Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1248/20 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkExekuce
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1248.20.1
Datum podání29.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.

99/1963 Sb., § 151


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1248/20 ze dne 30. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Berana, zastoupeného JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 2019 č. j. 9 Co 739/2017-96, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Ing. Jana Světlíka, zastoupeného JUDr. Liborem Bernatíkem, advokátem se sídlem Preslova 9, Moravská Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, spisu Krajského soudu v Ostravě a exekučního spisu, které si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že se stěžovatel v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, vedeném pod sp. zn. 067 EX 17924/15 (dále jen jako "exekuční řízení"), domáhal na základě exekučního návrhu ze dne 9. 9. 2015 výkonu proti vedlejšímu účastníkovi dle rozhodčího nálezu ze dne 23. 7. 2015 č. j. Rsp 636/14, vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "Rozhodčí nález"). Tímto rozhodčím nálezem bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo, aby zaplatil stěžovateli částku ve výši 1.690.000.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% p. a. z částky 1.690.000.000 Kč od 21. června 2014 do zaplacení. Po zahájení exekučního řízení zahájeno dne 23. 11. 2015 usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 2015 č. j. 65 C 152/2015-103 rozhodnuto o odkladu vykonatelnosti Rozhodčího nálezu, a to do právní moci rozhodnutí o návrhu vedlejšího účastníka na zrušení Rozhodčího nálezu. Stěžovatel uvedl, že v reakci na toto rozhodnutí vzal dne 24. 11. 2015 návrh na nařízení exekuce zpět. Soudní exekutor dne 7. 12. 2015 vydal usnesení č. j. 067 EX 17924/15-20, kterým řízení o exekučním návrhu zastavil a ve výroku III. usnesení rozhodl o nákladech účastníků řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto výroku podal vedlejší účastník odvolání, kterým se domáhal toho, aby Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudním exekutorem a náklady odvolacího řízení. Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací svým usnesením ze dne 27. 4. 2017 č. j. 9 Co 219/2016-46 rozhodl tak, že zrušil výrok III. napadeného usnesení o nákladech účastníků řízení a věc vrátil znovu k rozhodnutí soudnímu exekutorovi. Soudním exekutorem bylo opětovně rozhodnuto v usnesení ze dne 21. 6. 2017 č. j. 067 EX 17924/15-49 tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o exekučním návrhu a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Co 219/2016. Proti tomuto rozhodnutí podal vedlejší účastník znovu odvolání. O podaném odvolání vedlejšího účastníka rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě dne 30. 12. 2019 č. j. 9 Co 739/2017-96, jímž změnil usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 tak, že uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 872.289 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů původního odvolacího řízení vedeného pod sp. zn. 9 Co 219/2016 částku 436.144,50 Kč. Rovněž uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů aktuálního odvolacího řízení (9 Co 739/2017) částku 436.144,50 Kč.

3. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutím o jeho povinnosti uhradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Poukazuje na to, že se Krajský soud v Ostravě ve svém napadeném rozhodnutí nevypořádal s jeho vyjádřením ze dne 18. 8. 2018. Dále stěžovatel namítá, že uplatnění principu procesního zavinění v projednávané věci v situaci, kdy se stěžovatel domáhal výkonu rozhodnutí, které bylo po všech stránkách bezvadným exekučním titulem, představuje nepřiměřený zásah do jeho práva na soudní ochranu. Výše nákladů řízení, která byla vedlejšímu účastníkovi přiznána, je podle stěžovatele ve zcela zjevném nepoměru s náklady, které vedlejší účastník mohl k hájení svých hmotných práv účelně vynaložit a vyčíslení nákladů podle advokátního tarifu se mu jeví být v rozporu se zásadou zákonnosti při výkonu veřejné moci, neboť advokátní tarif nesplňuje podmínky stanovené zmocňovacím ustanovením § 151 občanského soudního řádu.

4. Krajský soud ve svém vyjádření, jež si Ústavní soud vyžádal, uvedl, že odmítá, že by porušil ústavně zaručená práva stěžovatele. Krajský soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že v důsledku rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 o odkladu vykonatelnosti Rozhodčího nálezu, tento přestal být způsobilým exekučním titulem, neboť to neodpovídá právní úpravě. Povolení odkladu vykonatelnosti exekučního titulu nebrání samotnému nařízení exekuce, nelze jej pouze fakticky vykonat. K nastolené otázce vadné aplikace advokátního tarifu krajský soud uvedl, že rozhodování o náhradě nákladů řízení podle této vyhlášky je výrazem ustálené rozhodovací praxe obecných soudů s důrazem na jednotnost a předvídatelnost rozhodování. Uvedený postup je rovněž důsledkem skutečnosti, že dosud nebyla vydána nová "přísudková vyhláška", přičemž v zájmu zachování předvídatelnosti rozhodování je žádoucí, aby obecné soudy postupovaly transparentně, podle shodných kritérií, jež jsou dány právě advokátním tarifem. K námitce, že nevzal v potaz vyjádření stěžovatele ze dne 18. 8. 2018, Krajský soud uvedl, že již nemá k dispozici exekuční spis. Ve sběrných spisech krajského soudu standardně nejsou uchovávány CD nosiče s exekučními spisy v elektronické podobě, tyto jsou po vyřízení věci vráceny předkládajícímu soudnímu exekutorovi. Skutečnost, zda uvedené vyjádření stěžovatele k odvolání vedlejšího účastníka bylo k datu předložení odvolání krajskému soudu obsahem předloženého exekučního spisu v elektronické podobě tak bude možno zjistit pouze z CD nosiče, který byl krajským soudem vrácen. Z jiných (později vytvořených) CD nosičů, obsahujících předmětný exekuční spis v elektronické podobě již uvedenou skutečnost nebude možno hodnověrným způsobem zjistit.

5. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že neví, zda stěžovatel podal soudnímu exekutorovi vyjádření k odvolání ze dne 18. 8. 2017. Takovéto vyjádření vedlejšímu účastníkovi, stejně jako vyjádření stěžovatele z 12. 2. 2016, nebylo soudním exekutorem nikdy doručeno. Vedlejší účastník proto musí vycházet z odůvodnění napadaného usnesení krajského soudu, podle kterého vyjádření k odvolání podáno nebylo. I kdyby krajský soud, jako soud odvolací neměl z jakéhokoliv důvodu k dispozici vyjádření stěžovatele z 18. 8. 2017 k odvolání vedlejšího účastníka, tak k porušení zásady kontradiktornosti řízení by došlo pouze v případě, že by obsahovalo argumentaci způsobilou přesvědčit odvolací soud k vydání jiného rozhodnutí, než jaké vydal. Vedlejší účastník si od Ústavního soudu vyžádal stěžovatelem tvrzené vyjádření z 18. 8. 2017 a po jeho prostudování má za to, že žádný takový argument vyjádření stěžovatele neobsahuje, navíc námitky stěžovatele jsou totožné s průvodními stanovisky soudního exekutora, které měl krajský soud k dispozici. Pokud stěžovatel nebyl žádným zákonem ani rozhodnutím soudního exekutora, či soudu nucen ke zpětvzetí, tak proč vzal exekuční návrh ze dne 9. 9. 2015 zpět? Vysvětlení je jediné. Stěžovatel "prchal" z exekučního řízení, neboť při vědomí prvního pokynu okresního soudu z 20. 11. 2015 nechtěl, aby se publico consilio objevilo rozhodnutí soudu, hodnotící způsobilost jím předloženého exekučního titulu, tj. výše uvedeného rozhodčího nálezu, v jeho neprospěch, což reálně hrozilo i v případě, že by proti zamítnutí exekučního návrhu podal odvolání ke krajskému soudu, v čemž by mu nic nebránilo, rozhodně pak ne odklad vykonatelnosti exekučního titulu. Pokud někdo v rozhodčím řízení jako stěžovatel požaduje po druhém účastníkovi náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 21,798.150 Kč, tak se z hlediska mravního de facto sám diskvalifikuje v navazujících řízeních vznášet námitku nepřiměřenosti nákladů právního zastoupení. Krajský soud v napadeném usnesení stanovil sazbu mimosoudní odměny včetně jejího snížení na jednu polovinu pro výši náhrady nákladů právního zastoupení ve shodě s advokátním tarifem. Pokud stěžovatel akcentuje absolutní hodnotu jedné poloviny úkonu právní služby, která je odvislá od tarifní hodnoty sporu, tak nezbývá než znovu připomenout odpovědnost navrhovatele při vědomí všech důsledků zahájení řízení ještě dříve, než je samotný návrh o tak vysokou částku podán. Podle vedlejšího účastníka postup soudního exekutora, který (i) nerespektoval pokyn okresního soudu, že vedlejší účastník je zastoupen advokátem, (ii) odmítal doručit vedlejšímu účastníkovi rozhodnutí o zastavení řízení a náhradě nákladu řízení, (iii) nerespektoval závazný právní názor krajského soudu obsažený ve zrušujícím rozhodnutí soudního exekutora, (iv) nepřiznal vedlejšímu účastníkovi právo podat opravný prostředek do usnesení o náhradě nákladů řízení v jeho dalším rozhodnutí, (v) byl činný až na základě kontroly dohledového orgánu, jen dokládá, že postavení soudních exekutorů obecně není nezávislé. Je to přímo oprávněný, kdo soudního exekutora vybírá a přinejmenším v počáteční fázi exekučního řízení platí.

6. Stěžovatel v replice k vyjádřením účastníka a vedlejšího účastníka uvedl, že nebrojí proti samotnému právnímu institutu procesního zavinění (resp. ústavní konformitě tohoto institutu) a jeho reflexi při rozhodování o nákladech řízení, které nevyústilo ve vydání meritorního rozhodnutí (a proto nelze uplatnit primární zásadu procesního úspěchu), ale proti tomu, jak byl tento institut uplatněn v nyní projednávané věci. Stěžovatel má za to, že v rovině ústavněprávní je podstatné, zda stěžovatel svým procesním postupem zapříčinil vznik nákladů vedlejšího účastníka ve výši přiznané odvolacím soudem tím, že vyvolal řízení, jež následně muselo být, vinou stěžovatele, ukončeno bez meritorního rozhodnutí. V této konkrétní skutkové situaci tedy uplatnění jinak ústavně konformní zásady procesního zavinění vede k porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, neboť stěžovatel je fakticky činěn odpovědným za to, že usiloval o prosazení subjektivního práva, jež mu bylo přiznáno exekučním titulem, jehož vykonatelnost byla později, nezávisle na chování stěžovatele, rozhodnutím soudu odložena. Dále stěžovatel namítá, že podle § 151 odst. 2 občanského soudního řádu mají být náklady stanoveny podle zvláštního právního předpisu, přičemž tento zvláštní právní předpis musí výši náhrady stanovit podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni, a proto advokátní tarif tyto zákonné požadavky nesplňuje.

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

10. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však krajský soud nedopustil. Stěžovatelův argument o nesprávnosti použití advokátního tarifu v rámci exekučního řízení lze jednoduše odmítnout s tím, že se sám stejného postupu v původním exekučním řízení domáhal a své náklady vyčíslil podle téhož předpisu. K aplikaci advokátního tarifu a výše přiznané náhrady nákladů v posuzované věci lze obecně konstatovat, že je jen aplikací podústavního práva, do níž Ústavnímu soudu bez dalšího nenáleží vstupovat, a to tím spíše, že se v této věci jedná jen o problematiku nákladů řízení, v níž Ústavní soud zasahuje jen v nejkrajnějších případech.

11. V posuzovaném případě je jedinou z pohledu ústavně zaručených zásad soudního řízení relevantní námitkou skutečnost, zda měl krajský soud k dispozici vyjádření stěžovatele a zda se s ním řádně vypořádal. I kdyby však krajský soud zmíněné vyjádření měl k dispozici, případný nedostatek vypořádání se s jeho argumentací byl kompenzován proběhlou argumentací v řízení před Ústavním soudem o stěžovatelově ústavní stížnosti. Žádný ze stěžovatelových argumentů nepřináší k věci takové novum, aby vedlo k přehodnocení závěru krajského soudu, neboť stěžovatelova argumentace v podstatě odpovídá argumentům, které v řízení vznesl soudní exekutor, a jimiž se krajský soud dostatečně zabýval. Ústavní soud tedy neshledal, že by absence vypořádání se s tvrzeným vyjádřením způsobila takový zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu, aby bylo třeba napadené rozhodnutí krajského soudu zrušit. Případné doplnění soudní argumentace ke stěžovatelovu vyjádření z 18. 8. 2018 by navíc stejně nevedlo k jinému výsledku soudního sporu.

12. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto jej podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru