Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1246/17 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkPromlčení
kupní smlouva
nemovitost
Odstoupení od smlouvy
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.1246.17.1
Datum podání24.04.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 107, § 133 odst.3, § 48 odst.2, § 457, § 588

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1246/17 ze dne 19. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky GOLDEN AUTUMN INVESTMENT, a. s., se sídlem Petrská 1426/1, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Martinem Uzsákem, LL. M., advokátem, se sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2017, č. j. 23 Cdo 5633/2016-290, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2016, č. j. 29 Co 63/2016-223, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. dubna 2015, č. j. 30 C 549/2013-138, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále byla porušena zásada legitimního očekávání vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a rovněž bylo zasaženo do práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. dubna 2015, č. j. 30 C 549/2013-138, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované (Fakultní Thomayerova nemocnice s poliklinikou) zaplacení částky ve výši 7 057 063 Kč s příslušenstvím (výrok I.) z titulu vydání bezdůvodného obohacení; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyní požadovaná částka představovala souhrn jí uhrazené jistiny ve výši 6 000 000 Kč a zaplacených úroků z prodlení ve výši 1 057 063 Kč v souvislosti s nakonec nerealizovanou koupí (od kupní smlouvy uzavřené dne 19. září 2008 odstoupila žalovaná jako prodávající dne 24. září 2009 z důvodu neuhrazení kupní ceny žalobkyní ve sjednaném termínu) nepotřebného majetku (areálu bývalé tuberkulózní léčebny), který měla ve správě žalovaná. Důvodem pro zamítnutí žaloby bylo promlčení nároku žalobkyně ve smyslu § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Soud prvního stupně především posuzoval, zda se uzavřená kupní smlouva včetně jejích dodatků řídí občanským zákoníkem či zákoníkem obchodním. V této souvislosti dospěl k závěru, že žalovaná je státní příspěvkovou organizací, avšak ani z výběrového řízení na prodej předmětného majetku, ani z obsahu následně uzavřených smluv nevyplynulo, že by obsahem smluvního vztahu mělo být uspokojování veřejných potřeb. Soud prvního stupně konstatoval, že veřejný zájem by musel být formulován výslovně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou při uzavírání předmětných smluv, což však nebyl tento případ, neboť žalobkyně při jejich uzavírání realizovala svůj investiční záměr, jehož cílem bylo dosahování zisku. Bylo zcela na žalobkyni, jakým způsobem koupené nemovitosti a movité věci využije. S ohledem na tyto skutečnosti dospěl soud prvního stupně k závěru, že předmětný vztah mezi žalobkyní a žalovanou se řídí občanským zákoníkem. Dále uvedl, že odstoupením od smlouvy se podle § 48 odst. 2 obč. zák. smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno jinak. Podle § 457 obč. zák. platí, že pokud byla smlouva zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. V daném případě žalobkyně jako kupující zaplatila žalované jako prodávající část kupní ceny nemovitostí a movitých věcí, jejichž vlastnictví na žalobkyni však v důsledku neplatnosti kupní smlouvy nikdy převedeno nebylo. Nejde tedy o synallagmatický vztah a užít § 107 odst. 3 obč. zák. tudíž nelze.

3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2016, č. j. 29 Co 63/2016-223, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Jako ryze účelové odmítl námitky žalobkyně, které by mohly zpochybnit závěr, že vztahy mezi účastníky řízení podléhaly občanskému zákoníku. K tomu uvedl, že kupní smlouva byla uzavřena s výslovným odkazem na § 588 obč. zák., všechna jednání odkazovala na příslušná ustanovení občanského zákoníku a žalobkyně v řízení nikdy režim občanského zákoníku nezpochybňovala. Žalobkyní nyní uplatňované tvrzení, že areál bývalé léčebny včetně čističky odpadních vod měl sloužit k uspokojování veřejných potřeb (ubytování seniorů, napojení několika domů v obci na čističku), nemůže na charakteru právního vztahu mezi účastníky řízení nic změnit, když již ze samotného zadání výběrového řízení na nejvhodnější nabídku ke koupi nepotřebného nemovitého majetku vyplývalo, že jediným kritériem pro výběr nabyvatele je cena. Odvolací soud proto dovodil, že závěr soudu prvního stupně o promlčení žalobou uplatňovaného nároku v důsledku marného uplynutí tříleté lhůty ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. je správný.

4. Následné dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. února 2017, č. j. 23 Cdo 5633/2016-290, odmítl, když dospěl k závěru, že není přípustné, jelikož odvolací soud rozhodl v otázce, zda se závazkový právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou týkal zabezpečování veřejných potřeb, v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu Nejvyšší soud poznamenal, že přestože je pojem zabezpečování veřejných potřeb možno vykládat tzv. v širších souvislostech, nelze v projednávané věci ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, dospět k závěru, že v případě prodeje předmětných nemovitých a movitých věcí šlo o zabezpečování veřejných potřeb. Žalovaná se kupní smlouvou ve znění jejích dodatků zavázala prodat kupujícímu podnikateli nemovitosti a movité věci, aniž by ve smlouvě byl formulován účel provádění transakce. Ze samotné smlouvy nelze dovodit, že se závazek týká zabezpečování nějakých veřejných potřeb. Tento dispoziční právní úkon měl především charakter výkonu vlastnického práva a s veřejným zájmem přímo nesouvisel. Na tomto závěru nic nemění ani účel, ke kterému měly být (bez ohledu na účel vyjádřený ve smlouvě) nabyté movité a nemovité věci použity jejich nabyvatelem, tj. jejich následné použití, kterým již veřejné potřeby zabezpečovány být mohou. Není možno dovozovat, že se závazkový vztah týká zabezpečování veřejných potřeb toliko ze skutečnosti, že (budoucím) prodejem získané finanční prostředky budou použity na provoz nemocnice. Nejvyšší soud uzavřel, že prodej nepotřebného majetku tzv. bez dalšího za zabezpečování veřejných potřeb považovat nelze (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012 sp. zn. 23 Cdo 4260/2011).

II.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně shrnuje skutkový stav věci a průběh dosavadního řízení. Obecným soudům (zejména soudu prvního stupně) v prvé řadě vytýká, že neprovedly některé jí navržené důkazy, jimiž se snažila zejména prokázat, že obsahem kupních smluv bylo uspokojování veřejných potřeb, s jejich neprovedením se nikterak nevypořádaly, resp. je pouze formálně zamítly. Tím se dopustily porušení práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z celé řady rozhodnutí Ústavního soudu ohledně opomenutých důkazů. Stěžovatelka dále namítá, že se soudy opomenuly vypořádat s její argumentací ohledně nemožnosti vznést námitku promlčení z důvodu aplikace § 107 odst. 3 obč. zák. Následně podrobněji rozebírá charakter závazkového vztahu mezi účastníky řízení (zda šlo o synallagmatický či asynallagmatický závazkový vztah), přičemž dospívá k závěru, že pokud na jedné straně stojí právo promlčitelné (právo stěžovatelky na vydání peněžitého plnění) a na straně druhé právo nepromlčitelné (vlastnické právo žalované), vznikl po odstoupení od smlouvy synallagmatický vztah, jehož existence vylučuje užití § 107 odst. 3 obč. zák. Pokud v tomto směru není z odůvodnění soudních rozhodnutí zřejmé, jak se se námitkami jednotlivých účastníků vypořádala, resp. proč některé námitky soudy akceptovaly a jiné nikoliv, trpí taková rozhodnutí ústavněprávním deficitem. Stěžovatelka se rovněž vyjadřuje k porušení zásady legitimního očekávání ve vztahu k výkladu pojmu uspokojování veřejných potřeb. Zdůrazňuje, že uvedla celou řadu argumentů na podporu svého tvrzení, že závazkový vztah měl uvedený charakter, avšak soudy nepostupovaly konsistentně s existující judikaturou a její argumentaci nevyslyšely. Závěrem se stěžovatelka vyslovuje i k otázce porušení práva na ochranu majetku.

III.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. V této souvislosti konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

7. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 4 příslušný spis.

8. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než tento dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, popř. vyplývá ze spisu, a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

9. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

10. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

11. K nyní posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je především nesouhlas stěžovatelky s názorem obecných soudů, že ve vztahu mezi účastníky řízení vzešlého z kupní smlouvy nešlo o zabezpečování (uspokojování) veřejných potřeb. Stěžovatelka přitom namítá, že skutkové okolnosti, pokud by byly zjištěny úplně (pokud by tedy soudy provedly všechny důkazy jí navržené), by jednoznačně nasvědčovaly závěru, že o zabezpečování veřejných potřeb šlo. Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatelka namítá především skutečnost, že řízení bylo zatíženou vadou tzv. opomenutých důkazů. Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že v řízení před soudem prvního stupně byla provedena celá řada důkazů (zejména kupní smlouvou včetně jejích dodatků, zadáním výběrového řízení atd.), na jejichž základě soud prvního stupně dospěl k jednoznačnému závěru, že obsahem předmětných smluv nebylo uspokojování veřejných potřeb, z čehož následně vyplynula potřeba aplikace občanského zákoníku (nikoliv tedy obchodního zákoníku) ve vztahu k otázce promlčení. Z důvodu nepochybného zjištění skutkového stavu pak nebyly pro nadbytečnost provedeny další stěžovatelkou navržené důkazy (např. výslech ředitele nemocnice, platný územní plán, místní šetření, znalecký posudek aj.), což soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl (viz str. 8 rozsudku). V tomto postupu Ústavní soud nespatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Je věcí soudu, které důkazy provede, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.

12. Je sice možné dát stěžovatelce zapravdu v tom směru, že soud prvního stupně argumentačně nevypořádal všechny stěžovatelkou navržené a neprovedené důkazy (např. zápisy z jednání mezi oběma účastníky), nicméně s ohledem na jím provedený rozsah dokazování, jakož i jednoznačnost z něho vyplývajících závěrů, nepovažuje Ústavní soud v tomto konkrétním případě pochybení soudu prvního stupně za natolik intenzivní, aby jím mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky.

13. Pokud stěžovatelka namítala, že se soudy opomenuly vypořádat s její argumentací ve vztahu k nemožnosti uplatnit námitku promlčení s ohledem na aplikaci § 107 odst. 3 obč. zák., Ústavní soud tuto námitku nesdílí. K nemožnosti užití § 107 odst. 3 obč. zák. se stručně vyslovil soud prvního stupně, přičemž podstatou jeho úvahy bylo, že pokud v důsledku odstoupení od kupní smlouvy nikdy nedošlo k převodu vlastnictví na žalobkyni (odstoupením se smlouva ruší od počátku), nejde o synallagmatický vztah a není tedy ani prostor k aplikaci § 107 odst. 3 obč. zák. Jak vyplývá z vyžádaného spisu, stěžovatelka tuto námitku vznesla v řízení před soudem prvního stupně, nicméně v řízení před odvolacím soudem s ní již neoperovala a znovu ji zmínila až v dovolacím řízení. Tato námitka přitom byla opřena o tvrzení, že předmětem kupní smlouvy byly i stavby nezapisované do katastru nemovitostí, z čehož stěžovatelka dovozuje, že s ohledem na znění § 133 odst. 3 obč. zák. nabyla k těmto nemovitostem vlastnické právo okamžikem nabytí účinnosti kupní smlouvy, pročež po odstoupení od smlouvy ze strany žalované vznikl synallagmatický závazek. Je pravdou, že Nejvyšší soud se touto argumentací nezabýval, nicméně z pohledu dovolacího přezkumu šlo o nepřípustnou novotu, navíc se vztahující se ke skutkovým zjištěním, jejichž přezkum není v rámci dovolacího řízení možný. Proto ani v tomto směru nepovažuje Ústavní soud postup obecných soudů včetně Nejvyššího soudu za nesouladný s právem na spravedlivý proces.

14. Ve zbytku pak ústavní stížnost představuje pouze polemiku s právními závěry (zejména ohledně otázky, zda v daném vztahu šlo o zabezpečování veřejných potřeb), která však nemá potřebný ústavněprávní přesah. Pouze pro doplnění je možno uvést, že závěry obecných soudů byly jasně a srozumitelně odůvodněny a Ústavní soud proti nim nemá žádné výhrady.

15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru