Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1222/10 #2Nález ÚS ze dne 13.04.2011Náklady řízení v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
Zavinění
exekutor
osoba/povinná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 69/61 SbNU 83
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1222.10.2
Datum vyhlášení20.04.2011
Datum podání27.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 89, § 55

99/1963 Sb., § 259, § 260 odst.2, § 260a, § 268 odst.1 písm.e


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Ustanovení § 89 věty druhé zákona č. 120/201 Sb., exekučního řádu, je nutno ústavně konformně interpretovat v návaznosti na ustanovení § 89 věty první exekučního řádu tak, že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce. Opačná interpretace je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.


Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky E. K. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 13. 4. 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2010 č. j. 20 Co 129/2009-34 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost. Krajský soud v Brně byl povinen zaplatit stěžovatelce k rukám její právní zástupkyně náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Narativní část

Městský soud nařídil exekuci na návrh stěžovatelky. Posléze soud exekuci zastavil z důvodu nemajetnosti povinného a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, aniž by zkoumal, zda zavinila zastavení exekuce. K odvolání stěžovatelky proti výroku o nákladech exekuce krajský soud nákladový výrok potvrdil s odůvodněním, že je-li exekuce zastavována pro nemajetnost povinného dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, je namístě aplikovat ustanovení § 89 exekučního řádu, v němž je stanovena povinnost stěžovatelky zaplatit exekutorovi náklady účelně vynaložené, případně paušálně určené náklady vzniklé v průběhu provádění exekuce. Dle krajského soudu zákon nedává soudu možnost posuzovat zavinění či nezavinění, ani zda stěžovatelka mohla, nebo nemohla znát skutečné majetkové poměry povinného. Stěžovatelka namítala, že náhradu nákladů exekuce jí bylo možno uložit pouze v případě zaviněného zastavení exekučního řízeni.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se již zabýval ústavněprávní interpretací ustanovení § 89 exekučního řádu v nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08, v němž uvedl, že obecné soudy neporuší čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce, nepřiznají exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Ústavní soud zdůraznil, že exekutor má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného (respektive nákladů exekuce), přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou.

Uvedený závěr zopakoval Ústavní soud i v dalších nálezech (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. sp. zn. III. ÚS 455/08, IV. ÚS 314/09, II. ÚS 1812/09, II. ÚS 1839/09, III. ÚS 1901/09, III. ÚS 2938/09). V nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/08 Ústavní soud přijal interpretativní výrok k téže problematice.

V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud neinterpretoval ustanovení § 89 exekučního řádu ústavně konformním způsobem.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti zčásti vyhověl a napadené usnesení krajského soudu zrušil. Navíc Ústavní soud ve výroku aplikoval § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť krajský soud rozhodl napadeným usnesením v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu a nevzal v úvahu finanční situaci stěžovatelky.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Dagmar Lastovecká. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1222/10 ze dne 13. 4. 2011

N 69/61 SbNU 83

Náklady řízení v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 13. dubna 2011 sp. zn. II. ÚS 1222/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2010 ve věci č. j. 20 Co 129/2009-34 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. září 2008 ve věci č. j. 69 Nc 3986/2007-8, kterými byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit náklady exekuce.

Výrok

I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2010 č. j. 20 Co 129/2009-34 se ruší.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

III. Krajský soud v Brně je povinen zaplatit stěžovatelce k rukám její právní zástupkyně na náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem částku 7 020 Kč do 3 dnů od doručení tohoto nálezu.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost, neboť v nich spatřuje porušení svých základních práv a svobod zakotvených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně práva na majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelka podala dne 15. srpna 2007 návrh na nařízení exekuce s pověřením soudního exekutora P. K. Usnesením ze dne 7. ledna 2008 č. j. 69 Ne 3986/2007-3 Městský soud v Brně (dále též "městský soud") exekuci nařídil, jejím provedením pověřil P. K. a povinnému uložil uhradit stěžovatelce i exekutorovi náklady exekuce.

Napadeným usnesením městský soud soudní exekuci zastavil z důvodu nemajetnosti povinného a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi P. K. náklady exekuce ve výši 4 165 Kč do tří dnů od právní moci usnesení, aniž by jakýmkoli způsobem zkoumal, zda stěžovatelka zastavení exekuce z uvedeného důvodu zavinila.

Proti výroku o nákladech exekuce podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") tak, že napadeným usnesením nákladový výrok usnesení městského soudu potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že je-li exekuce zastavována pro nemajetnost povinného dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, je namístě aplikovat ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v němž je jasně stanovena povinnost stěžovatelky zaplatit exekutorovi náklady účelně vynaložené, případně paušálně určené náklady vzniklé v průběhu provádění exekuce. Dle krajského soudu zákon nedává soudu možnost posuzovat zavinění či nezavinění, ani zda stěžovatelka mohla, nebo nemohla znát skutečné majetkové poměry povinného.

Stěžovatelka s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2615/07 ze dne 10. 4. 2008) zastává názor, že oprávněné osobě je možno uložit náhradu nákladů exekuce pouze v případě, že zastavení exekučního řízení zavinila. V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že podávala návrh na nařízení exekuce proti majetku povinného v dobré víře, že povinný má majetek, z něhož lze její nárok a náklady exekuce uspokojit. Stěžovatelka se proto domnívá, že ve světle judikatury Ústavního soudu jí může být uložena povinnost zaplatit exekutorovi náklady exekuce dle ustanovení § 89 exekučního řádu pouze v případě, že zastavení exekučního řízení prokazatelně zavinila. Obecné soudy se však dle mínění stěžovatelky otázkou (míry) jejího zavinění na zastavení exekuce vůbec nezabývaly.

Městský soud v Brně ve vyjádření účastníka řízení o ústavní stížnosti konstatuje, že považuje napadené rozhodnutí za správné a v souladu se zákonem. Plně se přitom ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že zákon stanovuje v ustanovení § 89 větě druhé exekučního řádu povinnost oprávněné osobě jasně a nezaměnitelným způsobem a nedává soudu možnost posuzovat otázku zavinění. Městský soud přitom zdůrazňuje, že stěžovatelka mohla ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce požádat soud o pomoc při zjišťování majetku povinného podle ustanovení § 259, § 260 odst. 2, respektive ustanovení § 260a a násl. občanského soudního řádu. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření pouze v plném rozsahu odkázal na napadené rozhodnutí tohoto soudu.

P. K., soudní exekutor, ve vyjádření vedlejšího účastníka zdůraznil, že při zachování alespoň minimální míry obezřetnosti si mohla stěžovatelka na základě nahlédnutí do veřejně přístupných rejstříků (živnostenský, obchodní a databáze ARES) zjistit, že povinná v době podání předmětného návrhu na nařízení exekuce již fakticky nevyvíjela žádnou činnost. Vznik nákladů exekuce proto dle soudního exekutora jednoznačně zavinila právě stěžovatelka.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a po provedeném řízení a poté, co obdržel souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí. Uvedená zásada však nemůže zastínit jeho oprávnění (a současně povinnost) zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavněprávní interpretací dikce ustanovení § 89 exekučního řádu se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 170/51 SbNU 85) tuto judikaturu zevrubně rekapituluje, přičemž akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Připomenul, že se nelze ztotožnit s interpretací, dle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekučního řízení. Ústavní soud zaujal názor, že je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného (respektive nákladů exekuce), přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž vyslovil tezi, dle níž hlediska rozhodování založená na zavinění oprávněného platí nejen v případě "prosté" nemajetnosti povinného, nýbrž i v případě nemajetnosti povinného, jenž "zanikl".

Na novou dikci ustanovení § 89 exekučního řádu (jež byla zjevně obecnými soudy aplikována v posuzované věci a dle které v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný) reagoval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 455/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 51/52 SbNU 511). Veden principem priority ústavně konformního výkladu, dospěl Ústavní soud k závěru, že citovanou právní normu je nutno interpretovat v návaznosti na větu první předmětného ustanovení. Oprávněný je tedy povinen hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutora v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného pouze v závislosti na míře jeho procesního zavinění na zastavení exekuce. Uvedený závěr zopakoval Ústavní soud i v dalších nálezech [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009 (N 110/53 SbNU 375), nález sp. zn. II. ÚS 1812/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 12/56 SbNU 115), nález sp. zn. II. ÚS 1839/09 ze dne 3. 12. 2009 (N 253/55 SbNU 451), nález sp. zn. III. ÚS 1901/09 ze dne 26. 11. 2009 (N 248/55 SbNU 391), nález sp. zn. III. ÚS 2938/09 ze dne 11. 2. 2010 (N 23/56 SbNU 263)].

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/08 ze dne 29. 9. 2010 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.) potom provedl Ústavní soud interpretativní výrok, dle něhož je nutno ustanovení § 89 věty druhé exekučního řádu ústavně konformně interpretovat v návaznosti na ustanovení § 89 věty první exekučního řádu tak, že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce.

Z pohledu takto Ústavním soudem nastíněné ústavně konformní interpretace ustanovení § 89 exekučního řádu nelze než uzavřít, že obecné soudy v projednávané věci ustanovení § 89 exekučního řádu ústavně konformním způsobem neinterpretovaly.

Na uvedeném závěru nic nemění ani tvrzení soudního exekutora, že stěžovatelka sama zavinila vznik nákladů exekuce, neboť tomuto tvrzení nemůže Ústavní soud v kontextu dané věci nikterak přisvědčit.

Veden doktrínou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a s ohledem na hospodárnost řízení Ústavní soud shledal, že pro nápravu zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky je přiléhavé zrušit pouze rozhodnutí odvolacího soudu, neboť zásah do stěžovatelčiných základních práv lze zhojit již na této instanční úrovni. Zrušení usnesení odvolacího soudu ve všech výrocích přitom současně vyjadřuje potřebu adekvátně reflektovat i práva a povinnosti ostatních účastníků exekučního řízení.

Za situace, kdy Ústavnísoud ruší pouze rozhodnutí odvolacího soudu, musí být ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně posouzena jako nepřípustná, neboť se tak stěžovatelce vytvořil procesní prostor pro nové projednání jejího opravného prostředku (odvolání). Vzhledem k tomu Ústavní soud návrh na zrušení v záhlaví uvedeného usnesení soudu prvního stupně podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Z výše uvedených důvodů Ústavnísoud pro porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zčásti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2010 č. j. 20 Co 129/2009-34 zrušil.

Náklady řízení před Ústavnímsoudem si hradí každý účastník či vedlejší účastník zásadně sám (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci však nemohl Ústavní soud odhlédnout od skutečnosti, že Krajský soud v Brně rozhodl napadeným usnesením v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (viz výše uvedené nálezy), jež není obecným soudům neznámá (většina odkazovaných nálezů byla vyhlášena přede dnem vydání napadeného usnesení). Stejně tak musel mít Ústavní soud na zřeteli, že náklady právního zastoupení stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem značně převyšují její měsíční příjem, pročež by se podání ústavní stížnosti, jíž bylo posléze vyhověno, mohlo jevit jako kontraproduktivní, což by zjevně odporovalo zásadám spravedlivosti, neboť stěžovatelka nezavinila ani to, že ochranu svých ústavně zaručených práv musela hledat až - ultima ratio - v řízení před Ústavním soudem.

Z uvedeného důvodu přistoupil Ústavnísoud k aplikaci ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého může v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení. Ústavní soud proto uložil Krajskému soudu v Brně, aby nahradil stěžovatelce účelně vynaložené náklady spojené s jejím právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem ve výši 7 020 Kč [odměna za zastoupení účastníka řízení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 5 250 Kč + 2 x 300 Kč režijního paušálu + daň z přidané hodnoty ve výši 20 % z částky 5 850 Kč, tedy 1 170 Kč]. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Ústavní soud učinil součástí nálezu, neboť je-li možno o uložení povinnosti k náhradě rozhodnout usnesením (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), je nepochybně možné tak učinit i nálezem.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru