Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 125/03Usnesení ÚS ze dne 24.06.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.125.03
Datum podání03.03.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

141/1950 Sb., § 132 odst.2

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.p, § 9 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 125/03 ze dne 24. 6. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatelky H. H., zastoupené advokátem JUDr. J. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 12. 2002, sp. zn. 30 Ca 9/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 12. 2002, sp. zn. 30 Ca 9/2002, neboť má za to, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek.

Napadeným rozsudkem krajského soudu bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Klatovech (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 10. 12. 2001, č.j. PÚ 1522/91 D, kterým podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.") nebyla do vlastnictví stěžovatelky vydána parcela (stav dle PK) o výměře 0,3939 ha v k.ú. Špičák, obec Železná Ruda, neboť daná nemovitost nepřešla na stát žádným ze způsobů uvedených v § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Jak Ústavní soud z odůvodnění výše citovaného rozsudku zjistil, krajský soud vycházel z následujících skutečností. Přídělovou listinou vydanou dle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. získaly I. M. a stěžovatelka do spoluvlastnictví každá jednou polovinou rodinný domek a pozemky v Železné Rudě Vsi (Špičáku). Přídělovou listinou ze dne 12. 11. 1957 byla již jen stěžovatelce na základě dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb. přidělena předmětná parcela (v k.ú Špičák). Podle úředního záznamu, sepsaného dne 24. 8. 1959 na odboru zemědělství rady ONV v Klatovech, stěžovatelkou podepsaného, se tato dostavila na uvedený úřad a sdělila, že pozemek v k.ú. Špičák nikdy neužívala, což může potvrdit rada MNV ve Špičáku, stále jej užívaly státní statky a momentálně na jeho části zřídil závodní výbor ROH rady ONV v Klatovech koupaliště pro svůj pionýrský tábor. Protože danou parcelu neužívá ani v současné době a užívat nebude, požádala o zrušení přídělu a převedení nemovitosti na "správného vlastníka"; současně požádala o zrušení přídělové ceny. Přípisem ze dne 12. 11. 1959 zemědělský odbor rady ONV v Klatovech apeloval na Státní spořitelnu, finanční a účetní službu majetkové podstaty pozemkových reforem v Praze, aby s ohledem na sdělení, že předmětnou parcelu užívá Státní plemenářský statek, n. p., ve Veselí, který dosud nereagoval na opakované dotazy ONV, do konečného vyřízení případu nebyla stěžovatelka upomínána o zaplacení přídělové ceny Kč 320,-. Dopis, který stěžovatelka převzala dne 12. 1. 1960, obsahuje omluvu, že případ nikoliv vinou příslušného odboru ONV není dosud vyřízen. Dne 8. 2. 1960 podepsala stěžovatelka prohlášení o vzdání se přídělu parcely v k.ú. Špičák, přičemž výslovně svolila, aby na jeho základě bylo vloženo vlastnické právo pro československý stát - majetkovou podstatu pozemkových reforem. Administrativní dohodou uzavřenou dne 5. 3. 1960 převedl odbor zemědělství rady ONV v Klatovech předmětnou parcelu na Státní plemenářský statek, n. p., ve Veselí s tím, že se stěžovatelka přídělu vzdala a podle potvrzení přejímajícího statku je nemovitost zahrnuta v jeho původní držbě a bude u něj řádně využita. Dne 1. 7. 1991 stěžovatelka pořádala o vrácení uvedené parcely, když předtím požádala ONV v Klatovech o přešetření a přepsání pozemku "na její jméno" s tím, že celá léta nebyl ani adresátem, ani státními statky obhospodařován, přičemž své vlastnictví dokládala výše citovaným dopisem ze dne 12. 11. 1959. Ve výzvě k vydání pozemku ze dne 17. 4. 1991, adresované Státnímu statku Dešenice, s. p., stěžovatelka uváděla, že ke vzdání se přídělu byla donucena tím, že "z pozemku měla odevzdat vejce, což nebylo možné, protože dům a parcely ležely v zakázaném pásmu a nesměla tam jezdit". Podle protokolu o výpovědi účastníka ze dne 7. 9. 1998 stěžovatelka po přečtení úředního záznamu ze dne 24. 8. 1959 (viz výše) neměla uspokojivě vysvětlit, proč jej podepsala.

Krajský soud následně konstatoval, že o uplatněném nároku pozemkový úřad rozhodoval opakovaně, naposledy dne 23. 5. 2000, a to tak, že požadovaný pozemek nelze vydat, neboť na posuzovaný případ neodpadají restituční tituly ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Uvedený soud pak v prvé řadě odmítl námitku stěžovatelky, že pozemkový úřad nerespektoval právní názor zdejšího soudu, vyslovený v rozsudku ze dne 18. 9. 2001, sp. zn. 30 Ca 171/2000, že k převodu nemovitosti na stát nedošlo na základě darovací smlouvy, neboť v tomto rozsudku soud vyloučil, že by pozemek z vlastnictví stěžovatelky byl do vlastnictví státu převeden darovací smlouvou, a to pro absenci akceptace nabídky právem předpokládaným způsobem ze strany státu. V nyní přezkoumávaném správním rozhodnutí již správní orgán nekvalifikoval důvod změny vlastnického práva jako darovací smlouvu a restituční žádost pak neposuzoval dle § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. Následně se soud zabýval námitkou stěžovatelky, že pozemkový úřad nesprávné posoudil neexistenci restitučního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Přitom dospěl ve shodě s pozemkovým úřadem k závěru, že k přechodu vlastnictví na stát došlo na základě prohlášení o vzdání se přídělu, které obsahuje zcela jednoznačný projev vůle vlastníka vzdát se jednostranným právním úkonem vlastnictví předmětného pozemku, listina je stěžovatelkou, jak vyplývá z ověřovací doložky ze dne 8. 2. 1960, vlastnoručně podepsána. Dle krajského soudu restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., tj. převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu, je naplněn jen tehdy, nelze-li v konkrétním případě dohledat žádnou z právních skutečností, se kterou právní předpisy platné a účinné v době převzetí nemovitosti spojovaly zánik vlastnického práva. Ustanovení § 132 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, upravuje, že vlastnictví se pozbývá také tím, že se ho vlastník vzdá. Zánik nastával již samotným vědomým opuštěním věci s úmyslem se vzdát vlastnictví k ní. Podle § 132 odst. 2 cit. zákona však nebylo možno vzdát se vlastnictví k věcem, které podle příslušných předpisů nelze volně zcizit. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a o pronájmech zemědělské a lesní půdy, nebylo možné vzdát se vlastnictví k věcem nemovitým, protože se jednalo o věci zásadně zcizitelné jen s přivolením okresního národního výboru. I když lze na první pohled dospět k závěru, že v posuzovaném případě stát převzal pozemek bez právního důvodu, neboť jednostranný právní úkon stěžovatelky nemohl být právním důvodem pro převzetí státem, krajský soud vycházel z toho, že smyslem restitučních právních předpisů je zmírnit následky některých majetkových křivd. Pojem křivdy obecně znamená určitý druh nespravedlnosti v rovině hmotné i nehmotné, neoprávněný zásah vůči příslušnému subjektu, který jej pociťoval jako újmu. V případě § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. měl zákonodárce na mysli situace, kdy stát či jiná právnická osoba učinily zásah do vlastnictví, aniž by k tomu existoval jakýkoliv právní důvod, a tento zásah byl vnímán vlastníkem jako křivda. Uvedené ustanovení však nedopadá na případy, kdy původní vlastník zcela jednoznačným způsobem dal najevo, že na další trvání vlastnického práva nereflektuje, chce docílit jeho zániku, nehodlá do budoucna vykonávat oprávnění z vlastnického práva mu plynoucí, ale ani plnit povinnosti s vlastnictvím věci spojené, i když z různých důvodů právní úkon, jímž chtěl docílit zániku vlastnického práva, pro rozpor s právními předpisy akceptovat nelze, a tedy k převzetí nemovitosti formálně právně důvod neexistuje. O takový případ jde dle soudu i nyní. Pozemek byl stěžovatelce přidělen, s jeho nabytím byly spojeny i určité povinnosti. Dle soudu bylo prokázáno, že stěžovatelka ze své iniciativy činila na kompetentních místech konkrétní kroky k ukončení svého vlastnictví. I pokud by bylo potvrzeno, že stěžovatelka byla nucena k obdělávání pozemku a odvádění kontingentu, což však nedoložila, nejednalo by se s ohledem na povinnosti přídělce o protiprávní postup státu. Tvrzení stěžovatelky, že pozemek osázela v roce 1949 a posléze byl zdevastován, je irelevantní, neboť k přídělu došlo až v roce 1957. Nevěrohodné jsou pak tvrzení o důvodech pro vzdání se nemovitostí, neboť tyto v průběhu řízení měnila, a pokud konkrétně jde o vymáhání dávek, toto ničím prokázáno nebylo, navíc stěžovatelka dojížděla na nemovitost pouze příležitostně. Za účelová soud označil tvrzení, že na stěžovatelku negativně působila přítomnost pohraniční stráže, protože tato skutečnost jí byla v době přídělu známa a nevzdala se svých ostatních nemovitostí ve stejné lokalitě. Tato tvrzení nemohla přivodit jiný výsledek mimo jiné i proto, že v předchozím řízení ostatní v úvahu přicházející restituční tituly pozemkový úřad vyloučil.

V posuzované ústavní stížnosti pak stěžovatelka polemizuje se závěry krajského soudu, když tvrdí, že je zde přítomen prvek křivdy, protože strach z nastávajícího režimu byl hlavním popudem k podpisu citovaného prohlášení. K tomu stěžovatelka uvádí, že zakoupila nemovitosti - objekt bydlení č.p. 106 s parcelami zapsanými v kn. vl. č. 160 PK v k.ú. Železná Ruda v roce 1949, které využívala, avšak v roce 1951 až 1957 jí byl přístup znemožněn v důsledku rozšíření hraničního pásma. V roce 1957 jí byl umožněn přístup k nemovitostem, které však byly zdevastovány, vysázené dřeviny vytrhány, takže pozemek jí nebyl k užitku. V této době, kdy měla již dvě malé děti, na ní začal být vymáhán kontingent s tím, že nemůže-li jej poskytovat, bude lepší, když pozemek vrátí. Takový požadavek však v žádném případě nemohla splnit, na což opakovaně poukazovala. Tyto okolnosti vyvolaly u ní obavy o bezpečnost svou a své rodiny, proto předmětnou nemovitost raději vrátila. V důsledku tísně vyvolané psychickým nátlakem představuje shora uvedené prohlášení absolutně neplatný právní úkon. Kromě toho stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s názorem pozemkového úřadu, že bylo nepravděpodobné, že by na ní bylo vymáháno plnění kontingentu, protože v dané lokalitě byla půda obhospodařována státním statkem. To však prokazuje důvod pro to, aby na přídělce byl vyvíjen tlak k předání pozemků; kromě toho dané konstatování nevylučuje, že k tomuto vymáhání přesto docházelo. Samotné vlastnictví nemovitosti poblíž hraničního pásma bylo velice obtížné, neboť stát právě zde uplatňoval nároky, které vlastníci nebyli schopni plnit. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaný rozsudek krajského soudu zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

V prvé řadě je třeba uvést, že dovolává-li se stěžovatelka svého práva vlastnit majetek (předmětnou nemovitost), tedy - jak dovozuje Ústavní soud - práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jedná se o argumentaci nepřípadnou, neboť dle konstantní judikatury Ústavního soudu (vztahující se rovněž k restitučním sporům) uvedený článek chrání vlastnické právo existující, zpravidla již konstituované, a nikoli pouhý nárok na ně, který byl předmětem řízení u obecného soudu. Sám spor o vlastnictví, v němž právo na ně má být teprve konstituováno, tedy předpisy ústavního práva chráněno není (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publ. in: Ústavní soud České republiky, Sbírku nálezů a usnesení, sv. 1, č. 5).

Za této situace je podstatou ústavní stížnosti jen polemika se skutkovými a právními závěry krajského soudu. V tomto ohledu je Ústavní soud nucen stěžovatelku odkázat svou konstantní judikaturu, dle které Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).

Dle názoru Ústavního soudu obecný soud v odůvodnění napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil, jak je třeba interpretovat ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., přičemž Ústavnímu soudu se daná interpretace nejeví nijak svévolná či v rozporu s principy spravedlnosti, jež by mohla vést k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ale naopak tato plně vystihuje smysl a účel restitučních předpisů.

Pokud jde posouzení skutkového stavu obecným soudem, ani v tomto ohledu Ústavní soud žádné vady ústavněprávního charakteru zjištěny nebyly. Z postavení Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným (viz výše) vyplývá, že do jeho pravomoci nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu lze považovat až takovou situaci, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Pochybení tohoto charakteru Ústavním soudem zjištěno nebylo. Obecný soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, z jakých důkazů vycházel, tyto hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a příslušné závěry srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil, přičemž se vyčerpávajícím způsobem vypořádal s námitkami uplatněnými stěžovatelkou v opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu. S ohledem na to nezbývá, než stěžovatelku ve všech bodech odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru