Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1259/16 #1Usnesení ÚS ze dne 03.05.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Kroměříž
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.1259.16.1
Datum podání21.04.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1259/16 ze dne 3. 5. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. Vazební věznice Břeclav, P.O.Box 74, Břeclav, zastoupeného JUDr. Petrem Crhou, advokátem se sídlem Obchodní 41, Most, proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. 5. 2015, č. j. 2 T 176/2014-128, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 3. 9. 2015, č. j. 6 To 237/2015-159, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, č. j. 3 Tdo 51/2016-23, za účasti Okresního soudu v Kroměříži, Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle ustanovení § 145 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu a dále přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovateli byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl let nepodmíněně.

2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zásah do svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že od počátku trestního řízení trestnou činnost popíral, řízení bylo neobjektivní, a to i s ohledem na stěžovatelovu minulost, kdy byl mnohonásobně odsouzen, provedené důkazy prý byly hodnoceny jednostranně a zejména překrouceně byl vyhodnocen důkaz výpovědí znalce prof. MUDr. M. Hirta. Naopak soudy neuvěřily výpovědím některých svědků, a to jen proto, že se jedná o blízké příbuzné stěžovatele, a akceptovaly výpovědi svědků Orose a Leinertové, byť tito svoje výpovědi měnili.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podstata ústavní stížnosti totiž spočívá výhradně ve zpochybnění provedeného dokazování obecnými soudy, když stěžovatel tvrdí, že soudy nezohlednily důkazy svědčící v jeho prospěch, a zároveň chybně hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.

6. Taková pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle; naopak zjištěný skutkový stav se opírá o řádně objasněné skutečnosti. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k vysloveným skutkovým i právním závěrům a též Nejvyšší soud přisvědčil soudům nižších instancí, že jednotlivé důkazy podrobně rozvedly a jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné a které nikoliv.

7. Za této situace nemá Ústavní soud důvod závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat pouze za polemiku s dovozenými skutkovými a potažmo též s právními závěry obecných soudů, vedenou zcela mimo rovinu ústavního práva, a s nimiž se Ústavní soud, který není "další soudní instancí", proto nemá důvod zabývat. Ve skutečnosti totiž stěžovatel nezpochybňuje porušení některého ze zaručených ústavních principů práva na spravedlivý proces, nýbrž brojí proti výsledku trestního řízení, což však samozřejmě nepožívá -az povahy věci ani požívat nemůže - ústavní ochrany.

8. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu ani jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

9. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru