Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1235/11 #1Nález ÚS ze dne 28.06.2011Restriktivní interpretace možnosti neodůvodnit rozhodnutí soudu dle § 104a o. s. ř.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Ostrava
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkodůvodnění
soud
Rozhodnutí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 126/61 SbNU 831
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1235.11.1
Datum vyhlášení12.07.2011
Datum podání27.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 4

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 104a, § 157 odst.2, § 157 odst.3, § 169 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Možnost neodůvodňovat usnesení dle § 104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně, přičemž je nutné vzít v úvahu konkrétní okolnosti případu. V situaci, kdy účastníci řízení zaujmou odlišné stanovisko než vrchní soud rozhodující o této otázce, lze legitimně požadovat, aby se soud v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti. Pokud tak soud neučiní, porušuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Ž. M. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 28. 6. 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. Ncp 1267/2010-54 ze dne 24. ledna 2011 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelka se žalobou u krajského soudu domáhala ochrany osobnostních práv a náhrady nemajetkové újmy. Soud sdělil přípisem, že není příslušný k projednání a rozhodnutí, a věc předložil vrchnímu soudu. Vrchní soud v přípise uvedl, že zákon č. 82/1998 Sb., ve znění platném do 26. dubna 2006, nezná jako zadostiučinění při porušení osobnostních práv odstranění závadného stavu a omluvu, jichž se stěžovatelka domáhá. Dále vyzval krajský soud, aby náhradu nemajetkové újmy v penězích vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí, a rozhodl, že k projednání vyloučené věci je v prvním stupni příslušný okresní soud, k rozhodnutí o zbývajících nárocích krajský soud. Stěžovatelka namítala, že k projednání jejího nároku byl věcně příslušný krajský soud a že její věc byla odejmuta zákonnému soudci.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud přijal stížnost k meritornímu projednání, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, neboť námitka o věcné příslušnosti dle § 104a o. s. ř. by nemohla být v dalších stádiích řízení již efektivně uplatněna (nález sp. zn. I. ÚS 904/08).

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí jedním za základních atributů spravedlivého procesu (viz sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo sp. zn. I. ÚS 113/02). Požadavky kladené na odůvodnění se mohou lišit v závislosti na typu a povaze rozhodnutí, přičemž jsou přípustné i určité výjimky z této povinnosti (sp. zn. III. ÚS 346/09). Možnost neodůvodňovat usnesení dle § 104a o. s. ř. je přitom nutno jako výjimku interpretovat restriktivně a vzít v úvahu konkrétní okolnosti případu (sp. zn. I. ÚS 904/08).

V posuzovaném případě bylo odůvodněno toliko usnesení krajského soudu, a to strohým odkazem na právní názor vrchního soudu vyjádřený v přípisu. Jak uvedený přípis, tak následná rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, nebyly odůvodněny, ačkoliv stěžovatelka předložila argumentaci významnou pro posouzení věcné příslušnosti. Je tedy nutno dovodit, že konkrétní okolnosti případu odůvodnění vyžadovaly.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl a zrušil napadené usnesení vrchního soudu pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1235/11 ze dne 28. 6. 2011

N 126/61 SbNU 831

Restriktivní interpretace možnosti neodůvodnit rozhodnutí soudu dle § 104a o. s. ř.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 28. června 2011 sp. zn. II. ÚS 1235/11 ve věci ústavní stížnosti Ž. M. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. Ncp 1267/2010-54 ze dne 24. ledna 2011, kterým bylo rozhodnuto, že ve věci stěžovatelčiny žaloby o náhradu nemajetkové újmy v penězích jsou věcně příslušné okresní soudy a tato věc byla postoupena Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a statutárního města Ostravy jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. Ncp 1267/2010-54 ze dne 24. ledna 2011 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. dubna 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že ve věci žaloby stěžovatelky o náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 1 000 000 Kč jsou věcně příslušné okresní soudy, a tato věc byla postoupena Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejích základních práv podle čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatelka namítá, že s ohledem na to, že celý svůj nárok uplatnila v režimu osobnostních práv, je k jeho projednání věcně příslušný krajský soud, neboť jiné řešení neodpovídá realizaci jejích žalobních nároků. Napadeným usnesením je nucena, aby absolvovala dvě paralelní řízení u soudů různých stupňů. Poukazuje na to, že obdobná věc prošla testem Vrchního soudu v Praze, a nároky na ochranu osobnosti včetně nároku na přiměřené zadostiučinění v peněžité formě jsou projednávány Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 36 C 122/2009. Rozhodnutí je v rozporu s podústavním právem a stěžovatelka se proti němu již nemůže bránit řádným opravným prostředkem. Úvahy obecného soudu o věcné příslušnosti byly přitom vtěleny do přípisu ze dne 25. května 2010, a nikoliv do napadeného rozhodnutí. Byla tedy odejmuta svému zákonnému soudci, byl porušen zákaz libovůle a je zasahováno do jejího práva na spravedlivý proces. Odvolává se přitom na nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. I. ÚS 31/04 ze dne 16. 11. 2004 (N 171/35 SbNU 307), nález sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267), nález sp. zn. IV. ÚS 215/94 ze dne 8. 6. 1995 (N 30/3 SbNU 227) a nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181).

II.

Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení

3. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

4. Vrchní soud v Olomouci uvedl, že se stěžovatelka domáhala náhrady nemajetkové újmy v penězích za nesprávný úřední postup a v takovém případě je nárok nutno posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění platném od 26. dubna 2006 (tj. podle jeho ustanovení § 31 odst. 2), a nikoliv podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku, a to s ohledem na princip speciality. Opačný přístup by byl obcházením zákona, v jehož důsledku by se stěžovatelka vyhnula nepříznivým důsledkům plynoucím z toho, že svůj nárok doposud neuplatnila u příslušného úřadu, případně důsledkům promlčení. Z uvedených důvodů navrhl tento obecný soud zamítnutí ústavní stížnosti.

5. Statutární město Ostrava uvedlo, že ke zkrácení práv stěžovatelky nemohlo dojít, protože rozhodnutí, že o nemajetkové újmě v penězích jsou příslušné rozhodnout okresní soudy, je věcně správné. Postup obecného soudu podle něj koresponduje s nálezem sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009 (N 85/53 SbNU 79), a nemohlo tedy dojít k porušení zákazu libovůle, a byla zachována i předvídatelnost soudního rozhodnutí. Navrhlo tedy, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

6. Ministerstvo vnitra se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.

III.

Přijatelnost

7. Ústavní soud se nejprve zabýval přijatelností ústavní stížnosti s ohledem na princip subsidiarity, obecně ovládající řízení o ústavní stížnosti, kterou tak lze zásadně napadat primárně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Z tohoto pohledu by tedy byla nepřípustná ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí ryze procesní povahy.

8. Z uvedené zásady však Ústavní soud vymezil v minulosti i výjimky, a to přezkum rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo. Vždy však jen tehdy, jsou-li taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stadia řízení a nemohla by již být v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.

9. Mezi taková rozhodnutí byla zařazena i rozhodnutí vrchního (Nejvyššího) soudu o věcné příslušnosti podle § 104a občanského soudního řádu, a to s ohledem na jejich nenapadnutelnost a tím i nezměnitelnost v dalším řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010 (N 118/57 SbNU 455)]. Proto byla ústavní stížnost přijata k meritornímu projednání.

IV.

Skutková východiska

10. Z listin předložených stěžovatelkou (jejích podání a přípisů a rozhodnutí obecných soudů) vyplývá, že se stěžovatelka obrátila na Krajský soud v Ostravě se žalobou, kterou se domáhá jednak určení, že bylo zasaženo do jejích práv, že je vedlejší účastník řízení povinen odstranit určitý systémový postup a omluvit se jí za zásah do osobnostních práv, a konečně se po něm a po České republice - Ministerstvu vnitra domáhá nahrazení nemajetkové újmy částkou 1 000 000 Kč.

11. Přípisem ze dne 25. listopadu 2009 soud prvního stupně stěžovatelce sdělil, že má za to, že není věcně příslušný k projednání a rozhodnutí věci, a proto bude věc předložena Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o věcně příslušnosti. Stěžovatelka byla poučena, že se může k tomuto postupu soudu vyjádřit.

12. Na to stěžovatelka reagovala obsáhlým vyjádřením ze dne 7. prosince 2009, v němž nesouhlasila s tím, že by nebyl věcně příslušným Krajský soud v Ostravě. Současně poukázala na to, že se s touto otázkou ještě obsáhleji vypořádala ve vyjádření ze dne 30. října 2009, jímž reagovala na námitku České republiky - Ministerstva vnitra v tomtéž směru.

13. Poté Krajský soud v Ostravě předložil spis Vrchnímu soudu v Olomouci, který jej však spolu přípisem ze dne 25. května 2010 vrátil bez věcného vyřízení. V uvedeném přípisu bylo uvedeno, že zákon č. 82/1998 Sb., ve znění platném do 26. dubna 2006, nezná jako zadostiučinění určení porušení osobnostních práv, odstranění závadného stavu a omluvu, jichž se stěžovatelka rovněž domáhá. S ohledem na to byl Krajský soud v Ostravě vyzván, aby náhradu nemajetkové újmy v penězích vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí, založil o tomto nároku samostatný spis a oba spisy předložil vrchnímu soudu.

14. V návaznosti na to byla usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 23 C 199/2009-80 ze dne 9. srpna 2010 žaloba na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 1 000 000 Kč vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí.

15. Konečně vydal Vrchní soud v Olomouci usnesení č. j. Ncp 1267/2010-54 ze dne 24. ledna 2011, kterým rozhodl, že k projednání vyloučené věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Ostravě. Současně vydal Vrchní soud v Olomouci tentýž den usnesení č. j. 1347/2009-90, kterým rozhodl, že jsou k rozhodnutí o zbývajících nárocích příslušné krajské soudy. Ani jedno z těchto usnesení neobsahuje odůvodnění, a to s odkazem na § 169 odst. 2 občanského soudního řádu.

V.

Právní východiska

16. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí jedním za základních atributů spravedlivého procesu. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování [viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213)]. V nálezu sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151) Ústavní soud vyslovil, že: "(...) je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1). (...) Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí.". K podobným závěrům opakovaně dospěl při interpretaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy i Evropský soud pro lidská práva, který např. ve věci Torija v. Španělsko (stížnost č. 18390/91) v odstavci 29 konstatoval: "(...) čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy uvést důvody pro svá rozhodnutí. (...) Rozsah této povinnosti odůvodnění se může lišit podle povahy rozhodnutí. (...) Z tohoto důvodu otázka, zda soud nedostál povinnosti odůvodnění plynoucí z čl. 6 Úmluvy, může být zodpovězena pouze s přihlédnutím k okolnostem případu.". Z uvedeného vyplývá, že požadavky kladené na odůvodnění se mohou lišit v závislosti na typu a povaze rozhodnutí, přičemž jsou přípustné i určité výjimky z povinnosti odůvodnit rozhodnutí [nález sp. zn. III. ÚS 346/09 ze dne 3. 9. 2009 (N 194/54 SbNU 393)].

17. Možnost neodůvodňovat usnesení podle § 104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně. Fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude vrchní soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti [nález sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010 (N 118/57 SbNU 455)].

VI.

Závěry

18. V posuzovaném případě bylo odůvodněno toliko usnesení Krajskéhosoudu v Ostravě č. j. 23 C 199/2009-80 ze dne 9. srpna 2010, a to strohým odkazem na právní názor Vrchního soudu v Olomouci, který byl předtím oznámen pouhým přípisem. Jak uvedený přípis, tak následná rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, tedy včetně usnesení napadeného ústavní stížností, nebyly odůvodněny, posledně uvedená s odkazem na § 169 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelka přitom ještě před vydáním rozhodnutí obou stupňů předložila důkladnou a pro posouzení věcné příslušnosti významnou argumentaci, nadto odkazující na relevantní judikaturu. Vrchní soud v Olomouci se s tím však nijak nevypořádal, neboť své rozhodnutí vůbec neodůvodnil. S ohledem na výše uvedený význam řádného odůvodnění soudního rozhodnutí - coby jedné z klíčových složek práva na spravedlivý proces - je však nutno dovodit, že konkrétní okolnosti případu naopak odůvodnění vyžadovaly. Toto odůvodnění přitom nemohlo nahradit vyjádření k ústavní stížnosti, nota bene když se ani nevypořádalo s celou šíří uplatněných námitek proti postupu obecných soudů obou stupňů vyvolaných přípisem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. května 2010. Ústavní soud přitom nesdílí optimismus vedlejšího účastníka řízení, že uvedený postup završený napadeným rozhodnutím koresponduje s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu, a to ani pokud má být reprezentována nálezem sp. zn. II. ÚS 1191/08 (viz výše).

19. S ohledem na to se Ústavnísoud nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, neboť je to v první řadě Vrchní soud v Olomouci, který se s nimi má v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádat. Jsou to totiž v prvé řadě obecné soudy, které mají podle čl. 4 Ústavy České republiky chránit základní práva a svobody.

20. Ústavnísoud tedy ústavní stížnosti zcela vyhověl. Vrchní soud v Olomouci porušil základní právo stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že své rozhodnutí vůbec nijak neodůvodnil. Proto bylo napadené usnesení zrušeno podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

21. Od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Proto bylo od ústního jednání upuštěno podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru