Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 122/21 #1Usnesení ÚS ze dne 09.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
Dovolání
presumpce/neviny
Nepříčetnost
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.122.21.1
Datum podání15.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 11 odst.1, § 265b odst.1 písm.e, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 26, § 209


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 122/21 ze dne 9. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Šváchou, advokátem se sídlem Újezd 409/19, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020 č. j. 6 Tdo 948/2020-2963, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2019 č. j. 12 To 49/2019-2757 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019 č. j. 41 T 9/2018-2631, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítají.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným výrokem pod bodem I. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a výrokem pod bodem II. zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil jednáním podrobně popsaným ve skutkové větě. V případě jednání uvedeného pod bodem I. bylo podle § 44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu uloženému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 7 T 55/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. 7 To 226/2015. Za jednání uvedené pod bodem II. byl stěžovatel podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost uhradit prvnímu poškozenému škodu ve výši 19 300 000 Kč a druhému poškozenému škodu ve výši 13 000 000 Kč. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze podle § 256 tr. řádu zamítnuto. Dovolání stěžovatele, které opíral o důvody dle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu, Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

3. Základní důvod porušení ústavně garantovaných práv stěžovatel spatřuje v tom, že v přípravném řízení, ani v řízení před obecným soudem, nebyla posouzena otázka přípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. g) tr. řádu a jeho eventuální nepříčetnosti, coby okolnosti vylučující trestní odpovědnost podle § 26 tr. zákoníku, a dále že skutková zjištění a úvahy při hodnocení důkazů na straně jedné a právní závěry na straně druhé jsou v extrémním nesouladu.

4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

6. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].

7. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

8. Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání stěžovatele konstatoval, že netvrdí ani nedokladuje, že by duševní choroba, na kterou poukazuje, měla mít jakýkoli vliv na jeho schopnost chápat smysl trestního stíhání. Z toho důvodu se nemůže jednat o důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. g) tr. řádu a tedy ani o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Argumentace stěžovatele v celém dosavadním trestním řízení v projednávané věci součástí obhajoby podle dovolacího soudu vůbec nebyla, tedy ani v podobě námitky ve smyslu výše uvedeného důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani v podobě tvrzení o jeho eventuální nepříčetnosti, coby okolnosti vylučující trestní odpovědnost podle § 26 tr. zákoníku. V dovolání pak zpochybněním duševních kvalit stěžovatele došlo ke smíšení dvou zcela odlišných právních skutečností, a to jednak hmotněprávní povahy (nepříčetnost podle § 26 tr. zákoníku - tedy absence trestní odpovědnosti toho, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání), a jednak povahy procesní [nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. g) tr. řádu, je-li obviněnému trvale znemožněno chápat smysl trestního stíhání v důsledku duševní choroby nastalé až po spáchání činu]. Přitom pouze druhá z uvedených skutečností může být podle dovolacího soudu předmětem dovolacích námitek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Zcela nově zpochybněná příčetnost stěžovatele je podmínkou jeho trestní odpovědnosti hmotněprávního charakteru, která je předmětem dokazování, přičemž v současném stádiu trestního řízení vyvolaného mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) není prostoru pro doplňování dokazování či vyčkávání výsledků nově vyžádaných důkazů. V dané věci tedy by přicházelo v úvahu postupovat cestou obnovy řízení, pokud by se dodatečně prokázalo, že v době spáchání trestného činu skutečně stěžovatel duševní chorobou trpěl. K námitkám podřazeným pod dovolací důvod dle § 256 odst. 1 písm. g) tr. řádu pak Nejvyšší soud konstatoval, že pokud stěžovatel svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, v tomto rozsahu bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. řádu.

9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

10. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou dostatečným způsobem odůvodněné, přičemž z nich vyplývá, že se všechny soudy zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaného trestného činu argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.

11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ze stejných důvodů Ústavní soud neshledal důvodným ani návrh stěžovatele podaný dne 2. 2. 2021 na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru