Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1216/19 #1Usnesení ÚS ze dne 18.06.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-východ
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
škoda/odpovědnost za škodu
zaměstnanec
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.1216.19.1
Datum podání11.04.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 250

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1216/19 ze dne 18. 6. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Foffa, zastoupeného JUDr. Karlem Baborákem, advokátem, sídlem Lázeňská 76, Brandýs nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019 č. j. 21 Cdo 3195/2018-445, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. března 2018 č. j. 23 Co 441/2017-391 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. července 2017 č. j. 19 C 145/2012-319, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť se domnívá, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená ve čl. 1 Ústavy, čl. 90 Ústavy - soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") o rovných právech účastníků v řízení před soudem, čl. 36 odst. l. Listiny právo na nestranný soud. Stěžovatel se domáhal, aby Ústavní soud svým nálezem všechna výše uvedená rozhodnutí zrušil.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu spisu Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 19 C 145/2012 vyplynulo, že napadeným rozsudkem ze dne 18. 7. 2017 č. j. 19 C 145/2012-319, ve spojení s opravným usnesením ze dne 2. 10. 2017 č. j. 19 C 145/2012-333, okresní soud stěžovateli uložil, aby žalobkyni ČD Cargo, a. s., IČ: 28196678 (bývalému zaměstnavateli stěžovatele), uhradil 138 870 Kč s příslušenstvím a nahradil náklady řízení žalobkyni a České republice. Dne 12. 6. 2010 došlo v železniční stanici Praha-Vršovice k nehodové události, kdy se nedoprovázený posunový díl srazil se stojícím vlakem Sv 126. Při nárazu došlo k poškození hnacího drážního vozidla posunového dílu č. 742257-9 hnacího drážního vozidla na vlaku Sv 126 a k poškození předposledního drážního vozidla soupravy. Tím vznikla škoda v celkové výši 4 863 967 Kč. Strojvedoucím hnacího vozidla byl stěžovatel, který nedodržel podmínky jízdy a nezastavil včas před stojícími drážními vozidly soupravy Sv 126. Tím porušil ustanovení služebního předpisu D2, článek 21, článek 655 b) a 655 c). Za vzniklou škodu odpovídá podle podílu jeho odpovědnosti do výše 70 %. Požadovaná náhrada odpovídá 4,5 násobku jeho průměrného hrubého měsíčního výdělku v rozhodné době.

3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 3. 2018 č. j. 23 Co 441/2017-391 potvrdil rozsudek okresního soudu a stěžovateli uložil nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.

4. Proti rozsudku krajského soudu stěžovatel podal dovolání. Nejvyšší soud ho však vyhodnotil jako nepřípustné, protože stěžovatel nevymezil důvody dovolání dle § 237 občanského soudního řádu, a to řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatel uplatnil jiné vady řízení, namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neprovedení důkazů, ale Nejvyšší soud k této věci může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 242 odst. 3 věty druhé občanského soudního řádu. Zbylé námitky stěžovatele již měly skutkový charakter, dovolání proto bylo odmítnuto dle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že mu byla nespravedlivě uložena povinnost k náhradě škody zaměstnavateli bez zákonného podkladu a rozhodnutí obecných soudů je výrazem libovůle při rozhodování. V řízení došlo k porušení procesních i hmotně právních předpisů, kdy soudy do rozhodnutí převzaly nesprávné závěry znaleckého a revizního znaleckého posudku, přestože nebylo prokázáno zavinění stěžovatele jako strojvedoucího, a uložily mu nahradit škodu. Důkazním návrhům stěžovatele na doplnění dokazování soudy nevyhověly (znalecký posudek a výslech soudního znalce Ing. Jiřího Morčinka, výslech svědků výpravčích a gestora předpisu ČD SŽDC D2 ve správném a úplném znění). Rozhodnutí obecných soudů je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, kdy se soudy s námitkami řádně nevypořádaly (nebyl žalobkyní řádně proškolen o jízdě podle rozhledových poměrů, posun bez posunové čety dle interních norem atd.), jen konstatovaly, že námitky vznesl opožděně. Stěžovatel tvrdil, že neporušil svoje povinnosti, když mu byl dán souhlas k uvedení do pohybu jím řízeného hnacího vozidla návěstí odjezdového návěstidla ,,posun dovolen" a za škodu neodpovídá.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoli [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95); nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235); nález ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1052/10 (N 206/58 SbNU 857)].

9. Pojem svévole pak Ústavní soud setrvale interpretuje jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními, dále jako nerespektování kogentní normy, příp. interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. tzv. přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně jako rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz např. nález ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) či nález ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14].

10. Prizmatem těchto ústavněprávních východisek a principů Ústavní soud přezkoumal právní závěry okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak je patrné z výše uvedeného, podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů, kdy stěžovatel odpovídá zaměstnavateli za vzniklou škodu (dle § 250 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 1. 1. 2011, dále jen "zákoník práce"), do výše 70 % a výpravčí panelista Karel Pánek se podílel na vzniku škody do výše 30 %. Stěžovateli v soudním řízení byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku, která představuje 3,7 % způsobené škody (§ 257 zákoníku práce) a požadovaná výše nepřesahuje 4,5 násobek průměrného měsíčního výdělku stěžovatele.

11. Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti lze shrnout do tvrzení, že mu "návěstidlo platné pro posun" posun dovolilo, později také tvrdil, že byl o posunu zpraven výpravčím (neprokázal) a jel podle rozhledových poměrů. V řízení před krajským soudem vznášel další námitky, že nebyl žalobkyní řádně proškolen o jízdě podle rozhledových poměrů i další nové námitky. Krajský soud se nemohl všemi námitkami stěžovatele zabývat, neboť byl okresním soudem řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu (č. l. 229), aby označil důkazy potřebné k prokázání svých sporných tvrzení, ale tvrzení před okresním soudem neuplatnil.

12. Ústavní soud posoudil jako ústavně konformní závěr obecných soudů, které na základě provedeného dokazování posoudily všechny důkazy jednotlivě a v jejich souvislostech dle § 132 občanského soudního řádu a rozhodly. Z obsahu rozhodnutí vyplynulo, že obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování listinnými důkazy, obsahem spisu o mimořádné události SŽDS, znaleckými posudky (Ing. Eduard Šafář, znalec z oboru doprava a strojírenství, Univerzita Pardubice, Dopravní fakulta Jana Pernera) a aplikovaly platnou právní úpravu. Dospěly k závěru, že příčinou dopravní nehody na železnici bylo selhání dvou zúčastněných zaměstnanců, a to výpravčího železniční stanice Praha-Vršovice i stěžovatele. Výpravčí neprovedl kontrolu skutečného stavu obsazení kolejových obvodů, postavil odjezdové návěstidlo na návěst ,,posun dovolen", nekomunikoval se strojvedoucím. Stěžovatel zahájil posun na základě informace návěstidla "posun dovolen", aniž by o posunu zpravil výpravčího a komunikoval s ním a nepřizpůsobil technologii jízdy rozhledovým poměrům. Okresní soud zamítl návrhy stěžovatele na doplnění dokazování znaleckým posudkem a výslechem soudního znalce Ing. Jiřího Morčinka, výslechem svědků výpravčích a gestora předpisu ČD SŽDC D2 ve správném a úplném znění, a rozhodnutí řádně odůvodnil (str. 5 a 6). Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu a na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu.

13. V této souvislosti Ústavní soud však musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoli vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí civilních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele (§ 157 občanského soudního řádu). Stěžovatel ostatně ani v samotné ústavní stížnosti nevznesl vůbec žádný ústavněprávní argument a omezil se pouze na námitky, které postrádaly ústavněprávní dimenzi.

14. V dané věci stěžovatel navrhl zrušit i usnesení Nejvyššího soudu, aniž by uvedl jakoukoli námitku či ústavněprávní argumentaci při posouzení přípustnosti dovolání. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci a v žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelem podaného dovolání.

15. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni (srov. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 181/14, usnesení ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3006/13). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2019

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru