Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1239/11 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
Náklady řízení
odškodnění
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1239.11.1
Datum podání27.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.

82/1998 Sb., § 31 odst.1, § 31a odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1239/11 ze dne 3. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti R. P., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011 č. j. 30 Cdo 1277/2009-73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008 č. j. 11 Co 213/2008-58 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 2. 2008 č. j. 23 C 43/2007-41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 4. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž mělo být porušeno její ústavní právo garantované čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka nesouhlasí s částkou přiznaného přiměřeného zadostiučinění. Základní částka odškodnění měla být dle jejího názoru přizpůsobena okolnostem případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b-e zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Soudy konstatovaly značný význam řízení pro stěžovatelku (šlo o statusovou věc), která k délce řízení nijak nepřispěla, i pochybení soudu při doručování, bylo proto na místě, aby základní částku odškodnění zvýšily minimálně o 50 %. Porušení tvrzeného článku Listiny stěžovatelka spatřuje i v nepřiznání nároku na náhradu škody v podobě nákladů spojených s právním zastoupením ve věci stížnosti podané k ESLP. Má za to, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly účelně vynaloženy na nápravu nesprávného úředního postupu, a to včetně nákladů zastoupení, které se určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Nesouhlasí tedy s tím, že by měla prokazovat, že jí nějaká škoda vznikla. Pokud měla v řízení před ESLP advokáta, je vcelku pochopitelné, že mu za toto zastupování zaplatila odměnu. Výši této odměny však prokazovat nemusí.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 23 C 43/2007 bylo zjištěno následující:

Stěžovatelka se žalobou domáhala po státu zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 878.500,- Kč, vzniklou nepřiměřenou délkou řízení o rozvod manželství vedeného původně u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, posléze u Okresního soudu v Ústí nad Labem, a zaplacení materiální škody ve výši 442.680,- Kč představující náklady řízení spojené s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Žalobě předcházela žádost o odškodnění nároku, podaná u žalovaného, na základě níž bylo stěžovatelce poskytnuto odškodné ve výši 121.500,- Kč. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Soud přisvědčil žalobě v tom, že řízení v dané věci trvalo s ohledem na jeho předmět nepřiměřeně dlouho, byť nebylo skutkově ani právně složité, přičemž stěžovatelka se na délce řízení nijak nepodílela. Příčina byla shledána jednoznačně v obstrukčním a šikanózním přístupu žalovaného. V důsledku porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě tak stěžovatelce vznikla nemajetková újma. Soud podrobně rozebral kritéria rozhodná pro přiznání zadostiučinění a způsob výpočtu jeho výše a částku poskytnutou žalovanou dobrovolně shledal za přiměřenou. O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud dalším napadeným rozsudkem dovolání v části, směřující proti potvrzujícímu výroku ohledně částky 442.680,- Kč zamítl, jinak je odmítl jako nepřípustné.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není tak běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces.

Stěžovatelka brojí jednak proti výši přiznaného zadostiučinění, které dle jejího přesvědčení dostatečně neodráží dopady, které dlouze vedené řízení pro ni mělo, a jednak proti nepřiznání požadované náhrady majetkové škody. Domáhá se tak přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí stejné argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.

Ohledně přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu je třeba vzít v úvahu, že výše náhrady nemajetkové újmy dle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. není stanovena fixní částkou. Je ponecháno na zvážení soudu, aby v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho okolnostem, přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši přiměřené danému případu. Posouzení konkrétních okolností a stanovení konkrétní částky však spadá výhradně do pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší přiznanou částku přepočítávat a pouze na základě eventuálního vlastního subjektivního názoru ji snižovat či zvyšovat. Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda v souvislosti s jejím přiznáním a určením výše byla dodržena zákonná kritéria, či zda v důsledku svévolného postupu nedošlo k přiznání částky v extrémně nepřiměřené výši. O takový postup se však v projednávané věci nejedná.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů obou stupňů, především z podrobného a vyčerpávajícího odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, s nímž se odvolací soud zcela ztotožnil, vyplývá, že se soudy hledisky uvedenými v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. řídily a pod kritérium významu řízení zahrnuly i okolnosti namítané stěžovatelkou. Dostatečně také vyložily důvody, které vedly k přiznání zadostiučinění ve výši, která stěžovatelce připadá jako nepřiměřeně nízká. Soud prvního stupně přitom poukázal na konkrétní rozhodnutí ESLP, podle nichž je akceptovatelné, že částky přiznané při odškodnění nemajetkové újmy před vnitrostátními soudy, budou nižší než částky přiznávané soudem. Jistou analogii shledal s věcí Voleský proti České republice (v němž ESLP přiznal stěžovateli částku 5.000,-EUR), a to s ohledem na srovnatelnou délku řízení, průběh řízení, obstrukce jednoho z účastníků i vzhledem k důležitosti věci, s níž je spojován požadavek zvýšené péče. Pokud po zvážení všech kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a zohlednění judikatury ESLP dospěl k názoru, že žalovanou přiznaná částka 121.500,- Kč je přiměřená, Ústavní soud neshledává důvod, aby jeho přesvědčivě odůvodněný závěr přehodnocoval.

Soudy obou stupňů se dostatečně zabývaly i nárokem stěžovatelky na náhradu škody, spočívající ve vynaložených nákladech za podání stížnosti u ESLP. Soud I. stupně zamítnutí tohoto nároku odůvodnil judikaturou vyšších soudů i judikaturou ESLP a mj. dovodil, že stěžovatelka ani netvrdila, že byť jen částečně tvrzené náklady řízení před ESLP již vynaložila. Neprokázala tak vznik majetkové újmy. V tomto směru je třeba odkázat především na napadený rozsudek dovolacího soudu, který shledal dovolání stěžovatelky přípustné pro zásadní právní význam otázky, zda má stěžovatelka nárok na náhradu nákladů řízení vynaložených za právní zastoupení při podání stížnosti k ESLP, jestliže netvrdí, že by náklady na zastoupení skutečně vynaložila. Z ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb. dovodil, že náklady řízení spojené se stížností k ESLP lze považovat za škodu ve smyslu § 31 odst. 1 uvedeného zákona tehdy, jestliže byl poškozený jako stěžovatel odkázán ESLP na vnitrostátní prostředek nápravy nepřiměřené délky řízení a náklady spojené s podáním stížnosti mu nebyly ESLP přiznány. Platí však, že musí být splněny obecné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, poškozený tedy musí tvrdit a prokázat vznik škodní události, vznik škody a příčinnou souvislost. Nestačí tedy tvrdit a prokázat, že při podání stížnosti byla stěžovatelka zastoupena advokátem. Skutečnost, že se náhrada škody v tomto směru nakonec určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů, plní funkci limitu rozsahu náhrady škody. Analogie s mechanismem rozhodování o nákladech řízení v občanském soudním řízení, kterou prosazuje stěžovatelka, nepřichází v úvahu, neboť náhrada nákladů v občanském soudním řízení není postavena na bázi náhrady škody a náklady jsou zpravidla přiznávány na základě výsledku řízení, a to ve formě paušalizovaných sazeb. Nejvyšší soud tedy reagoval na námitky stěžovatelky, které nyní vznáší v ústavní stížnosti. Učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným způsobem. Nutno přitom zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak konstatuje, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Zásah do práva garantovaného čl. 36 odst. 3 Listiny tedy zjištěn nebyl.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru