Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 124/01Usnesení ÚS ze dne 19.02.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Vlastnictví
PoznámkaRozsudek ESLP Hoření proti ČR z 6. 3. 2008, č. 31806/02; vysloveno porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.124.01
Datum podání26.02.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 239


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 124/01 ze dne 19. 2. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti K. H., zastoupeného JUDr. I. H., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1775/2000, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 8 Co 278/2000, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 1999, sp. zn. 12 C 62/97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 26. 2. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1775/2000, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 8 Co 278/2000, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 1999, sp. zn. 12 C 62/97.

V odůvodnění ústavní stížnosti, které obsahuje zejména polemiku s rozhodnutími obecných soudů, stěžovatel uvedl, že dne 6. 6. 2000 nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 8 Co 278/2000, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 1999, sp. zn. 12 C 62/97, ve výroku v odstavci prvém, druhém a třetím, o zamítnutí návrhu ohledně vydání věcí a zaplacení částek 14.500,- Kč a 4.071,- Kč. Ve výroku v odstavci čtvrtém, o povinnosti stěžovatele zaplatit 30.000,- Kč vedlejší účastnici řízení E. E. - ve sporu vystupující jako odpůrkyně, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení 24.539,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zatímco pokud vedlejší účastnice řízení požadovala zaplacení dalších 5.460,80 Kč, v tomto rozsahu byl návrh zamítnut. Návrh na připuštění dovolání byl odvolacím soudem zamítnut. Stěžovatel přesto dovolání podal a Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1775/2000, dovolání stěžovatele odmítl. Odmítnutí dovolání odůvodnil Nejvyšší soud ČR tím, že podstata sporu spočívala v tom, zda a v jaké výši má vedlejší účastnice řízení vůči stěžovateli splatnou pohledávku, která vznikla na základě "Dohody o spolupráci" uzavřené dne 1. 5. 1995, ve které se stěžovatel zavázal uhradit vedlejší účastnici řízení 50 % z provize za vymáhání v dohodě uvedených pohledávek. Nejvyšší soud České republiky konstatoval, že otázky předložené stěžovatelem v dovolání k posouzení a vyřešení nelze mít za zásadně právně významné podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu a dovolání z tohoto důvodu přípustné nebylo.

Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily procesní předpisy a zásady spravedlivého procesu a tím došlo k porušení ústavnosti, a to zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále namítl, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny a s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel se rovněž domnívá, že podaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy.

Ústavní soud si s ohledem na ustanovení § 42 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal vyjádření účastníků řízení, vyjádření vedlejší účastnice řízení a spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 12 C 62/97.

Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. 11. 2001 odkázal na odůvodnění svého usnesení.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 22. 11. 2001 v plném rozsahu odkázal na obsah rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 3. 2000 a uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá zejména na závěru, že nárok vedlejší účastnice řízení uplatněný vzájemnou žalobou vyplývá přímo ze smlouvy o sdružení, kterou účastníci uzavřeli ve smyslu ustanovení § 829 odst. 1 občanského zákoníku, a nikoliv z ustanovení § 841 občanského zákoníku, vztahujícího se až k vypořádání se účastníků po rozpuštění sdružení.

Okresní soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 23. 11. 2001 uvedl, že podle jeho názoru stěžovatel na svých základních právech zkrácen nebyl.

Vedlejší účastnice řízení E. E. ve vyjádření ze dne 3. 12. 2001 uvedla, že podle jejího názoru je ústavní stížnost proti rozhodnutí okresního a krajského soudu podána po lhůtě, neboť rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci dne 6. 6. 2000. Pokud se týká argumentace stěžovatele o přípustnosti dovolání, odkázala na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky s tím, že ve věci nejsou splněny žádné zákonné podmínky proto, aby Ústavní soud stížnosti stěžovatele vyhověl, neboť nebyla porušena jeho žádná základní práva a svobody. Současně vedlejší účastnice navrhla, aby jí podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem spočívající v odměně za právní zastoupení advokátem.

Ústavní soud se nejprve zabýval částí ústavní stížnosti směřující proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 8 Co 278/2000, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 1999, sp. zn. 12 C 62/97, a v tomto směru se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro jejich přezkoumání splněny.

Podle několikrát vysloveného právního názoru Ústavního soudu, nelze dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, jestliže dovolání podle zákona není přípustné. Není-li si stěžovatel přípustností dovolání jist, může - vedle dovolání - podat i ústavní stížnost, neboť, pokud dovolání přípustné není, "je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně" (např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 213/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 6, usn. č. 30). V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Za této situace bylo věcí stěžovatele, aby ústavní stížnost podal v zákonné lhůtě již proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 8 Co 278/2000. Právě toto rozhodnutí bylo totiž v souzené věci rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). To však stěžovatel neučinil. Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 1999, sp. zn. 12 C 62/97, vyplývá, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupkyně převzala rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 6. 6. 2000. Ústavní stížnost pak stěžovatel podal k poštovní přepravě dne 23. 2. 2001, tedy evidentně po 60denní lhůtě stanovené pro podání ústavní stížnosti v ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Pokud jde o názor stěžovatele, který navíc nijak nespecifikoval, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že použití citovaného ustanovení přichází v úvahu vzhledem ke znění ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pouze v těch případech, kdy stěžovatel nevyužil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V dané věci ustanovení nemohlo být uplatněno, neboť stěžovatel, jak bylo zjištěno ze soudního spisu, využil všechny řádné opravné prostředky, a Ústavní soud proto význam stížnosti a její přesah nad vlastními zájmy stěžovatele neposuzoval (viz usnesení, sp. zn. IV. ÚS 107/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení, sp. zn. IV. ÚS 107/95, C. H. Beck, svazek 4, str. 349).

Ústavní stížnost proti napadeným rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 8 Co 278/2000, a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 1999, sp. zn. 12 C 62/97, byla tedy podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.

Pokud se týká té části ústavní stížnosti, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1775/2000, Ústavní soud se ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu ČR, podle nichž - vzhledem k tomu, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání - nezbylo než dovolání odmítnout. Argumentace Nejvyššího soudu ČR obsažená v napadeném usnesení je plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v § 239 občanského soudního řádu v platném znění před novelou zákonem č. 30/2000 Sb. Svůj postup Nejvyšší soud ČR řádně odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. usnesení č. 19, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 345, Praha, 1996). Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jak je tomu v tomto případě. Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části posoudil jako návrh, který je zjevně neopodstatněný.

Pokud stěžovatel namítal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo stěžovatele postupem soudu porušeno nebylo. Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil se svou věcí na nezávislý soud, který o ní jednal a vydal příslušné rozhodnutí.

Jak je ze shora uvedeného zřejmé, napadeným usnesením Nejvyššího soudu České republiky nedošlo k tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde o odkaz na čl. 11 Listiny, ten zůstal zcela neopodstatněn, neboť, jak již bylo opakovaně Ústavním soudem konstatováno, pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence vlastnictví teprve zjištěna, ústavně chráněn není. Rovněž nebylo shledáno porušení ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť stěžovateli byla poskytnuta soudní ochrana a soud při rozhodování postupoval v mezích zákona. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.

Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1775/2000, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a část ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 8 Co 278/2000, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 1999, sp. zn. 12 C 62/97, odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Návrhu vedlejší účastnice řízení na uložení povinnosti stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady řízení nebylo vyhověno, neboť okolnosti případu nebyly natolik mimořádné, aby odůvodnily použití ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. 2. 2002

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru