Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1219/14 #1Nález ÚS ze dne 07.10.2014Změna judikatury Nejvyššího správního soudu (žaloba proti nečinnosti)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
základní ústavní principy/demokratický právní stát/pri... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
nemovitost
Poučovací povinnost
správní orgán
nečinnost
správní žaloba
Předkupní právo
katastr nemovitostí/záznam
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 189/75 SbNU 129
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.1219.14.1
Datum vyhlášení23.10.2014
Datum podání31.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 82, § 79

344/1992 Sb.


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


K porušení práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) dochází za situace, kdy správní soudy odmítnou žalobu pouze na základě skutečnosti, že žalobce ve svém podání nereflektoval až následnou příslušnou změnu judikatury a nesprávně koncipoval svůj návrh jako žalobu na ochranu před nečinností správního orgánu namísto žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, aniž by byl podatel vyzván k opravě nebo odstranění vad podání.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Václava Sládka zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 7. října 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2014 č. j. 7 Ans 17/2013-24 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013 č. j. 6 A 1/2011-217, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Napadeným rozsudkem městského soudu byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na ochranu před nečinností správního orgánu, neboť soud dospěl k závěru, že stěžovatel se měl proti neprovedení záznamu do katastru nemovitostí domáhat v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku pak Nejvyšší správní soud zamítl s tím, že není pravdivé tvrzení stěžovatele, že podával žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu v souladu s tehdejší judikaturou, neboť zcela jednoznačně již v době podání žaloby judikatura vylučovala možnost podání nečinnostní žaloby a již na základě toho je kasační stížnost nedůvodná.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud uvedl, že stěžovatel se při podání žaloby neopíral o ustálenou soudní interpretaci relevantního práva, neboť ta naopak v souvislosti s ochranou proti neprovedení záznamu do katastru nemovitostí vylučovala všechny tři v úvahu přicházející typy žalob ve správním soudnictví, včetně žaloby na ochranu proti nečinnosti. Nejednalo se tedy o případ, kdy by stěžovatel uplatňoval subjektivní právo v dobré víře v souladu s ustálenou soudní praxí a v průběhu řízení by byl konfrontován s její zásadní změnou v jeho neprospěch (předchozí judikatura vylučovala soudní přezkum neprovedení záznamu do katastru nemovitostí ve správním soudnictví, kdežto její následná změna přinesla možnost domáhat se soudní ochrany proti neprovedení záznamu v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. soudního řádu správního).

Ústavní soud proto nemohl konstatovat, že by došlo ke kolizi mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé – k této kolizi by došlo jen tehdy, kdyby se změna právního názoru Nejvyššího správního soudu v řízení před obecnými soudy promítla jako zúžení možnosti stěžovatele k uplatnění subjektivního práva.

Ústavní soud však musel v daném případě důkladně posoudit, zda postupem obecných soudů ve věci nedošlo k odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae), resp. k porušení práva na spravedlivý proces. Při svých úvahách vycházel Ústavní soud z toho, že je to především městský soud jako správní soud, který má povinnost znát judikaturu Nejvyššího správního soudu. Ta se v průběhu řízení před městským soudem podstatně změnila tím způsobem, že stěžovatele v jeho věci nově opravňovala k podání žaloby proti nezákonnému zásahu (v tomto směru Ústavní soud nesouhlasil ani se závěrem Nejvyššího správního soudu, že bylo čistě na stěžovateli, zda bude nějakým způsobem reagovat na usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010 č. j. 7 Aps 3/2008-98). Dle názoru Ústavního soudu měl městský soud povinnost postavit na jisto, v jakém režimu se má žaloba stěžovatele projednat, avšak za celou dobu řízení městský soud nevyzval stěžovatele k doplnění či upřesnění žaloby.

Skutečnost, že stěžovatel ve své žalobě nereflektoval až následnou příslušnou změnu judikatury a nesprávně koncipoval svůj návrh jako žalobu na ochranu před nečinností správního orgánu, pak vedla k tomu, že následně vydaná a ústavní stížností napadená rozhodnutí správních soudů toliko z tohoto důvodu zamítla žalobu i kasační stížnost stěžovatele. Takovýmto postupem správních soudů však došlo k zásahu do základního práva stěžovatele na přístup k soudu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jaroslav Fenyk. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1219/14 ze dne 7. 10. 2014

N 189/75 SbNU 129

Změna judikatury Nejvyššího správního soudu (žaloba proti nečinnosti)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 7. října 2014 sp. zn. II. ÚS 1219/14 ve věci ústavní stížnosti Mgr. et Mgr. Václava Sládka, zastoupeného Mgr. Danielem Kauckým, advokátem, se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, 150 00 Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2014 č. j. 7 Ans 17/2013-24, kterým byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013 č. j. 6 A 1/2011-217, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti nečinnosti katastrálního úřadu.

I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2014 č. j. 7 Ans 17/2013-24 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013 č. j. 6 A 1/2011-217 bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2014 č. j. 7 Ans 17/2013-24 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013 č. j. 6 A 1/2011-217 se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení jeho ústavním pořádkem garantovaných práv, zakotvených čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu vyplývá, že se právní předchůdce stěžovatele a po jeho smrti sám stěžovatel jako jeho právní nástupce domáhali před Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj (dále jen "katastrální úřad") provedení záznamu v katastru nemovitostí spočívajícího v záznamu jeho předkupního práva s věcnými účinky k blíže vymezeným pozemkům. Za tímto účelem stěžovatel poskytl katastrálnímu úřadu listiny potvrzující nebo osvědčující příslušné právní vztahy. Přípisem ze dne 14. 7. 2008 však katastrální úřad stěžovateli vrátil předmětné listiny a oznámil mu, že jsou pro zápis v katastru nemovitostí bezpředmětné a že požadovaný záznam v katastru nemovitostí nelze provést.

Stěžovatel proto podal ke Krajskému soudu v Praze dne 26. 8. 2008 žalobu na ochranu proti nečinnosti, kterou se domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil katastrálnímu úřadu povinnost provést v katastru nemovitostí záznam předkupního práva stěžovatele k předmětným pozemkům. Nečinnost katastrálního úřadu stěžovatel spatřoval v tom, že katastrální úřad měl povinnost vydat osvědčení nebo deklaratorní rozhodnutí o existenci věcného předkupního práva k pozemkovým parcelám v žalobě blíže specifikovaným, přičemž toto osvědčení ani rozhodnutí nevydal a neprovedl ani záznam do katastru nemovitostí.

O žalobě stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2009 č. j. 36 C 135/2008-76 tak, že katastrálnímu úřadu byla uložena povinnost provést v katastru nemovitostí záznam předkupního práva stěžovatele s věcnými účinky k pozemkům v rozsudku specifikovaným. O odvolání proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2010 č. j. 11 Cmo 61/2010-119 tak, že tento rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení s tím, že Krajský soud v Praze má podle ustanovení § 104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vyslovit svou nepříslušnost a zároveň rozhodnout o postoupení věci místně i věcně příslušnému soudu, tedy Městskému soudu v Praze, který rozhoduje ve věci správního soudnictví.

Věc byla tedy usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2010 č. j. 36 C 115/2008-136 postoupena Městskému soudu v Praze, který usnesením ze dne 27. 3. 2013 č. j. 6 A 1/2011-160 žalobu stěžovatele odmítl podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, jelikož nebyly podle soudu splněny podmínky pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti jakožto neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. O kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 6. 2013 č. j. 7 Ans 3/2013-25, kterým kasační stížností napadené usnesení zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení se závazným právním názorem, dle kterého posouzení toho, zda je správní orgán nečinný ve smyslu § 79 soudního řádu správního, je otázkou důvodnosti žaloby, nikoliv otázkou existence podmínek řízení.

Městský soud v Praze při svém následném rozhodování, resp. při posuzování důvodnosti žaloby, vyšel z právního názoru vyjádřeného v usnesení ze dne 16. 11. 2010 č. j. 7 Aps 3/2008-98 a dospěl k závěru, že se stěžovatel domáhal učinění úkonu správního orgánu, který není ani rozhodnutím ve věci samé, ani osvědčením, nýbrž faktickým úkonem, a proto nelze učinit závěr o tom, že správní orgán je neučiněním tohoto úkonu nečinný. Stěžovatel se tak měl soudní ochrany proti provedení či neprovedení záznamu do katastru nemovitostí domáhat v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Městský soud v Praze tak žalobu stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.

Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, ve které namítal, že při podání žaloby proti nečinnosti katastrálního úřadu postupoval v souladu s tehdejší judikaturou. Tento postup odpovídal postupu a praxi některých senátů Nejvyššího správního soudu a nemůže mu být nyní retroaktivně přičítán k tíži. Poslední úkon katastrálního úřadu se stal 14. 7. 2008 a rozhodnutí rozšířeného senátu, ze kterého vychází napadený rozsudek městského soudu, bylo vydáno až 16. 11. 2010, kdy již s ohledem na uplynutí lhůty k podání žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu nemohl na změnu judikatury reagovat. Přístup městského soudu tak znamená aplikaci nepřípustné retroaktivity a případ denegationis iustitiae, když je mu ex post odmítáno ústavně garantované právo na přezkum zákonnosti postupu správního orgánu.

Nejvyšší správní soud rozhodl o podané kasační stížnosti stěžovatele ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem ze dne 16. 1. 2014 č. j. 7 Ans 17/2013-24, a to tak, že kasační stížnost zamítl. V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší správní soud s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2004 č. j. 2 Ans 1/2004-64 a ze dne 16. 8. 2007 č. j. 7 Ans 8/2006-67 uvedl, že není pravdivé tvrzení stěžovatele, že podával žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu v souladu s tehdejší judikaturou, neboť zcela jednoznačně již v době podání žaloby v nyní posuzované věci (dne 26. 8. 2008) judikatura vylučovala možnost podání nečinnostní žaloby a již na základě toho je kasační stížnost nedůvodná. Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [nález ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11 (N 216/71 SbNU 531)] doplnil, že i kdyby usnesení rozšířeného senátu představovalo změnu ustálené judikatury, neznamenalo by použití v něm vyjádřeného právního názoru porušení práv stěžovatele a bylo by plně ústavně konformní.

Dále podle názoru Nejvyššího správního soudu měl stěžovatel v rámci správního soudnictví možnost podat žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Ačkoliv tato možnost nebyla zřejmá v době podání žaloby, po vydání předmětného usnesení rozšířeného senátu si již musel být této možnosti stěžovatel vědom. Přesto neprovedl změnu své žaloby v tom směru, že by se namísto ochrany proti nečinnosti katastrálního úřadu nově domáhal ochrany před nezákonným zásahem. O případu denegationis iustitiae nelze podle Nejvyššího správního soudu hovořit v daném případě také proto, že se stěžovateli dostalo možnosti soudní ochrany jeho práv také v rámci civilního soudnictví cestou žaloby na určení existence předkupního práva.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v zásadě opakuje stejné, již shora uvedené, námitky, jaké namítal již ve své kasační stížnosti. Podle stěžovatele tak došlo v jeho věci ke zcela nepřípustnému, nekonzistentnímu a ústavně nekonformnímu postupu v rámci soudního rozhodování.

II.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k nepřípustné retroaktivitě při využití judikatury Nejvyššího správního soudu v posuzované věci nedošlo. Žaloba byla posouzena tak, aby rozhodnutí soudu bylo v souladu s právní úpravou. Sjednocující judikatura rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu pouze potvrdila již dříve zastávaný právní názor, že na neprovedení záznamu do katastru nemovitostí nelze reagovat podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Městský soud v Praze má dále za to, že nebylo v daném případě porušeno ani právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť jeho žaloba byla projednána při respektování všech procesních práv účastníků řízení.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku a v něm obsaženou argumentaci stručně zopakoval. Dále doplnil, že stěžovatel mohl rovněž v průběhu řízení před Městským soudem v Praze provést změnu žaloby v tom směru, že by se nově domáhal ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu, neboť tato změna není vázána na žádné zákonné lhůty. Lhůta pro podání žaloby na takovou změnu nijak nedopadá.

III.

Ústavní soud se problematikou intertemporálních účinků změny judikatury zabýval v nálezu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11, ve kterém konstatoval, že v obecné rovině lze vycházet především z toho, že změna judikatury obecných soudů - primárně s ohledem na princip rovnosti v právech (konkrétně v podobě zásady rovného použití práva) - nesmí být svévolná, což by bylo v případě, že by výklad a aplikace práva představující odklon od dosavadní judikatury postrádaly racionální odůvodnění (tzn. nebyly by postaveny na věcně přiléhavých důvodech, přičemž daná změna by se jevila jako náhlá, překvapivá, bez určité myšlenkové linie, a dané rozhodování by tak neslo známky nahodilosti) a současně by se ocitaly mimo rámec tzv. podústavního práva v důsledku toho, že by nerespektovaly požadavky plynoucí z ochrany základních práv a svobod.

Na straně druhé neexistuje a nemůže existovat žádná garance proti změně judikatury jako takové; i když nenastane změna společenských poměrů, v právní oblasti dochází k neustálému vývoji a justiční orgány musí mít možnost, jež přímo plyne z čl. 95 odst. 1 Ústavy, zakotvujícího vázanost soudce zákonem, dosavadní, na základě nově získaných poznatků, nesprávný právní názor zvrátit, resp. překonat [srov. např. nálezy ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.), ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 605/06 (N 10/48 SbNU 95) a ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/10 (N 253/59 SbNU 581), rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Harrach proti České republice ze dne 28. 6. 2011 č. 40974/09].

Změnu ustálené judikatury lze nepochybně považovat za negativní z hlediska zmíněných principů právní jistoty a důvěry občanů v právo, nelze ji však považovat za negativní obecně, naopak proces "zkvalitňování" práva je jevem prospěšným, a tudíž i žádoucím, a z toho důvodu se nemůže vyhnout ani justici, včetně nejvyšších soudů [srov. nálezy ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (N 117/53 SbNU 473) a ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)]. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda ke změně judikatury došlo za předepsaných procesních podmínek a zda byl příslušný odklon od dosavadního právního názoru řádně odůvodněn.

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107) [následovaném nálezy dalšími: nález sp. zn. III. ÚS 117/07 ze dne 20. 6. 2007 (N 104/45 SbNU 429), nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539), vše dostupné in http://nalus.usoud.cz] Ústavní soud vyslovil prioritu hodnoty stálosti judikatury, již lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a materiálních podmínek: "Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i ke sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána."

Ústavní soud posléze vyslovil, že "judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i ke sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení." [viz nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud též dovodil povinnost soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu, jehož součástí musí nezbytně být i přesvědčivé vysvětlení toho, proč - vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi - bylo rozhodnuto jinak [viz nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08 ze dne 12. 5. 2009 (N 117/53 SbNU 473)].

Předmětem ústavního přezkumu v rozhodované věci jsou důsledky změny judikatury soudů, ke které došlo v průběhu soudního řízení, konkrétně bylo předmětné usnesení rozšířeného senátu vydáno 16. 11. 2010, tedy den poté, kdy bylo vydáno usnesení Krajského soudu v Praze o postoupení věci správnímu soudnictví k Městskému soudu v Praze. Podstatné přitom je, že obsahem důsledků změny judikatury předmětným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nebylo zúžení prostoru pro uplatnění subjektivního práva, nýbrž jeho rozšíření.

Stěžovatel se při podání žaloby neopíral o ustálenou soudní interpretaci relevantního práva, neboť ta naopak v souvislosti s ochranou proti neprovedení záznamu do katastru nemovitostí vylučovala všechny tři v úvahu přicházející typy žalob ve správním soudnictví, včetně žaloby na ochranu proti nečinnosti (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2004 č. j. 2 Ans 1/2004-64 a ze dne 16. 1. 2008 č. j. 3 Aps 3/2006-54). Nejedná se tedy o případ, kdy by stěžovatel uplatňoval subjektivní právo v dobré víře v souladu s ustálenou soudní praxí a v průběhu řízení by byl konfrontován s její zásadní změnou v jeho neprospěch (předchozí judikatura vylučovala soudní přezkum neprovedení záznamu do katastru nemovitostí ve správním soudnictví, kdežto její následná změna přinesla možnost domáhat se soudní ochrany proti neprovedení záznamu v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. soudního řádu správního).

Nelze tedy konstatovat, že by došlo ke kolizi mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé - k této kolizi by došlo jen tehdy, kdyby se změna právního názoru Nejvyššího správního soudu v řízení před obecnými soudy promítla jako zúžení možnosti stěžovatele k uplatnění subjektivního práva.

Ve světle shora uvedeného se zde tedy neuplatní hledisko posuzování nepřípustnosti retroaktivních dopadů způsobených změnou soudní judikatury, kde by soudy byly zatíženy povinností zvažovat míru negativních dopadů takové změny pro ochranu důvěry v právo.

IV.

Ústavní soud však musí v daném případě důkladně posoudit, zda postupem obecných soudů ve věci nedošlo k odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae), resp. k porušení práva na spravedlivý proces, neboť to byla právě nutnost zajištění soudní ochrany před nezákonným jednáním veřejné správy, spočívající v neprovedení záznamu do katastru nemovitostí, která vedla rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k předmětné změně soudní judikatury tak, aby bylo možné se před tímto jednáním domáhat soudní ochrany, a to v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu.

Jedním ze základních předpokladů práva na spravedlivé soudní řízení a jednou z forem naplnění pozitivních závazků vyplývajících z práva na právní pomoc je i řádné plnění poučovací povinnosti ze strany obecných soudů. Cílem poučovací povinnosti je poučení účastníka o tom, jaká má v procesu práva a povinnosti, aby jím provedené procesní úkony mohly vyvolat zamýšlené účinky a aby mohl splnit své procesní povinnosti [srov. nález ze dne 25. 6. 1997 sp. zn. I. ÚS 63/96 (N 82/8 SbNU 267), usnesení ze dne 5. 3. 1998 sp. zn. III. ÚS 480/97 (U 18/10 SbNU 403)].

Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, rozsah poučovací povinnosti, ústavně zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, bez ohledu na povahu či předmět řízení má být přiměřený situaci a brát v úvahu všechny okolnosti případu [srov. nález ze dne 7. 7. 1999 sp. zn. I. ÚS 138/98 (N 96/15 SbNU 3), obdobně nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 2087/08 (N 90/57 SbNU 179)]. Do poučovací povinnosti sice nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, ale patří do ní pomoc k tomu, aby mohl účastník zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit (viz nález sp. zn. I. ÚS 63/96). Ústavní soud se také vyjádřil v tom smyslu, že není věcí obecných soudů, aby poučovaly žalobce o hmotném právu, nicméně je povinností obecných soudů neuplatňovat pozitivistický přístup nad podstatu práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nýbrž nalézat (v mezích zákona) individuální spravedlnost [viz nález sp. zn. I. ÚS 138/98 (viz výše), nález ze dne 1. 4. 1999 sp. zn. III. ÚS 454/98 (N 52/14 SbNU 3), nález ze dne 15. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 670/2000 (N 120/23 SbNU 177), nález ze dne 6. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 22/03 (N 51/33 SbNU 31) a nález ze dne 9. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 467/04 (N 97/41 SbNU 271)].

Obecná poučovací povinnost přitom není pouze obecným principem, který by se uplatnil toliko v případech, kdy s tím výslovně v daném případě soudní řád správní počítá, nýbrž je aplikovatelná po celou dobu řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3849/11 ze dne 12. 8. 2014 (N 151/74 SbNU 289)].

Za účelem dalšího posouzení napadených rozhodnutí obecných soudů ve světle shora uvedeného si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 6 A 1/2011 a spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Ans 17/2013.

Při svých úvahách vycházel Ústavní soud z toho, že je to především Městský soud v Praze jako správní soud, který má povinnost znát judikaturu Nejvyššího správního soudu. Ta se v průběhu řízení před městským soudem podstatně změnila tím způsobem, že stěžovatele v jeho věci nově opravňovala k podání žaloby proti nezákonnému zásahu. S ohledem na předmětnou změnu judikatury Nejvyššího správního soudu, která nastala až po podání žaloby, resp. až po jejím postoupení Městskému soudu v Praze, a to již den po tomto postoupení, tedy na samotném počátku daného soudního řízení, Ústavní soud nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že bylo čistě na stěžovateli, zda bude nějakým způsobem reagovat na usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010 č. j. 7 Aps 3/2008-98.

I přestože se stěžovatel ve své žalobě výslovně zmiňuje, že se domáhá ochrany před nečinností správního orgánu podle § 79 soudního řádu správního, byl zde dán za uvedených okolností daného případu podle Ústavního soudu rozpor mezi tímto na jedné straně formálním označením žaloby stěžovatele a na straně druhé jejím obsahem, který ve světle příslušné změny judikatury směřoval naopak k ochraně před nezákonným zásahem. Uvedená nejednoznačnost žaloby byla dále prohloubena tím, že ji stěžovatel, předtím než byla postoupena Městskému soudu v Praze, nejprve podal soudu působícímu ve věcech civilních podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, u kterého je projednání žaloby na nečinnost správního orgánu podle § 79 soudního řádu správního vyloučeno.

Ústavnísoud zde poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, kde se uvádí, že soud je po zahájení řízení povinen dle obsahu žalobního návrhu určit, jakému typu ochrany tvrzení žalobce odpovídá, pokud tak nemůže bez pochybností učinit (například z důvodu rozporu mezi obsahem žaloby a navrhovaným typem řízení), "pak je namístě odstranit tyto vady žaloby postupem dle § 37 odst. 5 s. ř. s. Dle tohoto ustanovení předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu ... Tento postup je zcela v souladu s povinností soudu posuzovat úkony účastníků dle jejich obsahu, a nikoli formy" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2006 sp. zn. 6 Aps 2/2005).

Ve světle shora uvedeného bylo podle Ústavníhosoudu povinností Městského soudu v Praze, který si byl nebo alespoň měl být tohoto rozporu vědom, postavit na jisto, v jakém režimu se má žaloba stěžovatele projednat. Za celou dobu od 3. 1. 2011, kdy byl Městskému soudu v Praze spis stěžovatele postoupen (přičemž k předmětné změně judikatury došlo usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu již ze dne 16. 11. 2010), do 27. 3. 2013, kdy bylo vydáno usnesení Městského soudu v Praze č. j. 6 A 1/2011-160 o odmítnutí žaloby stěžovatele pro splnění podmínek pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti, však Městský soud v Praze nevyzval stěžovatele k doplnění či upřesnění žaloby.

Skutečnost, že žalobce ve své žalobě nereflektoval až následnou příslušnou změnu judikatury a nesprávně koncipoval svůj návrh jako žalobu na ochranu před nečinností správního orgánu, pak vedla k tomu, že následně vydaná a ústavní stížností napadená rozhodnutí správníchsoudů toliko z tohoto důvodu zamítla žalobu i kasační stížnost stěžovatele. Postupem správních soudů tak došlo k zásahu do základního práva stěžovatele garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny.

Z uvedených důvodů Ústavnísoud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti v celém rozsahu vyhověl a obě napadená rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], aniž by svým rozhodnutím předjímal rozhodnutí ve věci samé.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru