Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1218/15 #1Usnesení ÚS ze dne 13.12.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
škoda/odpovědnost za škodu
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.1218.15.1
Datum podání24.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 237 odst.3, § 241a, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1218/15 ze dne 13. 12. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele KORADO, a. s., adresa bří Hubálků 869, 560 02 Česká Třebová, zastoupeného Mgr. Alenou Andruško, advokátkou, se sídlem Jungmannova 31, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, č. j. 29 Cdo 4071/2014-654, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2014, č. j. 14 Cmo 418/2012-618, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2012, č. j. 22 Cm 226/2010-550, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 29 Cdo 3376/2009-465, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Bedřicha Brabce, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem Bělohorská 238/85, 169 00 Praha 6, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. května 2012, č. j. 22 Cm 226/2010-550, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (vedlejší účastník řízení) zaplacení částky ve výši 5 920 054,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně rozhodoval opětovně poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 17. dubna 2008, č. j. 22 Cm 53/2004-358, spolu s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2008, č. j. 8 Cmo 363/2008-397, zrušil Nejvyšší soud na základě dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010 sp. zn. 29 Cdo 3376/2009. V tomto rozsudku se Nejvyšší soud vyslovil k otázce právního režimu odpovědnosti obchodního ředitele akciové společnosti a rovněž soudům nižších instancí vytkl posouzení příčinné souvislosti, jakož i nevypořádání se s námitkou promlčení. Soud prvního stupně poté v intencích závěrů vyslovených v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že žalobce neprokázal existenci příčinné souvislosti mezi škodním jednáním žalovaného a vzniklou škodou. Dále uvedl, že nelze stavět na roveň odpovědnost žalovaného za dobu, po kterou byl pouze ve funkci obchodního ředitele, povinnostem vyplývajícím z členství ve statutárním orgánu žalobce.

3. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. května 2014, č. j. 14 Cmo 418/2012-618, předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně neshledal žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím z titulu náhrady škody, důvodnou, a to zejména proto, že nebyla dána příčinná souvislost mezi tvrzeným jednáním žalovaného jakožto člena orgánů (nejprve představenstva a posléze dozorčí rady) žalobce a údajnou škodou vzniklou žalobci spočívající ve ztrátě aktiv, resp. v tom, že žalobce musel "sanovat" ztrátu, která vznikla jeho dceřiné společnosti (Korado Bulgaria) v důsledku obchodování se společností založenou žalovaným (KORADO RADYATÖR SANAYI) v Turecku. Vedle toho odvolací soud uvedl, že žalovaný neporušil žádnou zákonnou či smluvní povinnost, a to ani povinnost dodržovat zákaz konkurence podle § 196 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.").

4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, č. j. 29 Cdo 4071/2014-654, odmítnuto jako nepřípustné. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu o absenci existence příčinné souvislosti mezi povinností žalovaného neporušit zákaz konkurence a vymáhanou škodu konstatoval, že stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, ani neotevřel žádnou otázku hmotného či procesního práva ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Za dané situace nebylo dovolání přípustné ani k přezkoumání druhého ze závěrů odvolacího soudu, podle kterého žalovaný neporušil žádnou zákonnou či smluvní povinnost. Dovolací soud poukázal na to, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum dovoláním otevřené otázky za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002 sp. zn. 20 Cdo 910/2000 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003).

II.

5. Stěžovatel v poměrně obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadních řízení a obsah napadených rozhodnutí. Svoji nesouhlasnou argumentaci vztahuje především k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 29 Cdo 3376/2009-465, jímž byla předchozí pro něj původně příznivá rozhodnutí zrušena. Tento rozsudek považuje za nepřezkoumatelný, nedostatečně odůvodněný a proto stojící v rozporu s principy právního státu. Stěžovatel v této souvislosti zpochybňuje vyřešení otázky přípustnosti dovolání žalovaného (vedlejšího účastníka), když dovolací soud neuvedl, jaké konkrétní úvahy a důvody jej k připuštění dovolání vedly. Má za to, že žalovaný (vedlejší účastník řízení) žádnou právní otázku zásadního právního významu neoznačil a nevymezil. Nejvyššímu soudu vytýká, že překročil ústavní limit své činnosti vymezený v čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. v čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, neboť převzal roli žalovaného, který žádnou otázku nevymezil a rozpor s hmotným právem určil za něj, a to na základě svého zásadního omylu o skutkových okolnostech případu (jednalo o otázku, zda byl či nebyl vedlejší účastník v rozhodné době členem statutárního orgánu resp. členem dozorčí rady stěžovatele).

6. Stěžovatel posléze rozebírá ze svého pohledu relevantní skutkové okolnosti případu a předkládá vlastní verzi jejich posouzení. Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně poukazuje na skutečnost, že soud vycházel ze skutkového stavu, jak byl prokázán v předchozím řízení. Stěžovatel přitom poukazoval na zásadní skutkový omyl, jehož se dopustil Nejvyšší soud při hodnocení dovolání vedlejšího účastníka, avšak soud prvního stupně se s těmito námitkami nikterak nevypořádal. Soud prvního stupně dále v řízení po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela odchylně oproti prvnímu rozhodnutí ve věci posoudil otázku porušení zákazu konkurence, aniž by však prováděl jakékoli důkazy a tuto změnu náhledu ani nikterak neodůvodnil. Rozhodnutí soudu prvního stupně vykazuje podle názoru stěžovatelky prvky libovůle a jako takové je v právním státě nepřijatelné. Soudu prvního stupně posléze vytýká další pochybení v rámci hodnocení skutkového stavu, jichž se při opětovném posuzování věci dopustil (jednalo se např. o otázku okamžiku vzniku dluhu, otázku plnění povinností s péčí řádného hospodáře).

7. Ve vztahu k rozhodnutí odvolací soudu stěžovatel namítá, že se nevypořádal ani s jedním jeho argumentem a omezil se na obecné konstatování, že se ztotožňuje se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, čímž porušil princip právního státu. Stěžovatel se vyjadřuje opět k závěru o neporušení zákazu konkurence ze strany žalovaného, k němuž odvolací soud dospěl ze zcela jiných důvodů, aniž by však svůj názor odůvodnil. Podle stěžovatele nelze z rozhodnutí odvolacího soudu seznat, jaké důvody vedly odvolací soud k přijetí odlišných a logicky rozporných závěrů oproti v řízení prvnímu rozhodnutí věci.

8. Finálnímu usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatel vytýká, že zaměňuje odpovědnost žalovaného za porušení zákazu konkurence s odpovědností žalovaného za porušení jeho povinností ve statutárních orgánech stěžovatelky. Opětovně se přitom vrací k předchozímu kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká zásadní skutkový omyl v okolnostech sporu, který se následně projevil v dalších rozhodnutích obecných soudů, což ve finále vedlo k porušení zejména předvídatelnosti soudního rozhodování a svévolným rozhodnutím, které mají za následek porušení práva na spravedlivý proces.

III.

9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení a od Městského soudu v Praze příslušný spis.

10. Městský soud v Praze jako účastník řízení zcela odkázal na své rozhodnutí, přičemž zdůrazňuje, že se celou věcí podrobně zabýval.

11. Vrchní soud v Praze v rámci svého vyjádření vyslovuje přesvědčení, že skutková zjištění soudu prvního stupně, na něž v rámci odvolacího řízení odkázal, mají oporu v provedeném dokazování. V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

12. Vedlejší účastník řízení podal obsáhlejší vyjádření, v němž v prvé řadě pozastavuje nad srozumitelností ústavní stížnosti. Spíše než ústavněprávního přezkumu se podle názoru vedlejšího účastníka stěžovatel domáhá jiného právního posouzení věci. Ve vztahu ke kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 29 Cdo 3376/2009-465, vedlejší účastník uvádí, že byl napaden opožděně. Nadto jsou stěžovatelovy námitky irelevantní, neboť jde o pouhou polemiku s podústavním právem. V další části vyjádření vedlejší účastník rozebírá otázku příčinné souvislosti a dospívá k závěru, že mezi tvrzeným jednáním vedlejšího účastníka a vznikem škody dceřiné společnosti a následně vznikem škody na straně stěžovatele, nebyla příčinná souvislost dána. Nadto nebyl ani prokázán vznik škody u dceřiné společnosti v důsledku porušení povinnosti vedlejším účastníkem.

13. Stěžovatel v replice k vyjádřením účastníků a vedlejšího účastníka řízení uvádí, že jak Městský soud v Praze, tak i Vrchní soud v Praze se ani tentokráte nevyjádřily k argumentům uplatňovaným v ústavní stížnosti a rovněž vedlejší účastník nepřednesl žádný argument, který by se týkal konkrétních výtek stěžovatele.

IV.

14. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, neboť jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

15. Třebaže je ústavní stížnost formulována velmi obsáhle a z pohledu Ústavního soudu možná i zbytečně zabíhá do detailů, které nejsou pro ústavněprávní přezkum relevantní, její podstatou je především nesouhlas s výkladem podústavního práva (zejména v otázce příčinné souvislosti), který vyplývá z jiného názoru stěžovatele na závěry obsažené zejména v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010 sp. zn. 29 Cdo 3376/2009, na jehož základě pak vystavily soudy v dalším řízení svoji argumentaci. Pokud však stěžovatel staví do popředí posouzení právě otázky existence příčinné souvislosti, je třeba k tomu uvést, že posouzení této otázky v případě odpovědnosti za škodu je navýsost záležitostí výkladu podústavního práva a tedy věcí obecných soudů, do níž Ústavní soud může zasáhnout jen zcela výjimečně, pro což však v dané věci prostor nenastal. Ačkoliv se stěžovatel snaží dát svým tvrzením obsaženým v ústavní stížnosti ústavněprávní rozměr poukazováním na vadný procesní postup obecných soudů, jeho argumentace setrvá veskrze pouze v poloze nesouhlasné polemiky se závěry soudů právě v otázce prokázání existence či neexistence příčinné souvislosti. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

16. Stěžovatel dále namítal, že soudy v řízení po kasaci předchozích jemu vyhovujících rozhodnutí vycházely z nesprávného skutkového základu. Žalobní nárok stěžovatele měl být založen na odpovědnostním vztahu žalovaného vyplývajícím z jeho kontinuálního členství v představenstvu a posléze v dozorčí radě a právě z titulu funkce v dozorčí radě měl být žalovaný odpovědný za dohled nad uskutečňováním podnikatelské činnosti stěžovatele včetně té části, na níž se on sám zásadně podílel jako obchodní ředitel. Nejvyšší soud měl dovodit rozpor některých řešených otázek s hmotným právem podle stěžovatele právě na základě mylné úvahy o skutkových okolnostech sporu. Tato argumentace stěžovatele ohledně skutkového omylu se ovšem míjí s tím, co Nejvyšší soud skutečně vyslovil v odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud totiž v kasačním rozhodnutí nikterak nezpochybnil kontinuální členství vedlejšího účastníka v představenstvu a posléze v dozorčí radě (srov. str. 4 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010 sp. zn. 29 Cdo 3376/2009, zejména pak odstavec 6). Jeho závěr však spočíval na tom, že v době, kdy byl vedlejší účastník členem dozorčí rady, mu z titulu této funkce (tedy členství v dozorčí radě) nepříslušelo obchodní vedení společnosti, a proto může odpovídat za porušení pouze těch povinností, které měl jako člen dozorčí rady (a nikoliv tedy těch, které by měl jako člen představenstva). Jinak v době, kdy sice měl na starosti obchodní vedení společnosti, avšak nikoliv jako člen představenstva, nýbrž jako zaměstnanec společnosti, na něj bylo možné uplatnit odpovědnost pouze podle zákoníku práce, ale nikoliv již podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku. V intencích tohoto názoru pak soudy v průběhu dalšího řízení danou věc posuzovaly.

17. Ústavní soud dále považuje za vhodné, aby se vyjádřil i k argumentaci stěžovatele, že Nejvyšší soud nebyl oprávněn projednat dovolání, které podal vedlejší účastník, a na jehož základě došlo ke zrušení předchozích stěžovateli příznivých rozhodnutí. Zde je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatel neztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu v otázce posouzení přípustnosti, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Posouzení přípustnosti dovolání je tedy v zásadě výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu a je plně v souladu s jeho posláním zajišťovat z pozice vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení či trestním řízení jednotu a zákonnost rozhodování tím, že mj. rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích. Pokud Nejvyšší soud v dané věci shledal dovolání přípustným, a tento závěr odůvodnil (přípustnost dovolání spočívala v tom, že odvolací soud věc posoudil v rozporu s hmotným právem, když odpovědnost žalovaného v době, kdy byl ve funkci obchodního ředitele, postavil na roveň odpovědnosti z titulu funkce statutárního orgánu), nelze po Ústavním soudu požadovat přehodnocování takto Nejvyšším soudem vyřešené otázky. Nelze navíc přehlédnout, že době, kdy Nejvyšší soud rozhodoval ve věci poprvé, platila poněkud jiná úprava přípustnosti dovolání podávaného na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v tehdy účinném znění. Zásadní rozdíl spočívá především v tom, že pro přípustnost dovolání podle tehdy účinné úpravy stačilo, aby Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání má zásadní právní význam, který byl dán již jen tím, že odvolací soud postavil své rozhodnutí na nesprávném (od stávající judikatury odlišném) závěru. Vedlejší účastník řízení přitom v dovolání jednoznačně uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kterou v rámci odůvodnění dovolání dále rozvedl (zejména pasáže na č. l. 415 vyžádaného spisu). Stěžovatel se tedy mýlí, pokud dovozuje, že Nejvyšší soud překročil své pravomoci a "dotvořil" za stěžovatele důvody přípustnosti.

18. Stěžovatel vznáší rovněž další námitky zejména procesního charakteru spočívající např. v tom, že se soudy nevypořádaly se všemi námitkami, které stěžovatel v průběhu řízení vznesl. V této souvislosti chce Ústavní soud připomenout zásadu, vyslovenou např. v usnesení ze dne 6. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 679/05 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), že totiž i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem podústavního práva (což ovšem v nyní projednávaném případě shledáno nebylo), Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183)].

19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru