Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1264/20 #1Usnesení ÚS ze dne 29.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - NS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání trestní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1264.20.1
Datum podání30.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1264/20 ze dne 29. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o návrhu stěžovatele T. Š., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Havelkou, LL.M., advokátem se sídlem Běchovická 28, Praha 10 - Strašnice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2019 č. j. 5 To 84/2018-2292 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019 č. j. 5 Tdo 549/2019-2262, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 11. 2019 a v záhlaví citovaného kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019. Stěžovatel má za to, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jeho základními právy podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a principem ultima ratio.

2. Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli (společně s dalším obžalovaným) bylo vedeno trestní řízení pro spáchání trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. V prvním kole řízení před trestními soudy byl stěžovatel zproštěn obžaloby prvostupňovým soudem, jehož rozhodnutí následně potvrdil odvolací soud. K dovolání nejvyššího státního zástupce však Nejvyšší soud zrušil všechna předchozí rozhodnutí a věc vrátil k řízení prvostupňovému soudu. V druhém kole řízení před trestními soudy prvostupňový soud stěžovatele shledal vinným, avšak odvolací soud jeho rozhodnutí zrušil a stěžovatele opět zprostil obžaloby. I proti tomuto zprošťujícími rozsudku odvolacího soudu podal státní zástupce dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl v záhlaví citovaným usnesením tak, že rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Ve třetím kole řízení před trestními soudy rozhodl krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že stěžovatele shledal vinným ze spáchání shora uvedených trestných činů a odsoudil jej (shodně s druhým obžalovaným) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal současně ústavní stížnost i dovolání.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ji považuje za přípustnou dle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, neboť zákon mu neposkytoval žádný (další) procesní prostředek k ochraně práva. Odůvodňuje to tím, že Nejvyšší soud již ve věci rozhodoval a vyjádřil svůj právní názor, pročež se lze domnívat, že na něm setrvá a stěžovatelovo dovolání neshledá důvodným, resp. jej odmítne. Své rozhodnutí podat ústavní stížnost proti shora citovanému rozsudku krajského soudu v této fázi řízení pak odůvodňuje tím, že pokud by tak neučinil, Ústavní soud by později mohl dospět k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k tomuto rozsudku opožděná, neboť Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání z důvodů nezávisejících na jeho uvážení ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Dále stěžovatel namítá, že v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, jímž uvedený soud vyhověl dovolání státního zástupce, nemělo být vůbec vydáno, neboť námitky státního zástupce nebylo možné podřadit pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Tím, že Nejvyšší soud vydal předmětné kasační rozhodnutí a zavázal svým právním názorem krajský soud, jenž se jím posléze řídil, došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a principu subsidiarity trestní represe.

4. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu. Především zkoumá, zda byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Rovněž zkoumá, zda stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a zda zastoupen v souladu s požadavky vyplývajícími z § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu.

5. V nyní posuzované věci je - jak ostatně stěžovatel sám předvídal - problematický právě aspekt přípustnosti nyní posuzované ústavní stížnosti. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

6. Nejprve proto Ústavní soud posuzoval, zda měl stěžovatel k dispozici další procesní prostředky nápravy, jimiž mohl napadnout v záhlaví citovaný rozsudek krajského soudu. V této souvislosti Ústavní soud stručně konstatuje, že podání dovolání proti předmětnému rozsudku krajského soudu není ustanoveními § 265a a násl. trestního řádu výslovně vyloučeno a stěžovatel byl o možnosti podat dovolání řádně poučen.

7. Následně se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatele, že jelikož názor Nejvyššího soudu na posuzovanou věc již "zná" a "ví", jak o jeho dovolání rozhodne, tak ve skutečnosti neměl k dispozici žádný další (efektivní) procesní prostředek nápravy a byl oprávněn napadnout ústavní stížností přímo rozsudek krajského soudu (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu). S tímto názorem se Ústavní soud neztotožnil. Jak již bylo řečeno výše, Ústavní soud dlouhodobě zastává názor, že pokud právní úprava umožňuje stěžovateli podat procesní prostředek k ochraně svého práva, ať řádný nebo mimořádný, je povinen tak před podáním ústavní stížnosti učinit; v opačném případě bude jeho ústavní stížnost shledána nepřípustnou. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), k tomu Ústavní soud uvedl, že "ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice." Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel je na základě svých předchozích zkušeností přesvědčen, že dokáže předvídat, jak bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o jeho dovolání. Bez ohledu na to, zda se intuice stěžovatele později ukáže jako správná nebo nikoli, se totiž jedná pouze o spekulativní úvahy o budoucím rozhodnutí Nejvyššího soudu, nikoli o objektivizovatelné úvahy stran přípustnosti mimořádného opravného prostředku (dovolání) podle příslušných ustanovení trestního řádu. Ústavní soud s ohledem na výše řečené uzavírá, že stěžovatel byl povinen vyčerpat dovolání.

8. Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím krajského soudu, nýbrž stále pokračuje, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Nyní posuzovaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

9. Pro úplnost Ústavní soud závěrem dodává, že odmítnutím této ústavní stížnosti pro nepřípustnost nedochází k vyloučení soudní ochrany proti nyní napadeným rozhodnutím. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž platí, že "byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku."

10. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost pro nepřípustnost podle § 43 odst. l písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2020

Ludvík David, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru