žalobce byl v roce 2013 bez zaměstnání a jeho příjem nedosahoval ani minimální mzdy. Zamítnutí návrhu na zrušení nebo snížení výživného od 1. 1. 2014 obvodní soud odůvodnil tak, že po roce hledání práce již bylo v silách žalobce najít si zaměstnání odpovídající jeho profesi, v němž by dosahoval alespoň průměrné mzdy 25 000 Kč měsíčně.

3. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Městský soud svým rozsudkem ze dne 18. 1. 2018 č. j. 53 Co 372/2017-539 změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku II. tak, že od 1. 1. 2016 snížil výživné pro stěžovatele na 3000 Kč měsíčně (výrok I.) a ve výrocích II., III. a IV. rozsudek obvodního soudu zrušil (výrok II.). Při určení výživného od 1. 1. 2016 vzal městský soud za rozhodné odůvodněné potřeby stěžovatele a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry jeho otce. Pokud jde o zrušené výroky obvodního soudu, městský soud uvedl, že závěr obvodního soudu ohledem schopnosti žalobce najít si jiné zaměstnání odpovídající jeho profesi by mohl být správný, nicméně musel by být podložen náležitými skutkovými zjištěními, která obvodní soud neprovedl.

4. Výrok I. rozsudku městského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž uvedl, že městský soud svým rozhodnutím zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nepřihlédl k celé řadě rozhodných okolností, neúplně zjistil majetkové a jiné poměry otce, nesprávně posoudil provedené důkazy a nadto celé řízení trvalo nepřiměřeně dlouho. Stěžovatel zdůraznil, že je invalidní a není schopen se sám živit, jeho otec se vždy vyhýbal placení výživného, vyhýbá se i stálé práci a zkresluje účelově své příjmy. Stěžovatel dále tvrdí, že jeho otec se o něj nestará ani o něj nejeví zájem nad rámec soudem určených povinností. Poukazuje také na skutečnost, že zpětným snížením výživného se dostane pod hranici chudoby, neboť bude nucen vrátit částku ve výši téměř 100 000 Kč, s čímž vůbec nepočítal, neboť měl za to, že spotřebované výživné se nevrací.

5. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.

6. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

7. Ústavní soud ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení § 96 či § 99 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině; případně § 913 či § 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti má soud brát ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale přihlíží též k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni [srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593)].

8. Na setrvalou judikaturu Ústavního soudu lze odkázat také, pokud jde o hodnocení důkazů o životní úrovni otce, podle níž by byl dán důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo usnesení ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1341/17]. Nic takového však Ústavní soud nezjistil.

9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele a dospěl k závěru, že jeho námitky směřují ryze do oblasti skutkových závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, a do jejich hodnocení těmito soudy. Stěžovatelova argumentace směřuje proti vyvození závěrů pohybujících se na úrovni podústavního práva. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy celou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění svého rozhodnutí logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Městský soud náležitě zjistil skutkový stav věci, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo, a vycházel z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení otázky, zda v příjmech žalobce došlo k takovým změnám, jež odůvodňují změnu (snížení) stanovené výše výživného ve vztahu ke stěžovateli. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno toliko právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Na neopodstatněnosti ústavní stížnosti nemění nic ani stěžovatelem namítaná skutečnost, že si nebyl vědom nutnosti vrátit spotřebované výživné za již uplynulé období. Není možné se dovolávat neústavnosti rozhodnutí městského soudu s poukazem na to, že si stěžovatel nebyl vědom jeho důsledků.

10. Pokud jde o stěžovatelovu námitku týkající se nepřiměřené délky řízení, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel mohl v zájmu urychlení řízení využít opravný prostředek spočívající v podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (srov. ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů; viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Drenk proti České republice ze dne 4. 9. 2014 č. 1071/12, § 70); z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by tak učinil. Nárok na náhradu škody a zadostiučinění, nebylo-li rozhodnuto v přiměřené lhůtě, je možné uplatnit podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ani využití tohoto prostředku nápravy nevyplývá z podané ústavní stížnosti. Ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak stěžovatel nevyčerpal před podáním ústavní stížnosti prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (shodně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3495/16).

11. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru