Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1233/15 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
Věcný rejstříktrestná činnost
vlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1233.15.1
Datum podání27.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79f, § 79a, § 80

40/2009 Sb., § 240


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1233/15 ze dne 11. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky FLORIDA CZECH INVEST LLC, se sídlem 6538 Collins Avenue, 33141 Miami Beach, Florida, USA, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem Západní 449, Chýně, 253 01 Hostivice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 16/2015 ze dne 25. 2. 2015, a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 7 VZV 16/2012-2928 ze dne 9. 2. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 4. 2015 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 4 odst. 2, odst. 4, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Napadeným usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze v trestní věci obviněného Eduarda Víta a spol., stíhaného pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, nebylo podle § 79f za použití § 80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), per analogiam vyhověno žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění osobních vozidel (blíže specifikovaných ve výroku usnesení), která byla zajištěna jako náhradní hodnota za peněžní prostředky získané z výnosů trestné činnosti podle § 79f tr. řádu usnesením policejního orgánu - Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky ze dne 6. 12. 2012 pod č. j. OKFK-250-274/TČ-2011-251202. Bylo tak rozhodnuto z podnětu další, opakované žádosti stěžovatelky ze dne 30. 1. 2015 o zrušení zajištění těchto vozidel, v níž bylo argumentováno obdobně jako v předchozích totožných žádostech. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Praze dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh dosavadního řízení, obsah předchozích žádostí o zrušení zajištění předmětných vozidel a podstatné pasáže odůvodnění rozhodnutí o nich, přičemž namítá 28 měsíců trvající neoprávněný zásah do svého vlastnického práva, práva na ochranu dobré pověsti, práva na svobodné podnikání a práva na spravedlivý proces, v rámci něhož dle jejího názoru nebyl proveden jediný důkaz, který by potvrzoval dosavadní spekulace a nepodložené domněnky orgánů činných v trestním řízení, jež mají odůvodňovat zajištění věcí. Zpochybňuje i způsob stanovení výše škody, kterou označuje bez zohlednění účetnictví společností za vykonstruovanou. K tomu, aby mohlo být vůbec rozhodováno o zajištění vozidel, tak podle jejího přesvědčení chybí naprosto zásadní skutečnost - způsobená škoda a tím i výnos z trestné činnosti.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným. Tak tomu je i v nyní projednávané věci.

Posuzovaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné argumenty, jsou obdobné námitkám již řešeným Ústavním soudem v rámci ústavních stížností stejné stěžovatelky, které byly usneseními sp. zn. I. ÚS 2839/13 ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 176/14 ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 1649/14 ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 3685/13 ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2469/14 ze dne 26. 3. 2015 a sp. zn. I. ÚS 3211/14 ze dne 14. 5. 2015 odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze přisvědčit většině námitek uplatněných v nyní projednávané ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal důvod, aby se od závěrů vyslovených v těchto usneseních odkláněl, a v podrobnostech na ně odkazuje.

Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení vlastnického práva je třeba připomenout smysl a účel institutu zajištění náhradní hodnoty dle § 79f tr. řádu. Jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Tato výluka je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o opatření dočasné, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Jak vyplývá z ustanovení § 79f tr. řádu a § 80 tr. řádu, potřebnost a odůvodněnost zajištění náhradní hodnoty jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každé fázi řízení; ze spojení uvedených ustanovení pak vyplývají procesní prostředky k ochraně práv majitelů zajištěných náhradních hodnot, kterým je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Tohoto oprávnění také stěžovatelka opakovaně využila.

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle § 79a a násl. tr. řádu. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole či disproporcionality.

Jak vyplývá z obsahu napadených usnesení i z rozhodnutí, která jejich vydání předcházela (a jež byla podrobena přezkumu Ústavním soudem), shora vytýčené požadavky byly naplněny, přičemž posouzení vlastních podmínek pro vydání rozhodnutí o zajištění náhradní hodnoty Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, neboť by tím předjímal výsledek dosud neskončeného řízení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. 10. 2007 dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Pokud stěžovatelka znovu poukazuje na nezákonné a vykonstruované vyčíslení škody, která měla být trestným činem způsobena, v důsledku čehož nelze konstatovat, že obvinění měli z trestné činnosti určitý majetkový prospěch, v napadených rozhodnutích je přezkoumatelným způsobem vysvětleno, z jakých důvodů nelze této námitce přisvědčit, tedy proč nejde ze strany znalkyně, která provedla vyčíslení výše úniku na dani z přidané hodnoty, o "spekulaci", ale o objektivně podložený výpočet na základě dokladů, které jí byly předloženy.

V napadených rozhodnutích je též dostatečně vysvětleno s poukazem na konkrétní skutečnosti, proč za stavu, kdy se nepodařilo zajistit přímý výnos z trestné činnosti, pro kterou jsou obvinění stíháni, splňují předmětná vozidla zákonné předpoklady pro jejich zajištění jako náhradní hodnoty. Na tom nemůže nic změnit ani názor stěžovatelky, opakovaně vyslovený v ústavní stížnosti, že jde pouze o domněnky a ničím nepodložené spekulace orgánů činných v trestním řízení. Stížnostní soud poukázal na dosavadní výsledky šetření a na již prokázané skutečnosti, které mohou nasvědčovat účelovosti převodů vozidel ve snaze tak realizovat zisk z trestné činnosti, pro kterou je trestní řízení vedeno. S přihlédnutím k tomu, že v daném stádiu trestního řízení nelze na zdroje, ukazující na vysokou pravděpodobnost, že předmětné majetkové hodnoty by mohly být výnosem z trestné činnosti, vztáhnout obecné požadavky věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu (závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, nemusí být plně hodnověrný ani konečný a může být dalším šetřením vyvrácen), nebylo ani v tomto směru shledáno pochybení ústavněprávního rozměru.

Jak je uvedeno v poukazovaných usneseních sp. zn. I. ÚS 2839/13 a sp. zn. I. ÚS 176/14, není přitom relevantní, že obviněný Eduard Vít nebyl v hmotněprávním smyslu držitelem ani vlastníkem předmětných vozidel. Rozhodující je naplnění podmínek stanovených trestním řádem, v daném případě existence podezření na výnos z trestné činnosti. Zajištění nelze vyloučit poukazem na vlastnické právo stěžovatelky, když není možno připustit, aby pachatelé trestné činnosti mohli nelegálně nabyté majetkové hodnoty učinit pro orgány veřejné moci nedosažitelnými jejich ukrytím v právnických osobách.

Lze uzavřít, že dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatelky. O takový zásah by šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění náhradní hodnoty musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných věcí musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásahy do vlastnického práva stěžovatelky zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce [viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].

V projednávaném případě však s ohledem na charakter stíhané trestné činnosti, její obtížnost i velký rozsah prováděného dokazování ve věci, i vzhledem k rozšíření trestního stíhání obviněných o trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku, nelze dospět k závěru, že by se další trvání zajištění předmětných vozidel jako náhradní hodnoty stalo již neudržitelným opatřením, které by nepřípustně zasáhlo do tvrzených ústavních práv stěžovatelky.

Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru