Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1232/11 #2Usnesení ÚS ze dne 26.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkExekuce
pohledávka
insolvence/řízení
insolvence/přihláška
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1232.11.2
Datum podání27.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 182/2006; o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon); § 109/1/a

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 109 odst.1 písm.a, § 109 odst.1 písm.c

99/1963 Sb., § 109 odst.1, § 104 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1232/11 ze dne 26. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti GE Money Auto, s.r.o., se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011, č. j. 35 Co 40/2011-23, a návrhu na zrušení § 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 12. 2010 sp. zn. 56 EC 252/2010 o zastavení řízení, v něm že se domáhal zaplacení částky 158 019,10 Kč. Současně požaduje zrušení ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb.

Stěžovatel se v předchozím řízení žalobou ze dne 9. 9. 2010 domáhal zaplacení uvedené částky s příslušenstvím vůči žalovanému společnosti Mavet, a.s. z titulu úvěrové smlouvy č. 333296632. Řízení o žalobě bylo před soudem prvního stupně zastaveno s odůvodněním, že po zahájení insolvenčního řízení (v projednávané věci dnem 8. 7. 2009) nemohou být pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty uplatněny žalobou, lze - li je uplatnit přihláškou řízení (§ 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona). Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť zahájení insolvenčního řízení považuje za neodstranitelnou podmínku řízení dle §104 odst.l o.s.ř. a neshledal důvod k přerušení řízení dle §109 odst 1. o.s.ř.

Stěžovatel je přesvědčen, že postupem soudu došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu, neboť věřiteli je v podstatě odepřen přístup k soudu. Jedinou jeho zákonnou možností, jak uplatnit pohledávku, je přihlásit se do insolvenčního řízení. Pokud tuto možnost nevyužije, je vymahatelnost pohledávky podstatně ztížena zejména z důvodu hrozícího promlčení. V případě tzv. oddlužení dle § 389 a násl. insolvenčního zákona jeho pohledávka dle § 414 odst. 1 a 2 dokonce zaniká, neboť úpadce je od veškerých nepřihlášených pohledávek či pohledávek, k nimž se nepřihlíželo, osvobozen.

Stěžovatel považuje za nelogické a diskriminující, že insolvenční zákon ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) neumožňuje uplatnit pohledávku po zahájení insolvenčního řízení prostřednictvím žaloby u soudního orgánu, ale ustanovením § 109 odst. 1 písm. c) umožňuje nařídit exekuci či výkon rozhodnutí, která sice nemůže být provedena, ale nehrozí zde ani promlčení ani jiné průtahy spojené s ukončením insolvenčního řízení a následným vymáháním pohledávky soudní cestou.

Stěžovatel rovněž nesouhlasí s odůvodněním soudů, že dle ustanovení § 109 o.s.ř. nelze řízení přerušit, neboť odstavec 2 uvedeného ustanovení umožňuje fakultativně přerušit řízení například co do důvodu písmene a) či c). Tuto metodiku některé soudy uplatňují a podle stěžovatelova názoru je tento postup jediný zákonný a ústavně konformní. Postup soudů, kdy je řízení z důvodu zahájení insolvenčního řízení zastaveno, se významně dotýká také stěžovatelova práva na řádný soudní proces bez průtahů dle čl. 38 Listiny, neboť takto je stěžovatel po skončení insolvenčního řízení nucen opět podat žalobní návrh a provést s ním spojené procesní úkony.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí, v čem spatřuje důvody nesouladu ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona s ústavním pořádkem a proč navrhuje jeho zrušení. Zejména namítá, že tímto ustanovením jsou diskriminováni věřitelé, kteří například nemají vykonatelnou pohledávku, protože podle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona lze podat návrh na nařízení exekuce proti úpadci a dokonce takovou exekuci i nařídit. Neuplatní-li tedy věřitel svou pohledávku v přihlášce do insolvenčního řízení (například z důvodu splatnosti), nemá již jinou zákonnou možnost, jak svou pohledávku vymoci. I když se insolvenční zákon snaží zamezit nesoustředěnosti nároků věřitelů, zmíněná úprava nepřiměřeně protěžuje samotného úpadce, kdežto věřiteli hrozí například promlčení pohledávky. Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížnost významně přesahuje jeho vlastní zájmy. Stěžovatel rovněž namítá, že otázka souběžně probíhajícího civilního a insolvenčního řízení je českém právním řádu řešena nedostatečně.

Stěžovatel také poukazuje na to, že v rozhodovací činnosti českých soudů, Obvodní soud pro Prahu 4 nevyjímaje, je uvedená otázka řešena odlišně, když částí senátů jsou probíhající civilní řízení za této situace přerušena.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že se totožnou ústavněprávní argumentací stěžovatele již zabýval v usneseních sp. zn. II. ÚS 2444/10, I. ÚS 955/11, IV ÚS 1196/11 (dostupná na http://nalus.usoud.cz). Od zde přijatých závěrů, dle nichž Ústavní soud shledal postup obecných soudů, spočívající v zastavení řízení, plně ústavně konformním nemá důvod se odchylovat ani v projednávané věci. Druhý senát Ústavního soudu na uvedené závěry odkazuje a pouze ve stručnosti obdobně uvádí:

Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že oba soudy ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona aplikovaly zákonu odpovídajícím způsobem. Dle tohoto ustanovení platí, že pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou. Přestože není jednotný názor, jakým způsobem nakládat se žalobou podanou v rozporu s § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, výsledek řízení by měl být v podstatě totožný [řízení o takové žalobě končí (ať již zastavením pro neodstranitelnou podmínku řízení nebo zamítnutím pro nedostatek aktivní legitimace), aniž by žalobci bylo vyhověno]. Jiný závěr (např. o nutnosti přerušit řízení) z insolvenčního zákona ani z občanského soudního řádu nikterak nevyplývá a není s ohledem na účel insolvenčního řízení ani žádoucí. Pokud stěžovatel namítal nejednotnost soudního rozhodování, k tomu Ústavní soud podotýká, že není v jeho kompetenci sjednocovat rozdílnou judikaturu, neboť to přísluší obecným soudům v čele s Nejvyšším soudem.

Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dříve, než došlo k podání žaloby, nelze postupu obecných soudů nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti a není důvodem ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti.

Základním účelem úpadkového práva upraveného insolvenčním zákonem, je kromě uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka z majetkové podstaty dlužníka i celkové vyřešení majetkových vztahů dlužníka, který je v úpadku. Smyslem § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona je tedy docílit, aby zde po celou dobu trvání řízení existoval právní režim umožňující co nejefektivnější uspokojení věřitelů, a to z hlediska kvantitativního i časového. To se děje pokud možno co nejpřesnějším zjištěním majetku úpadce, k čemuž slouží jednotný režim přihlašování pohledávek spojený právě se zákazem podávání žalob mimo rámec insolvenčního řízení, proto má daná právní úprava své opodstatnění. Na druhé straně tato úprava chrání i osobu nacházející se v insolvenci. Kdyby byla dána možnost uplatňovat pohledávky u soudu souběžně s insolvenčním řízením, mohla by být osoba nacházející se v insolvenci po skončení insolvenčního řízení vystavena atakům ze strany věřitelů, vycházejícím z pohledávek vzniklých před zahájením insolvenčního řízení, což by mohlo mít za následek riziko opětovného podávání návrhů na insolvenci." (usnesení sp. zn. II. ÚS 2444/10).

K napadenému ustanovení 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona Ústavní soud v předchozích rozhodnutích konstatoval, že "uvedené ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem. Jeho smyslem je celkové vyřešení majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, tedy docílení co nejefektivnějšího uspokojení věřitelů, a to v jednotném režimu. Žádnému z věřitelů není nijak bráněno domáhat se uspokojení své pohledávky, byť se tak bude dít pouze cestou přihlášky. Ze stejných důvodů nemůže obstát ani argument stěžovatele o hrozícím promlčení pohledávky, neboť přihláška je řádným uplatněním práva. Na druhou stranu současná právní úprava chrání také dlužníka, který má rovněž právní zájem na co nejefektivnějším vyřešení svého úpadku, a to opět v jednotném režimu. Možnost domáhat se uspokojení pohledávek podáním žaloby mimo insolvenční řízení by tento zájem dlužníka (a rovněž ostatní věřitele) velmi vážně ohrozilo."

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, který proto byl odmítnut dle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru