Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 124/97Nález ÚS ze dne 30.01.2001Nepřezkoumatelnost rozhodnutí, nutnost řádně odůvodnit rozhodnutí o vazbě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
Poznámkarozsudek ESLP Fešar proti ČR č. 76576/01: vysloveno porušení čl. 5 odst 3 a čl. 5 odst. 4 Úmluvy
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 20/21 SbNU 175
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.124.97
Datum podání15.04.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 9 odst.1

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 134 odst.2, § 67


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 124/97 ze dne 30. 1. 2001

N 20/21 SbNU 175

Nepřezkoumatelnost rozhodnutí, nutnost řádně odůvodnit rozhodnutí o vazbě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti J.

F., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 1997,

sp. zn. 1 To 229/97, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 1997, sp.

zn. 1 To 229/97, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozhodnutí obecného soudu stěžovatel namítá, že v trestním řízení

vedeném proti jeho osobě byla porušena jeho ústavně zaručená práva

zakotvená v čl. 8 odst. 2, věta prvá Listiny základních práv

a svobod (dále "Listina") a v článku 9 odst. 1 a 3 Mezinárodního

paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").

Stěžovatel tvrdí, že vazební důvod není podložen konkrétními

skutečnostmi odůvodňujícími obavu z jednání uvedeného

v ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu. Dále stěžovatel namítá,

že odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě, proti kterému

ústavní stížnost směřuje, je velmi stručné a je dle stěžovatelova

názoru v podstatě v rozporu s ustanovením § 138 trestního řádu

s poukazem na ustanovení § 125 trestního řádu.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením

Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 1996, čj. Nt 3977/96-10,

byl stěžovatel podle ustanovení § 68 trestního řádu vzat do vazby

pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku

a podobné dávky podle § 8 odst. 1 a § 148 odst. 1, 2 písm. c)

trestního zákona, a to ve stádiu pokusu, kterého se měl dopustit

jako návodce podle § 10 odst. 1 písm. b) trestního zákona

v součinnosti s obviněným Jiřím Rybákem. Proti tomuto usnesení

podal ihned po jeho vyhlášení stěžovatel stížnost, avšak tu blíže

nezdůvodnil. Krajský soud v Ostravě přezkoumal zákonnost

rozhodnutí okresního soudu a usnesením ze dne 24. 6. 1996, sp. zn.

1 To 591/96, dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že s ohledem na

postoj stěžovatele ke sdělenému obvinění přichází v úvahu opatření

řady důkazů - především bude nutno provést vzájemnou konfrontaci

mezi stěžovatelem a spoluobviněným Jiřím Rybákem a opatřit

výslechy svědků s tím, že není vyloučena konfrontace svědků

s obviněnými. Proto v této fázi řízení byl dán důvod vazby

spočívající v obavě, že by se stěžovatel při pobytu na svobodě

mohl chovat způsobem, jaký je předpokládán ustanovením § 67 písm.

b) trestního řádu. Tento stav trval až do 30.10.1996, kdy Okresní

soud v Ostravě na základě žádosti stěžovatele o propuštění

z vazby neshledal ani jeden ze zákonných vazebních důvodů. Žádosti

o propuštění usnesením ze dne 30.10.1996 vyhověl a rozhodl, že se

Jaromír Fešar propouští na svobodu. Krajský soud v Ostravě však

v souladu se stížností státního zástupce napadené usnesení zrušil,

neboť shledal i v této fázi řízení existenci vazebního důvodu dle

ust. § 67 písm. b) trestního řádu. Rozhodnutím krajského soudu

byla stěžovateli prodloužena lhůta trvání vazby do 27. 3. 1997.

Stěžovatel podal po prostudování spisu dne 24. 2. 1997

další žádost o propuštění, o níž Okresní soud v Ostravě rozhodl

usnesením ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. 4076/97, v jehož odůvodnění

uvedl, že po přezkoumání stěžovatelovy žádosti, stanoviska

státního zástupce a konceptu vyšetřovacího spisu dospěl k závěru,

že vazební důvody dle citovaného ustanovení trestního řádu

pominuly.Toto své rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatel je

stíhán pouze pro jeden skutek, ve vztahu k předmětné věci byly

provedeny potřebné vyšetřovací úkony a dne 24. 2. 1997 bylo

vyšetřování ukončeno dle § 166 odst. 1 trestního řádu. V průběhu

vyšetřování nebyly zjištěny jakékoliv skutečnosti, které by

prokazovaly nebo které by nasvědčovaly tomu, že se stěžovatel

pokusil působit na svědky nebo spoluobviněné, nebo se pokusil

jinak mařit objasňování skutečností, které jsou podstatné pro

trestní stíhání. Dle názoru okresního soudu tedy nebyla nadále

dána původní obava ve smyslu ustanovení § 67 písm. b) trestního

řádu. Vzhledem k tomu, že nevyvstaly ani jiné důvody vazby, bylo

rozhodnuto o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu.

Proti rozhodnutí o propuštění stěžovatele na svobodu podala

Krajská státní zástupkyně v Ostravě dne 12. 3. 1997 stížnost, sp.

zn. 4 KZv 54/96 - 313, v níž uvedla, že s argumentací Okresního

soudu v Ostravě nesouhlasí. Státní zástupkyně ve své stížnosti

tvrdí, že závěry Okresního soudu v Ostravě uvedené v usnesení,

sp. zn. Nt 4076/97, jsou v příkrém protikladu s předchozími

zjištěními jak Okresního soudu v Ostravě, tak Krajského soudu

v Ostravě v této věci, kde oba soudy opakovaně shledaly, že jsou

zjištěny skutečnosti, které odůvodňují důvod vazby stěžovatele

podle § 67 písm. b) trestního řádu, aniž by došlo ke zjištění

nových skutečností, zcela odlišných. Jestliže naposledy důvody

vazby podle ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu u stěžovatele

Okresní soud v Ostravě shledal, když usnesením ze dne 16. 1.

1997, sp. zn. Nt 4007/97, podle ustanovení § 71 odst. 2 trestního

řádu prodloužil vazbu mimo jiné u stěžovatele, pak pouhá

skutečnost, že vyšetřování bylo ukončeno, neznamená, že důvod

vazby podle ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu automaticky

pominul. Obava z ovlivňování svědků a spoluobviněných dle názoru

státního zastupitelství ani nadále nepominula, neboť tyto osoby

nebyly dosud vyslechnuty soudem. Skutečnost, že orgánům činným

v trestním řízení se zatím pobyt svědka Cepáka nepodařilo zjistit,

totiž ještě neznamená, že místo pobytu tohoto svědka není známo

stěžovateli. Dle názoru státní zástupkyně je i nadále důvodné

podezření, že právě stěžovatel působil na ostatní spoluobviněné

v úmyslu spáchat trestný čin, takže nadále je nepochybně důvodná

obava, že by znovu působil na spoluobviněné a svědky, aby

vyšetřování zmařil.

Krajský soud poté přezkoumal napadené usnesení a příslušné

spisové materiály a dospěl k názoru, že stížnost krajské státní

zástupkyně je oprávněná, a proto usnesením ze dne 24. 3. 1997, sp.

zn. 1 To 229/97, rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě.

Dne 27. 3. 1997 byla státním zastupitelstvím podána

u Okresního soudu v Ostravě na stěžovatele pro výše uvedený

trestný čin obžaloba.

Dne 28. 4. 1998 zamítl Vrchní soud v Olomouci žádost předsedy

senátu Okresního soudu v Ostravě o prodloužení lhůty trvání vazby

u J. F. nad dva roky. Po proběhnuvším hlavním líčení dne 18. 5.

1998 byl J. F. rozsudkem uznán vinným ze spáchání trestného činu

zkrácení daně, poplatku či jiné podobné dávky dle ust. § 8 odst.

1 k § 148 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona a byl odsouzen

k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců.

Současně bylo vyhlášeno usnesení, kterým byl stěžovatel

propuštěn z vazby na svobodu, neboť dle názoru Okresního soudu

v Ostravě dosud trvající vazební důvod odpadl.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 1998,

sp. zn. 10T 18/98, podal stěžovatel odvolání, které bylo zamítnuto

rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 1998. Trest

stanovený napadeným rozsudkem byl vykonán započtením, neboť vazba

svým trváním přesáhla uvedený trest.

Tento trest byl zrušen v souvislosti s následným odsouzením

stěžovatele za trestný čin ublížení na zdraví dle ust. § 8 odst.1

k § 222 odst.1 trestního zákona, když dne 18. 8. 1999 byl

rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 13T 83/95, nahrazen

souhrnným trestem odnětí svobody v trvání 2 let nepodmíněně.

V současné době je proti stěžovateli vedeno další trestní

řízení, a to pro trestný čin vydírání podle ust. § 235 odst. 1,

2 písm. b) trestního zákona. V této trestní věci vedené původně

u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6T 223/94 však zatím

nebylo pravomocně rozhodnuto.

Ústavní soud přezkoumal výše uvedené rozhodnutí obecného

soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv.

V souladu s ustanovením § 32 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření

Krajského soudu v Ostravě a Krajského státního zastupitelství

v Ostravě.

Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti vyjádřil dne

21. 5. 1997 tak, že navrhl tuto zamítnout, neboť dle jeho názoru

koluzní vazební důvod dán byl, i když připouští formální vady

napadaného usnesení, spočívající v absenci zákonných náležitostí

odůvodnění. Zároveň vyslovil účastník souhlas s upuštěním od

ústního jednání.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě se přípisem ze 4. 6.

1997 vzdalo svého práva být vedlejším účastníkem řízení.

Jak již Ústavní soud v některých svých dřívějších

rozhodnutích judikoval, není běžnou třetí instancí v systému

všeobecného soudnictví. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do

rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy

a již proto nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad

nimi, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti

postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.

Pokud se týče první námitky stěžovatele, která zpochybňuje

existenci koluzního vazebního důvodu, neshledal Ústavní soud tak

silný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry

krajského soudu, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování

obecných soudů. Ústavní soud má rovněž za to, že státní zástupkyně

ve své stížnosti dostatečně zdůvodnila, proč má být stěžovatel

nadále ponechán ve vazbě, když poukazuje zejména na fakt, že obava

z ovlivňování svědků a spoluobviněných ani nadále nepominula,

neboť tito nebyli dosud vyslechnuti soudem a navíc se zatím

nepodařilo zjistit pobyt svědka M. C., kterého v případě zjištění

pobytu by nepochybně soud hodlal vyslechnout. Ústavní soud zde

poukazuje na jedno ze svých dřívějších rozhodnutí (II. ÚS

138/93), týkající se koluzní vazby. Konstatoval v něm, že

rozhodujícím, konkrétním důvodem vazby navrhovatele dle § 67 písm.

b) trestního řádu, respektive obavy z koluzního jednání, je

skutečnost, že "v řízení nebyl dosud vyslechnut svědek, mající

zvláštní postavení potud, že jeho výslech mohl zásadním způsobem

zvrátit dosavadní výsledky řízení a přispět tak k dalšímu

objasnění věci". Za specifických okolností daného případu

považoval Ústavní soud vzetí či ponechání ve vazbě z důvodu

uvedeného v ust. § 67 odst.1 písm. b) trestního řádu za

opodstatněné. Je zřejmé, že případ stěžovatele Fešara je typově

stejný v tom, že státní zástupkyně považovala za svědka zvláštní

důležitosti pro objasnění věci M. C.

Ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu předpokládá pro vzetí

do vazby existenci konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu,

že obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak

mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.

O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám

svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude koluzně jednat. Na

druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu,

i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu

pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu

včetně stadia vyšetřování (II. ÚS 138/93).

Proto ani není možno přisvědčit tvrzení stěžovatele, že

důvodem jeho ponechání ve vazbě byl fakt, že trestnou činnost

kladenou mu za vinu, od počátku řízení popíral. V této části pak

nemohlo být Ústavním soudem konstatováno porušení žádného práva či

svobody stěžovateli zaručených Ústavou ČR, Listinou či mezinárodní

smlouvou o lidských právech ve smyslu čl. 10 Ústavy.

Druhá námitka stěžovatele směřuje přímo proti formálním

náležitostem napadeného usnesení. Usnesení Krajského soudu

v Ostravě ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 1 To 229/97, je především

vytýkáno nedostatečné odůvodnění. Odůvodnění rozhodnutí je

základní podmínkou jeho přezkoumatelnosti. Zákonné podmínky

odůvodnění usnesení v trestním řízení stanoví trestní řád v ust.

§ 134 odst. 2, které stanoví, že "v odůvodnění je třeba, jestliže

to přichází v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty

za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy,

jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů,

jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané

skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona".

Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí obsahuje

odůvodnění tak zanedbatelného rozsahu a kvality, že by nebylo

možno se s takovým odůvodněním spokojit ani v případě, že by bylo

součástí usnesení rozhodujícího o podstatně méně důležitých

právech, nežli je osobní svoboda člověka. V předmětném odůvodnění

se uvádí pouze, že "Proti usnesení okresního soudu, jímž byl

obviněný propuštěn z vazby na svobodu, podal stížnost Krajský

státní zástupce v Ostravě s tím, že nadále trvají u obviněného

vazební důvody podle § 67 písm. b) tr. řádu, neboť i nadále trvá

obava, že by obviněný na svobodě ovlivňoval svědky resp.

spoluobviněné, kteří dosud nebyli vyslechnuti soudem a navíc ještě

doposud nebyl zjištěn pobyt důležitého svědka. Za dané situace

dospěl krajský soud k závěru, když přezkoumal napadené usnesení

a příslušné spisové materiály, že stížnost krajského státního

zástupce je oprávněná a proto rozhodl, jak je ve výroku tohoto

usnesení uvedeno." S výjimkou věty, kde se hovoří

o neidentifikovaném svědkovi, jehož pobyt doposud nebyl zjištěn,

uvádí odůvodnění jen skutečnosti již vyřčené výše ve výroku

usnesení a citaci zákonného ustanovení § 67 písm. b) trestního

řádu, kterým je definován koluzní vazební důvod. Vzhledem k tomu,

že odůvodnění napadeného usnesení neobsahuje ani jednu

z náležitostí ust. § 134 odst. 2 trestního řádu, a nevyplývá

z něho tudíž ani vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při

hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně

druhé (III. ÚS 271/96), stává se takové rozhodnutí

nepřezkoumatelným.

Mezi základní principy právního státu patří nepochybně

i vyloučení libovůle při rozhodování soudů. Proto soudy

rozhodující o uvalení vazby podle ustanovení § 67 písm. b)

trestního řádu, musí přezkoumatelným způsobem zdůvodnit, z jakých

důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu nad zájmem

svobody jednotlivce (IV. ÚS 264/98). Pokud tak soudy nečiní jako

v tomto konkrétním případě, porušují zásady řádného

a spravedlivého procesu zaručeného stěžovateli čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod, a stejně tak tímto postupem

zasahují do dalších práv garantujících zákonný průběh trestního

řízení, zakotvených zejména v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, v čl. 5

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

a případně i v čl. 9 odst. 1 Paktu .

Ústavní soud se domnívá, že ust. čl. 9 odst. 3 Paktu

v případě stěžovatele porušeno nebylo, neboť jeho obsah nelze

aplikovat na popsané formální pochybení krajského soudu.

Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností dospěl

k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne

24. 3. 1997, sp. zn. 1 To 229/97, bylo porušeno základní právo

stěžovatele na spravedlivý proces obsažené v ust. čl. 36 odst. 1

Listiny, a dále i práva stěžovatele uvedená v čl. 8 odst. 2 a 5

Listiny, v čl. 5 odst. 1 Úmluvy a v čl. 9 odst. 1 Paktu, a proto

podle ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl

a napadené usnesení podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) citovaného

zákona zrušil.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. ledna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru