Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 122/96Nález ÚS ze dne 24.03.1998K povinnosti soudu v trestním řízení vypořádat se se všemi námitkami uplatněnými v odvolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDůkaz
opravný prostředek - řádný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 39/10 SbNU 261
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.122.96
Datum podání03.05.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 31, § 254, § 30


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 122/96 ze dne 24. 3. 1998

N 39/10 SbNU 261

K povinnosti soudu v trestním řízení vypořádat se se všemi námitkami uplatněnými v odvolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve

věci ústavní stížnosti T. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze

ze dne 6. března 1996, sp. zn. 11 To 29/94, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se navrhovatel domáhá

zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6.3. 1996, sp. zn.

11 To 29/94.

Stěžovatel tvrdí, že po celou dobu zahájeného trestního

stíhání opakovaně poukazoval na hrubé porušování procesních

předpisů, v jehož důsledku byl výrazně krácen na svém právu na

obhajobu.

Konkrétní porušení svých práv spatřuje stěžovatel

v nedodržování zásad trestního řízení, zejména ustanovení § 2

odst.1, 4, 5, 11, 12 a 13 tr.ř., jejichž důsledkem je údajné

porušení čl.8 odst.2 Listiny základních práv a svobod ( dále jen

"Listina"), § 254 tr.ř. a čl.6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen

"Úmluva").

Ke konkrétním důvodům, které měly za následek porušení

citovaného článku Listiny a ustanovení tr.ř. uvedl, že průběh

trestního řízení vykazoval vady, zejména v počátcích vyšetřování

docházelo k neodůvodněně zaujatému postoji vyšetřovatele

a ostatních policejních orgánů k jeho osobě. Tento nezákonný

postup se projevoval v odmítání vyšetřovatele povolit obhájci

i stěžovateli nahlédnout do spisů, ve formulaci jednotlivých

usnesení o vznesení obvinění proti stěžovateli, která byla údajně

často zcela nekonkrétní a vadně formulovaná a teprve na základě

stížností navrhovatele došlo k jejich opravám. Nepřátelský postoj

vyšetřovatele, respektive policejních orgánů ke stěžovateli se

projevoval dále "v cíleně poskytovaných informacích tisku", ve

kterých docházelo údajně ke zveličování trestné činnosti

stěžovatele s tím, že poskytované informace byly tisku předány bez

souhlasu dozorového prokurátora. Podle názoru stěžovatele toto

mediální ovlivňování veřejnosti ovlivnilo výpovědi některých

svědků v jeho neprospěch.

Tato část činnosti orgánů činných v trestním řízení byla

podrobena šetření Inspekce ministerstva vnitra z důvodu podezření

ze spáchání trestného činu podle ustanovení § 158 odst.1, písm.a)

tr. z. příslušníky Policie ČR, Správy hl.m. Prahy.

Podnět byl nakonec usnesením Obvodního státního

zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 23.6. 1995, sp. zn. OPN 296/91,

odložen z důvodu promlčení. Shora popsané skutečnosti vedly

městského prokurátora k tomu, že usnesením ze dne 7.10. 1991,

č.j. Kv 174/91, odňal trestní věc podle § 174 odst.2 písm.g)

tr.ř. dosavadnímu vyšetřovateli z důvodu jeho podjatosti

a nerespektování pokynů dozorujícího prokurátora. V této době byla

však podjatým vyšetřovatelem provedena většina výslechů

nejdůležitějších svědků a zajištěny i ostatní důkazy. Hodnota

těchto důkazů byla, jak uvádí stěžovatel, z toho důvodu značně

problematická, přesto však k provedení jejich opakování nedošlo.

Stěžovatel v další části svého podání dovozuje, že sice

procesní úprava platná v době vyšetřování i hlavního líčení před

soudem I. stupně nečinila úkony provedené podjatým orgánem

neplatnými, avšak v době projednávání odvolání před Vrchním soudem

v Praze již platila novela ustanovení § 30 tr.ř. (provedená

zák.č. 292/1993 Sb.), která v odst.1 citovaného ustanovení uvádí,

že úkony učiněné vyloučenými osobami nemohou být podkladem pro

rozhodnutí v trestním řízení.

K této změně právní úpravy však podle názoru stěžovatele

Vrchní soud v Praze nepřihlédl, když věc znovu projednal, původní

rozsudek soudu I. stupně prakticky v celém rozsahu zrušil, avšak

sám rozhodl ve věci právě na podkladě většiny takovýchto

neobjektivních důkazů.

Pokud Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku

poukázal na znění § 31 odst.1 tr.ř. před novelou provedenou

zák.č. 292/1993 Sb. a konstatoval, že citovaná námitka stěžovatele

je neoprávněná, neboť u většiny namítaných procesních úkonů byl

přítomen obhájce stěžovatele, pak odvolací soud nepřihlédl k tomu,

že úkony provedené vyloučenými osobami jsou procesně neúčinné

a nemohou se stát podle ustanovení § 30 odst.1 tr.ř. podkladem pro

jeho rozhodnutí. Na této skutečnosti podle tvrzení stěžovatele

nemůže nic změnit ani fakt, že některé z těchto svědeckých

výpovědí byly přímo provedeny soudem I. stupně, když z protokolace

hlavního líčení vyplývá, že všichni svědkové odkazovali především

na své výpovědi z přípravného řízení.

Další porušení procesních předpisů spatřuje navrhovatel ve

způsobu výslechu jím označených svědků v přípravném řízení,

o kterém tvrdí, že byl proveden v rozporu s ustanovením § 99 tr.ř.

Za stěžejní část své ústavní stížnosti navrhovatel považuje

nesprávné prezentování svědeckých výpovědí svědků M. P. a S. Š.,

které byly u hlavního líčení přečteny v rozporu s ustanovením §

211 odst.2 písm.a) tr.ř., a to přesto, že jak státní zástupce, tak

i stěžovatel trvali na jejich osobních výsleších.

Za porušení svých práv na obhajobu považuje stěžovatel rovněž

neposkytnutí přiměřené lhůty k seznámení s výsledky vyšetřování.

Závěrem svého podání stěžovatel konstatuje, že oba rozsudky

obecných soudů byly vyneseny v rozporu s právem stěžovatele na

řádný a spravedlivý proces a jejich vydáním došlo k porušení

procesních předpisů v oblasti dokazování.

Ústavní soud konstatoval, že nejsou dány důvody pro odmítnutí

stížnosti podle ustanovení § 43 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, a stížnost splňuje náležitosti uvedené

v ustanovení § 34 ve vztahu k ustanovení § 72 zák.č. 182/1993 Sb.

Za této situace si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn.

2 T 10/92, včetně připojených vyšetřovacích spisů a požádal Vrchní

soud v Praze a Vrchní státní zastupitelství v Praze o písemné

vyjádření k ústavní stížnosti.

K podané ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení

Vrchní soud v Praze, který ve svém písemném vyjádření doručeném

Ústavnímu soudu dne 21.1. 1998 odkázal na výrok napadeného

rozsudku a shrnul námitky stěžovatele v tom smyslu, že obsah

ústavní stížnosti je v podstatě rozvedením výhrad navrhovatele,

kterými se Vrchní soud v Praze zabýval v důsledku podaných

odvolání proti rozsudku soudu I. instance. Vrchní soud v Praze

odkázal na skutkové i právní závěry prezentované jím v napadeném

rozsudku a považuje za potřebné dodat, že nezpochybňuje a ani ve

svém rozsudku ze dne 6.3. 1996, sp. zn. 11 To 29/94, nijak

neskrýval, že postupem orgánů činných v trestním řízení, včetně

postupu soudu I. stupně, došlo k porušení práva stěžovatele na

projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě. Z porušení

uvedeného práva Vrchní soud v Praze vyvodil závěry jak ve vztahu

k výroku o vině, tak i ve vztahu k výroku o trestu. Tuto okolnost,

kterou hodnotí jako jeden ze stěžejních momentů které zvažoval,

při respektování zásady spravedlivého projednání věci, uzavřel

tak, že nebyly-li v hlavním líčení před Městským soudem v Praze

přečteny v souladu se zákonem protokoly o výpovědích svědků S. Š.

a M. P., došlo k porušení ustanovení § 211 tr.ř. Vrchní soud však

trvá na svém závěru, že důsledné objasnění věci výslechy zmíněných

svědků by bylo potřebné jen v tom případě, že by odvolací soud

chtěl rozhodnout v neprospěch stěžovatele. Vrchní soud v Praze

zvolil sice z tohoto důvodu nestandardní postup, ten však ale

neodporuje zásadám uvedeným v ustanovení § 2 tr.ř., především pak

ustanovení § 2 odst.5 tr.ř., když pod body 1)-9) napadeného

rozsudku byl zjištěn skutkový stav věci tak, že o něm nejsou

důvodné pochybnosti a navíc v rozsahu, který je nezbytný pro řádné

rozhodnutí soudu.

Závěrem svého vyjádření vrchní soud zdůrazňuje, že ani

případné výpovědi svědků Š. a P. by nic nemohly změnit na

zjištěných skutkových i právních závěrech soudů, když stěžovatel

nebyl uznán vinným těmi dílčími útoky, k jejichž objasnění mohli

přispět svými výpověďmi shora jmenovaní svědkové. Vrchní soud

v Praze je proto přesvědčen, že jím zvolený postup směřoval ve

svých důsledcích ve prospěch stěžovatele a byl použit v souladu

s ustanovením § 1 odst.1 tr.ř., neodporuje zásadám trestního

řízení vymezením v ustanovení § 2 tr.ř. a ani čl.8 Listiny či

čl.6 odst.1 Úmluvy.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřilo i Vrchní

státní zastupitelství v Praze, které ve svém podání doručeném dne

19.1. 1998 uvedlo, že se ve smyslu § 28 odst.2 zák.č. 182/1993 Sb.

vzdává svého postavení vedlejšího účastníka.

Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6.3.

1996, sp. zn. 11 To 29/94, se podává, že vrchní soud projednal,

z podnětu podaných odvolání jak stěžovatele, tak i městského

státního zástupce v Praze, ve veřejném zasedání konaném dne 6.3.

1996 trestní věc vedenou proti stěžovateli a napadený rozsudek

Městského soudu v Praze, sp. zn. 11 To 29/94, podle ustanovení §

258 odst.1 písm.b), d), odst.2 tr.ř. zrušil ve výroku o vině

trestným činem podvodu, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve

stádiu pokusu podle § 250 odst.1, odst.4 tr.z., § 8 odst.1, § 250

odst.1, odst.4 tr. z. pod body1)-7), 9), trestným činem padělání

a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst.1 tr. z. pod body

8), 10), trestným činem zkrácení daně podle § 148 odst.1 tr. zák.

pod bodem 11) a v celém výroku o trestu.

Podle § 259 odst.3 tr.ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že

stěžovatel byl uznán vinným pod bodem 1)-7) trestným činem podvodu

dílem dokonaným, dílem nedokonaným, ve stádiu pokusu trestného

činu podvodu podle § 250 odst.1, odst.4 tr. z., § 8 odst.1, § 250

odst.1 odst.4 tr.z. ve znění zák.č. 290/1993 Sb., pod bodem 8) byl

stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování

veřejné listiny podle § 176 odst.1 a linea první tr. zák. pod

bodem 9) trestným činem zkrácení daně podle § 148 odst.1 tr.zák.

Stěžovatel byl za tyto trestné činy a za trestný čin nedovoleného

ozbrojování podle § 185 odst.1 tr. zák., jimž byl uznán vinným pod

bodem 12) rozsudku Městského soudu v Praze odsouzen podle § 250

odst.4 tr. zák., § 35 odst.1 tr.z. k úhrnnému trestu odnětí

svobody na pět let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a

odst.2 písm.c) tr. z. zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 53 odst.1 tr.z. mu byl uložen peněžitý trest v částce

100 000 Kč a podle § 54 odst.3 tr.z. byl pro případ, že by ve

stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní

trest odnětí svobody na dva měsíce.

Stěžovatel byl uznán vinným tím, že v březnu 1990 pod

záminkou zajištění soudního znalce z oboru odhadu nemovitostí

vylákal částku 4 500 Kčs na Z. C., ve stejném měsíci roku 1990,

v souvislosti se slibem zprostředkování koupě rodinného domu

v Praze od téhož občana, vylákal částku 125 260 Kčs. V dubnu 1990

pak pod záminkou obstarání leteckého zájezdu do Řecka vylákal od

stejné osoby částku 25 000 Kčs. V srpnu 1990 pod záminkou

zajištění navrácení nemovitosti v Teplicích pro občana SRN vylákal

od D. C. částku 4 000 Kčs. Ve všech shora uvedených případech

takto získaných peněz užil stěžovatel pro svoji potřebu.

V listopadu 1990 se pokusil na témže občanovi vylákat částku 9

000 DM ( asi 144 270 Kčs ) pod záminkou zakoupení letenek do

Afriky. V červnu 1990 požádal u německé letecké společnosti

o rezervaci letenek pro sebe a D. C. v celkové hodnotě 22 573 DM

( asi 361 845,20 Kčs) a jako doklad o zaplacení předložil

fotokopii bankovního dokladu Komerční banky, který padělal. Na

tento doklad mu letenky nebyly vydány.

V lednu 1991 vyhotovil kupní smlouvu mezi neexistujícím

Zemským řádem svatého Tomáše Aventinského v Praze a manžely D.

o koupi domu v Praze 1 na Malé Straně č. 363, kterou opatřil

razítkem C. K. Zemského spolku s podpisem neexistujícího

provinciála církevního řádu, jakožto statutárního zástupce

církevní organizace a smlouvu opatřil neplatnou registrací

Státního notářství v Praze 2, k tomu zneužil razítka uvedeného

notářství a na podkladě této smlouvy vylákal po L. D. částku 560

000 Kčs.

V době od ledna 1990 do března 1990 padělal rozhodnutí

Okresního národního výboru Praha-východ, pod sp. zn.

OOS-19087/89-Pet označené jako "povolení k poskytování právní

pomoci občanům v hlavním zaměstnání", vystavené podle ustanovení

§ 1 odst.2 nařízení vlády ČSR č.1/1988 Sb. a § 46 zák.č. 71/1967

Sb. na jméno JUDr. T. D., přičemž předmětné rozhodnutí si vystavil

na blanketu s hlavičkou uvedeného ONV, opatřil je kulatým razítkem

se státním znakem a podpisem neexistujícího vedoucího odboru

obchodu a služeb, v úmyslu tuto listinu užívat jako pravou.

V listopadu 1990 v Praze převzal od S. Š. jako odměnu za

zprostředkování prodeje obytného domu v Praze 9 a.s. Elimpex

částku 250 000 Kčs. V návaznosti na tuto transakci nepodal

přiznání k dani z příjmu obyvatelstva u správce této daně, ani

nepodal u správce daně žádost o prodloužení lhůty pro podání

přiznání a zkrátil tak daň o částku 63 150 Kčs.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku shrnul, že odvolání

městského státního zástupce směřovalo výlučně do výroku o trestu,

který považuje za nepřiměřeně nízký, když státní zástupce

poukazuje současně na to, že stěžovatel se dopouštěl trestné

činnosti vzápětí poté, co byl pro obdobnou trestnou činnost

propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, této trestné činnosti se

dopouštěl delší dobu a páchal ji kvalifikovaným způsobem.

Vrchní soud přezkoumal podle ustanovení § 254 odst.1 tr.ř.

zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, i správnost

postupu řízení, které napadenému rozsudku městského soudu

předcházelo a přihlížel i k těm vadám, které nebyly odvoláním

vytýkány. Dospěl přitom k závěru, že předcházející řízení

provedené prvoinstančním soudem nelze označit za bezchybné, přesto

však zjištěné vady řízení, s ohledem na možnost případného vlivu

na uplatnění práva obhajoby nebo na zabezpečení řádného objasnění

věci, nelze považovat za vady podstatné. Městský soud v Praze

podle svých možností a za situace vzniklé v průběhu řízení

v souladu s ustanovením § 2 odst.5 tr.ř. postupoval tak, aby byl

zjištěn skutkový stav věci, o níž nejsou důvodné pochybnosti

a konstatoval, že : "V hlavním líčení provedl Městský soud v Praze

téměř všechny dostupné důkazy nezbytné pro jeho rozhodnutí".

K výhradám stěžovatele vrchní soud uvedl, že je nutno za této

situace vzít v úvahu znění § 220 odst.2 tr.ř., podle něhož soud

může při svém rozhodování přihlížet jen k těm skutečnostem, které

byly probrány v hlavním líčení a opírat se o důkazy, které byly

v hlavním líčení provedeny. Upozornil zároveň, že citované

ustanovení bude pro něj zásadním interpretačním východiskem pro

zvážení významnosti a dosahu jednotlivých námitek obžalovaného.

V další části odůvodnění se vrchní soud zabýval jednotlivými

námitkami stěžovatele, případně výhradami k procesním postupům

a konstatoval, že nelze souhlasit s námitkami stěžovatele, které

směřují proti omezování možnosti obhajoby z toho důvodu, že

obhájci stěžovatele bylo umožněno pořídit si kopii celého

vyšetřovacího spisu a o pečlivém prostudování veškerých spisů

stěžovatelem svědčí obsah jeho námitek, obsažených v protokole

o seznámení s výsledky vyšetřování.

Pokud se týká výhrady stěžovatele k nerelevantnosti důkazů,

opatřených v přípravném řízení vyšetřovatelem, jemuž byla věc

podle ustanovení § 174 odst.2 písm.g) tr.ř. odňata, odvolací soud

poznamenal, že důvodem odnětí byla nejenom tvrzená podjatost

vyšetřovatele, která je navíc v odůvodnění usnesení městské

prokurátorky v Praze ze dne 7.10. 1991, sp. zn. Kv 174/91, ještě

nepřesvědčivě odůvodněna, ale i nerespektování pokynů dozorující

prokurátorky. K neplatnosti úkonů provedených vyloučeným

vyšetřovatelem vrchní soud dovodil, že ze znění ustanovení § 31

odst.1 tr.ř. účinného do 1.1. 1994 je zřejmé, že vyloučení

takových úkonů z trestního řízení nelze vykonat zpětně a nelze

tedy namítat absolutní neplatnost všech úkonů učiněných vyloučenou

osobou. V této záležitosti, jak uvádí Vrchní soud v Praze, bylo

postupováno tak, že většina svědeckých výpovědí byla zopakována za

účasti obhájce stěžovatele a před novým vyšetřovatelem.

Částečně dal odvolací soud za pravdu stěžovateli v případě

jeho námitky, že nebyly splněny podmínky pro přečtení protokolu

o výpovědích svědků M. P. a S. Š. podle § 211 odst.1 písm.b)

tr.ř., když Městský soud v Praze ve svém rozsudku v rozporu

s protokolem o hlavním líčení uvádí, že protokol o výpovědi svědka

M. P. byl čten podle § 211 odst.2 písm.a) tr.ř.

Odvolací soud souhlasil rovněž s názorem stěžovatele, že

právě svědecké výpovědi obou shora jmenovaných svědků jsou

podstatné pro objasnění skutkového stavu projednávané věci

a jestliže shledal, že nebylo v objektivních možnostech

prvoinstančního soudu provést osobní výslech svědka S. Š., pak se

vrchnímu soudu jevilo jako problematické odůvodnění soudu I.

instance ohledně podmínek pro přečtení svědecké výpovědi M. P.

podle ustanovení § 211 odst.1 písm.b) tr.ř., když v tom případě by

bylo na místě spíše znění § 211 odst.2 písm.a) tr.ř. (platného

v době provedení tohoto procesního úkonu). Současně vrchní soud

vytkl soudu I. instance procesně-formální pochybení ve způsobu

provedení důkazů v hlavním líčení, když protokol o konfrontaci

mezi svědkem M. P. a stěžovatelem byl přečten jako listinný důkaz

podle § 213 odst.1 tr.ř., a nikoli jak mělo být správně uvedeno za

podmínek § 207 odst.2 tr.ř. a § 211 tr.ř.

Ze zaslaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 10/92

a připojených vyšetřovacích spisů Ústavní soud zjistil, že téměř

veškerá rozhodnutí vyšetřovatele od počátku zahájení trestního

stíhání byla stěžovatelem napadána a byla předmětem šetření

nadřízených složek Policie ČR a dozorující městské prokurátorky.

V průběhu dubna 1991 odmítl stěžovatel vypovídat za přítomnosti

vyšetřovatele a poukazoval na to, že proti osobě vyšetřovatele

vznesl námitku podjatosti, o které nebylo dosud rozhodnuto.

Z dalších listinných dokladů vyplývá, že stěžovatel podával rovněž

řadu žádostí o prošetření postupu vyšetřovatele ve své trestní

věci, neboť se domníval, že postup vyšetřovatele vykazuje formální

i procesní vady.

Ve vyšetřovacím spise označeném I. sp. zn. VV-45/91 na č.

listu 53 je založeno usnesení Městské prokuratury Praze ze dne

7.10. 1991, čj. Kv 174/91, jímž byla dosavadnímu vyšetřovateli

odňata věc, vedená proti stěžovateli podle ustanovení § 174

odst.2 písm.g) tr.ř., z důvodu podjatosti a nerespektování pokynů

dozorujícího prokurátora a současně byla trestní věc přikázána

jinému vyšetřovateli Policie ČR, Úřadu vyšetřování hl.m. Prahy.

Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že již od začátku

vyšetřování stěžovatel a jeho obhájce namítali neodůvodněný postup

vyšetřovatele, když zamítl žádost o nahlédnutí do vyšetřovacího

spisu. Toto pochybení bylo vyšetřovateli vytknuto. Dalšího

pochybení se vyšetřovatel dopustil tím, že povolil návštěvu

stěžovatele redaktory Reflexu v NVÚ v Litoměřicích a umožněním

jeho fotografování při převozu stěžovatele do budovy Policie ČR

kameramanem Reflexu. Tyto důvody vedly městského prokurátora

k závěru, že vyšetřovatel je osobou podjatou, aniž v usnesení

uvedl, o jakou formu podjatosti se jedná.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, a konstatoval to i Vrchní soud

v Praze ve svém vyjádření, že stěžovatel opakuje námitky obsažené

v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, se kterými se

již vrchní soud v odvolacím řízení vypořádal tím způsobem, že

výrok v rozsudku soudu I. instance pro předchozí pochybení zrušil,

zohlednil nově vytvořenou situaci (mimo jiné i z důvodu novelizace

ustanovení § 30 a 31 tr.ř.) a znovu rozhodl tak, jak již bylo

shora uvedeno. Stěžovatel se snaží v řízení před Ústavním soudem

dosáhnout v podstatě revize celého pravomocně skončeného trestního

řízení a vznáší stejné námitky, které byly rozsudkem Vrchního

soudu v Praze již vyvráceny.

Ústavní soud několikrát judikoval, že není vrcholným orgánem

soustavy obecných soudů ČR a nemá proto nad jejich činností

přezkumnou pravomoc.

Ústavnímu soudu však ani nepřísluší znovu "přehodnocovat"

výsledky dokazování či celkovou zákonnost a správnost rozhodnutí

obecných soudů.

Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda napadeným rozsudkem

došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod stěžovatele,

garantovaných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy.

Stěžovatel napadá stížností jak průběh vyšetřování, tak

i způsob a výsledky dokazování v řízení před Městským soudem

v Praze i soudem odvolacím a tvrdí, že byl tímto postupem obecných

soudů zkrácen na svém právu na řádnou obhajobu (nemožnost

nahlédnout do vyšetřovacího spisu) a rovněž tím, že odvolací soud

vzal za prokázané ty skutečnosti, které byly jako důkazy provedeny

a získány podjatým vyšetřovatelem v průběhu vyšetřování, když

navíc výpovědi svědků Š. a P. nebyly zopakovány v hlavním líčení

vůbec.

Z předložených spisů je zřejmé, že v průběhu trestního řízení

docházelo k určitým průtahům, (např. odročování hlavního líčení

před soudem I. instance z důvodů nepřítomnosti svědků na základě

špatně provedeného obeslání), které ve svém důsledku znamenají

porušení práva stěžovatele na projednání věci soudem bez průtahů

a v přiměřené lhůtě.

Z listinných dokladů, zejména z protokolace hlavního líčení

před Městským soudem v Praze se však zjišťuje, že rovněž

stěžovatel a jeho právní zástupce se podíleli na vzniklých

průtazích obstrukčním jednáním (nemoc, stížnost pro podjatost

senátu, údajná nepřipravenost k jednání). Porušení tohoto práva

však neznamená, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je

možno celý hodnotit ve vztahu k těmto aspektům jako porušující

lidská práva a svobody, když porušení práva na přiměřené

projednání neznamená žádnou satisfakci pro stěžovatele, neboť tím

nezaniká trestnost a trestní odpovědnost za činy spáchané

stěžovatelem.

Z rozsudku Vrchního soudu v Praze je patrné, že odvolací soud

podrobil důkladnému přezkumu nejen všechny výroky rozsudku

Městského soudu Praze z hlediska možných skutkových a právních

vad, ale i průběh předchozího řízení.

Tento revizní princip, který ovládá odvolací řízení ex offo

ve smyslu ustanovení § 254 tr.ř. znamená, že odvolací soud se

v konečném výroku musel vypořádat se všemi námitkami stěžovatele,

uplatněnými v odvolání stěžovatele a rovněž zohlednil nedůsledný

a vadný postup městského soudu i v případě svědeckých výpovědí Š.

a P. tak, že zjištěné procesní nedostatky rozhodně nepřitížily

stěžovateli. Odvolací soud není povinen důsledně provádět veškeré

důkazy navrhované obžalovaným, ale je pouze povinen ze zjištěných

skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení. V tomto

směru Ústavní soud konstatuje, že rozsudek vrchního soudu odpovídá

výsledkům jak provedeného dokazování, tak i zjištěným procesním

nedostatkům v předchozím řízení.

Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že rozsudkem Vrchního

soudu v Praze byla porušena jeho práva na obhajobu a že došlo

i k porušení citovaných článků Listiny a Úmluvy ve smyslu

stížnosti. Ústavnísoud ze shora uvedených důvodů stížnost podle

ustanovení § 82 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb. zcela zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. března 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru