Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1214/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - NSS
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací finanční ředitelství
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkodůvodnění
daň/daňová povinnost
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1214.15.1
Datum podání24.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

180/2005 Sb., § 6, § 7a

280/2009 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1214/15 ze dne 24. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti CATE s.r.o., se sídlem U Habeše 800/11, 154 00 Praha - Slivenec, zastoupené Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem, se sídlem Heydukova 505/3, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2014, č. j. 15 Af 112/2013, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Afs 6/2015-29, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2015, stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 12. 2014 č. j. 15 Af 112/2013 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 23. 5. 2013 č. j. 14606/13/5000-14203-706599, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti příslušnému prvostupňovému správnímu rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně. Rovněž napadla rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 7 Afs 6/2015-29, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu.

V předmětném řízení stěžovatelka brojila proti daňovým odvodům uloženým jí jakožto výrobci elektřiny ze slunečního záření podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů.

Jak stěžovatelka uvádí, krajský soud své rozhodnutí zdůvodnil zejména tím, že postupuje dle názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, obsaženého v usnesení ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 1 Afs 76/2013, dle kterého institut stížnosti na postup plátce daně není za stávající právní úpravy nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytnout poplatníkovi efektivní ochranu. S tím však stěžovatelka nesouhlasí. Je si sice vědoma, že tento právní závěr odpovídá i judikatuře Ústavního soudu (viz nález ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14 (dostupný stejně jako další níže zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz), nicméně nepovažuje jej za udržitelný, když tak de facto neexistuje způsob, jak se aktuálně povinnosti strpět rdousící solární odvod bránit. Neústavní je již způsob zakotvení solárního odvodu v zákoně o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, když vymezení subjektů povinných k odvodu porušuje princip rovnosti, jak je zaručen čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Absence zákonného institutu k zohlednění individuálních (likvidačních) účinků solárního odvodu na jednotlivé výrobce pak navozuje situaci odnětí možnosti spravedlivého posouzení věci. Soudy se též měly důkladněji zabývat stěžovatelčinou argumentací uplatněnou v rovině práva Evropské unie.

Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelka vznáší námitky, které již byly v judikatuře Ústavního soudu opakovaně řešeny. Odkázat lze především na již stěžovatelkou zmiňovaný nález sp. zn. II. ÚS 2216/14. V něm Ústavní soud řešil typově obdobný případ, když posuzoval, zda současná rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (odvozená především z usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57), na základě které daňové orgány i správní soudy odmítají posuzovat "rdousící efekt" takzvaného solárního odvodu na výrobce elektřiny z fotovoltaických elektráren v řízeních dle § 237 daňového řádu, to jest v rámci stížností na postup plátce daně, není v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367, 220/2012 Sb.) či jinou jeho judikaturou. Dospěl však k závěru, že tento postup je v souladu s právními předpisy a nejsou jím zasažena základní práva a svobody stěžovatelů - poplatníků "solárního odvodu" (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 261/15, II. ÚS 408/15).

Ústavní soud neshledává prostor ani důvod, aby se od své dosavadní judikatury odchýlil. Na podrobné odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 proto dále plně odkazuje.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru