Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1210/10 #1Usnesení ÚS ze dne 19.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuzastaveno
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1210.10.1
Datum podání26.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1210/10 ze dne 19. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. M., zastoupeného JUDr. Lubošem Rábem, advokátem, se sídlem v Plzni, směřující proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 6 To 41/2008, a ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 6 To 76/2008, rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 4. 2008, č. j. 1 T 4/2006-1761, a ze dne 11. 9. 2008, č. j. 1 T 4/2006-1881, a proti blíže neupřesněnému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o návrhu na obnovu řízení, kterou se dále domáhal přeřazení do věznice s mírnějším režimem a vydání k výkonu zbytku trestu odnětí svobody do Slovenské republiky, takto:

Návrh na zrušení rozsudků Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 6 To 41/2008, a ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 6 To 76/2008, a dále rozsudků Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 4. 2008, č. j. 1 T 4/2006-1761, a ze dne 11. 9. 2008, č. j. 1 T 4/2006-1881, se odmítá.

Ohledně zbývající části návrhu se řízení zastavuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se původně obrátil na Ústavní soud s přípisem označeným jako "Ústavní stížnost", doplněným vzápětí sérií dalších podání, v nichž obšírně popsal okolnosti a události více či méně související s jeho odsouzením rozsudky Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, jakož i následným výkonem trestu odnětí svobody. Uvedl, že se cítí dotčen na svých základních právech. Z mnohastránkového textu pak vyplynul stěžovatelův požadavek vůči Ústavnímu soudu formulovaný tak, jak je uvedeno v záhlaví. Soudcem zpravodajem byl následně upozorněn, že jeho návrh neodpovídá požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), které tento zákon klade na ústavní stížnost.

V běhu poskytnuté a několikrát prodloužené lhůty k nápravě nedostatků ústavní stížnosti pak stěžovateli určený advokát původní návrh podáním, došlým Ústavnímu soudu dne 4. 10. 2010, upřesnil, doplnil a z části jej vzal zpět.

Konkrétně je v uvedeném podání uvedeno, že na základě nových skutečností stěžovatel svou ústavní stížnost bere zpět v části týkající se obnovy řízení, řešené u Krajského soudu v Plzni, vydání k výkonu trestu do SR a přeřazení do věznice s mírnějším režimem. Ústavní soud proto podle ustanovení § 77 zákona o Ústavním soudu řízení ohledně této části návrhu zastavil.

Ve vztahu k odsuzujícím rozsudkům Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni (označeným v záhlaví) stěžovatel považuje ústavní stížnost za důvodně podanou. Nově uvedl, že označená rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 1. 7. 2009, č. j. 3 Tdo 597/2009 odmítl. V této souvislosti stěžovatel výslovně připouští, že ústavní stížnost proti odsuzujícím rozsudkům podal až po uplynutí lhůty stanovené zákonem. Domnívá se však, že by se jí mohl Ústavní soud i přes tuto skutečnost zabývat, neboť lhůtu zmeškal jen proto, že mu jeho tehdejší obhájce přislíbil ústavní stížnost po odmítnutí dovolání podat, což neučinil. To ovšem stěžovatel zjistil příliš pozdě. Následně stěžovatel vypočítává důvody a skutečnosti, v nichž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces; vypočítává důkazy, které navrhoval, ale žádný ze soudů je neprovedl, a důkazy sice provedené, z nichž ale soudy učinily nesprávná zjištění. Polemizuje konečně s tím, jak byla soudy vyhodnocena jeho obhajoba.

Nejprve bylo třeba posoudit, zda návrh splňuje předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu pro to, aby bylo možné se jím zabývat meritorně. Závěr je negativní.

Stěžovatel sám ve svém podání uvedl, že proti nyní napadeným rozsudkům Vrchního soudu v Praze se bránil cestou dovolání, které ovšem Nejvyšší soud odmítl. Důvod odmítnutí není Ústavnímu soudu znám, ovšem pro rozhodnutí o nyní posuzovaném návrhu to není ani potřeba. O dovolání bylo rozhodnuto dne 1. 7. 2009, ústavní stížnost směřuje proti předcházejícím rozhodnutím odvolacího soudu a prvoinstančního soudu, doručeným tedy někdy v době před tímto datem; přesná datace není důležitá.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ustanovení zákona o délce lhůty k podání stížnosti je kogentní povahy, a Ústavní soud tedy nemůže tuto lhůtu prominout ani prodloužit, byť byla zmeškána o jediný den (srov. např. též usnesení IV. ÚS 248/96 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Bezvýznamný je v tomto směru i důvod, pro který stěžovatel lhůtu zmešká. I když tedy může být pravdou, že obhájce podání ústavní stížnosti přislíbil a stěžovatel na to spoléhal, jde o otázku vypořádání práv a povinností z jejich vzájemného smluvního vztahu advokát - klient. Na délku lhůty k podání ústavní stížnosti nemůže mít případné porušení slibu ji podat, ale dokonce ani nesplnění doloženého převzetí závazku obhájce příslušný návrh zpracovat a předložit soudu, žádný dopad.

Ve zbytku byl tedy návrh stěžovatele podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako podaný po lhůtě zákonem k tomu stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru