Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 125/16 #1Usnesení ÚS ze dne 15.04.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Šumperk
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříknemovitost
Bezdůvodné obohacení
legitimace/aktivní
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
Vlastnické právo
Věcná břemena
žaloba/na vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.125.16.1
Datum podání12.01.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 151o, § 451

99/1963 Sb., § 90, § 159 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 125/16 ze dne 15. 4. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Vejdy, zastoupeného Mgr. Stanislavem Bodlákem, advokátem se sídlem Sobotín 270, Petrov nad Desnou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, č. j. 26 Cdo 2948/2015-143, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 4. 12. 2014, č. j. 12 Co 417/2014-100, a proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 5. 2014, č. j. 15 C 169/2013-71, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 12. 1. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří ve smyslu čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, se podává, že se stěžovatel žalobou domáhal vyklizení specifikovaných nemovitostí a zaplacení částky 186.400 Kč, představující bezdůvodné obohacení za užívání bytů v těchto nemovitostech a zaplacenou daň z nemovitosti za rok 2012. Řízení o vyklizení nemovitostí však bylo v záhlaví citovaným rozsudkem zastaveno a žaloba stěžovatele na zaplacení uvedené částky byla zamítnuta. K odvolání stěžovatele bylo prvostupňové rozhodnutí rozsudkem krajského soudu potvrzeno a dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Soudy totiž vyšly ze zjištění, že manželce stěžovatele byly v roce 1997 darovány nemovitosti (jejichž vyklizení se stěžovatel nyní domáhá) s tím, že v nich bylo zřízeno věcné břemeno doživotního užívání pro "babičku a dědu" stěžovatelovy manželky. V roce 2000 pak bylo k těmto nemovitostem zřízeno další věcné břemenu užívání, tentokrát ve prospěch stěžovatele. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 7. 2003, č. j. 8 C 40/2000-283, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. 3. 2004, č. j. 12 Co 741/2003-303, byla následně zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel a jeho manželka domáhali vyklizení bytu prarodiči stěžovatelovy manželky. Proto novému projednání žaloby na vyklizení, jíž nyní stěžovatel inicioval proti babičce manželky, brání podle obecných soudů překážka věci pravomocně rozhodnuté a řízení muselo být zastaveno. K žalobě na zaplacení shora uvedené částky pak okresní soud uvedl: "Pokud jde o nárok na zaplacení částky 185.000,00 Kč, žalobce není aktivně legitimován domáhat se náhrady za užívání předmětných nemovitostí, neboť není vlastníkem předmětných nemovitostí a nemá žádný právní titul k jejich užívání, když smlouva o věcném břemenu, které mu zřídila jeho manželka Vladimíra Vejdová je neplatná, jak se již vyslovily soudy v soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 40/2000 a soud se s jejich hodnocením plně ztotožňuje. A konečně pokud jde o nárok na zaplacení částky 1.400,00 Kč, kterou měl žalobce zaplatit jako daň za předmětné nemovitosti, ani zde neshledal soud nárok žalobce důvodným, neboť povinnost platit daň z nemovitosti stíhá vlastníka nemovitosti, nikoliv žalovanou jako uživatele nemovitosti."

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům a rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí je dostatečně přesvědčivé. Ústavní soud nenašel žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatele či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve shora naznačeném smyslu.

5. K věci samé musí Ústavní soud především poznamenat, že stěžovatel v ústavní stížnosti takřka vůbec nezohledňuje okolnosti případu, z nichž soudy vyšly, a jež je třeba respektovat - konkrétně tedy překážku věci pravomocně rozhodnuté a nedostatek stěžovatelovy aktivní legitimace. Na těchto procesních překážkách nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaná Marie Leharová byla v roce 2012 omezena soudem ve svéprávnosti, anebo že stěžovatel investoval podle svého tvrzení prostředky do rekonstrukce předmětných nemovitostí. V interpretaci předkládané okresním i krajským soudem v ústavní stížností napadených rozhodnutích (s nimiž se ztotožnil i Nejvyšší soud) byla nadto vzata v úvahu nejen povaha věcného břemene spočívajícího v doživotním užívání nemovitosti, nýbrž i události, jež po zřízení tohoto břemene ve prospěch nyní žalované Marie Leharové nastaly.

6. Za situace, kdy se obecné soudy v napadených rozhodnutích nedopustily zjevného výkladového excesu, když pouze interpretovaly právní jednání účastníků řízení, neshledal zdejší soud - pamětliv svého shora předestřeného postavení v ústavním systému a nutnosti zdrženlivosti ve vztahu k rozhodovací činnosti obecných soudů - žádný rozumný důvod, pro který by měl závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.

7. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

8. Ústavní soud současně odmítl návrh stěžovatele, aby účastníci a vedlejší účastníci řízení byli povinni uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť to citované zákonné ustanovení ex lege vylučuje s ohledem na výsledek řízení o této ústavní stížnosti, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (srov. výslovně § 62 odst. 4 věta prvá zákona o Ústavním soudu "Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení ... .").

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru