Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1216/15 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Klatovy
SOUD - KS Plzeň
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1216.15.1
Datum podání24.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a

99/1963 Sb., § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1216/15 ze dne 31. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Jílka, zastoupeného JUDr. Martinem Drahotským, advokátem se sídlem Holandská 1, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 5. 3. 2014, č. j. 6 C 25/2009-206, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2014, č. j. 10 Co 143/2014-221, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 3974/2014-257, za účasti Okresního soudu v Klatovech, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou a později řádně doplněnou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými soudy zamítly jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, neboť shledaly, že se z jeho strany jedná o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.

2. Uvedená rozhodnutí jsou dle stěžovatele v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a mají za následek porušení jeho základních práv zaručených čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), přičemž v důsledku porušení těchto práv došlo též k zásahu do jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že se obecné soudy vůbec nezabývaly meritem věci, jelikož vůbec nezkoumaly oprávněnost jeho nároku na osvobození od soudních poplatků s ohledem na míru zásahu do jeho vlastnického práva, a při zamítnutí jeho návrhu postupovaly přísně formalisticky.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud předně podotýká, že v minulosti již mnohokrát konstatoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků dle ustanovení § 138 občanského soudního řádu spadá s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudců (čl. 82 odst. 1 Ústavy) do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, I. ÚS 201/02, I. ÚS 249/03, II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06 a další; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz/). Výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. V nyní projednávaném případě však žádná zásadní pochybení obecných soudů Ústavní soud neshledal.

6. O osvobození od soudního poplatku lze dle ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodnout za kumulativního splnění dvou podmínek. Podmínkou první jsou poměry účastníka řízení, druhou pak skutečnost, že v dané věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. O zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva přitom jde zejména tehdy, jestliže již ze skutkových tvrzení žadatele (aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že mu ve věci nemůže být vyhověno, nebo je zjevné, že důvodem podání návrhu je činit žalovanému obtíže, aniž návrh sám má nějakou naději na úspěch (srov. Drápal, L. - Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 953). Právě druhá podmínka nebyla dle obecných soudů v případě stěžovatele naplněna. Z hlediska judikatury Ústavního soudu je přitom klíčové, že obecné soudy náležitě vyložily, z jakých konkrétních důvodů posoudily stěžovatelovo podání jako zjevně bezúspěšné (viz např. str. 3 cit. usnesení krajského soudu), přičemž správně hleděly jak na celkovou procesní aktivitu stěžovatele (množství podaných žalob, v nichž není procesně úspěšný), tak na specifika této jeho konkrétní žádosti o osvobození od soudních poplatků (úhrada poplatku se totiž týká dovolání směřujícího proti rozhodnutím o zastavení řízení z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté).

7. Ústavní soud se s těmito jejich závěry plně ztotožňuje, když naopak musí odmítnout argumenty stěžovatele, že by se postup obecných soudů vyznačoval přílišným formalismem a zjevnou nespravedlností. Zde musí konstatovat, že právě v těchto případech plní soudní poplatky i jistou regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudních řízení, aniž by jejich výběrem bylo porušeno právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jež požívá každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. K porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces (ani jiných základních práv) tedy nedošlo.

8. Okrajem pak Ústavní soud uvádí, že nepřihlížel k podání stěžovatele ze dne 21. 7. 2015, jímž "doplňoval ústavní stížnost podanou advokátem", neboť i pro doplnění ústavní stížnosti platí povinnost právního zastoupení advokátem dle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Pokud by se totiž tato povinnost vztahovala pouze na podání samotné ústavní stížnosti a nikoli na její doplnění, tak by dotčené ustanovení ztrácelo svůj smysl, jímž je, aby se jednak navrhovateli dostalo náležité odborné pomoci v mimořádně závažném řízení před Ústavním soudem, jakož i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení, a aby sám Ústavní soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání [viz např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471)].

9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru