Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1210/09 #1Usnesení ÚS ze dne 24.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkinterpretace
Restituce
Cena
Nápadně nevýhodné podmínky
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1210.09.1
Datum podání11.05.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k

73/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1210/09 ze dne 24. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky ZOOS Stavba - Koordinační výbor odborů - Stavba Průmstav, se sídlem v Praze 4, Štětkova 18, zastoupené JUDr. Alešem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 7, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2009 č. j. 28 Cdo 830/2007-152 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 9. 2006 č. j. 5 Co 2913/2005-121, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2009, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala s odkazem na údajné porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a porušení ochrany vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Ústavní soud si vyžádal k projednání ústavní stížnosti spis Okresního soudu v Písku sp. zn. 6 C 317/2003, z něhož zjistil, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 26. 8. 2005 č. j. 6 C 317/2003-75 o žalobě proti stěžovatelce a Pozemkovému fondu ČR, jíž se žalobci domáhali v řízení podle části páté občanského soudního řádu určení vlastnického práva k blíže specifikovaným nemovitostem. Odvolací soud napadeným rozsudkem nově určil vlastnictví jednotlivých žalobců k předmětným nemovitostem a svým rozsudkem nahradil rozhodnutí Okresního úřadu Písek - Okresního pozemkového úřadu ze dne 18. 11. 2002 č. j. PÚ/8067/2/Šv v plném rozsahu. Stěžovatelce a Pozemkovému fondu ČR uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 11.783,50 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jejich právního zástupce. Odvolací soud se nejprve ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že tehdejší prodávající při uzavírání smlouvy z 22. 6. 1966 jednali v tísni, a po doplněném dokazování a při zohlednění všech skutkově podstatných okolností případu dospěl k závěru, že tehdejší prodávající také jednali za nápadně nevýhodných podmínek. Odvolací soud proto shledal, že na straně prodávajících (žalobců) došlo k naplnění restitučního důvodu stanoveného v § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").

Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud posuzoval jako přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soud prvého stupně ve věci samé. Napadeným rozsudkem však Nejvyšší soud dovolaní stěžovatelky směřující proti právnímu posouzení věci zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí předně odkázal k právnímu výkladu rozhodujících pojmů provedenému v jeho stanovisku uveřejněnému pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a blíže také citoval své rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 (publikované tamtéž), a konstatoval, že nemohl dospět k závěru, že by odvolací soud posoudil projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si uplatněný právní předpis nesprávně vyložil např. ve zjevném rozporu s právními závěry zaujatými v uveřejněné judikatuře soudů.

Shora citovaná rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností a namítala, že se obecné soudy jasně a přesvědčivě nevypořádaly s argumenty, které v řízení přednesla. Tvrdila, že odvolací soud za souhlasu soudu dovolacího při posuzování odvolání žalobců nerespektoval ustálené výklady vztahující se k rozpoznávání nápadně nevýhodných podmínek. Namítala, že prodávající za své pozemky podle tehdy platných předpisů získali maximum; soudy totiž dostatečně nepřihlédly také k tomu, že zde byla při prodeji všestranná snaha o nejvyšší možné zvýšení kupní ceny podle tehdy platné vyhlášky (tehdejší kupující údajně pomáhali prodávajícím se získáním výjimky ministerstva financí ohledně kupní ceny) a že se kupující zavázali svým nákladem koupené pozemky oplotit směrem k pozemkům prodávajících. Vyvozování nápadně nevýhodných podmínek ze započetí některých prací ještě před uzavřením kupní smlouvy (nikoli devastaci, jak dovozoval odvolací soud), se jevilo stěžovatelce jako jednostranné a účelové hodnocení provedených důkazů. Podle stěžovatelky totiž obecné soudy posuzovaly existenci nápadně nevýhodných podmínek z pohledu dnešní doby a vůbec nepřihlédly k poměrům tehdy obvyklým.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, Nejvyšší soud a Krajský soud v Českých Budějovicích, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že názor stěžovatelky o porušení jejích základních práv nesdílí. Odvolací soud se totiž nijak neodchýlil od publikovaných právních závěrů a pokud šlo o výtky proti nesprávnému skutkovému zjištění soudů obou stupňů a nesprávnému hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí, na podkladě judikatury vysvětlil, jak jsou tyto v dovolacím řízení posuzovány.

Krajský soud v Českých Budějovicích se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil.

Vzhledem k tomu, že ve vyjádření nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadeného rozhodnutí, Ústavní soud k vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani je stěžovatelce nezasílal k případné replice.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, včetně připojeného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádro projednávané ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se závěry, o něž se opírají napadená rozhodnutí.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).

Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se před Ústavním soudem domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecného soudu a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě polemizuje s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěl ve věci rozhodující soud. Pokud namítá, že nebyla respektována ustálená judikatura, neuvádí, jakých existujících rozhodnutí se vlastně dovolává. Očekává tak, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, k němuž však není povolán.

Ústavní soud považuje interpretaci příslušných ustanovení provedenou odvolacím soudem za ústavně konformní. Přihlíží k cíli zákona o půdě, jímž bylo zmírnění majetkových křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy a jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Zákon o půdě jako celek i každé jeho ustanovení je proto nutné vykládat v souladu s tímto ratio legis. Závěr, k němuž stěžovatelka vybízí naopak ignoruje teleologickou metodu výkladu, na níž Ústavní soud při posuzování restitučních záležitostí ustáleně staví a jejíž použití si od něj žádá ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy svým důrazem na úctu k právům a svobodám člověka a občana v demokratickém právním státě. Obecný soud aplikoval na věc správný předpis a při jeho interpretaci zjevně nevybočil z mezí ústavnosti. Ústavní soud k tomu uvádí, že i kdyby postup dovolacího soudu při posuzování dovolání stěžovatelky neshledal z procesního hlediska zcela správným, bylo by zcela formalistickým, pokud by napadené rozhodnutí zrušil výhradně pro kusost jeho odůvodnění, a to za situace, kdy dospěl k závěru, že po materiální stránce [naplnění restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě] toto rozhodnutí neporušilo stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva.

Stěžovatelka vznesla námitku proti závěru obecného soudu o naplnění restitučního titulu podle ustanovení § 6 písm. k) zákona o půdě, podle nějž budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Obecné soudy podle ní nevzaly v potaz objektivně doložené skutečnosti a uchýlily se ke spekulacím. Ústavní soud připomíná, že s ohledem na princip nezávislosti obecných soudů zakotvený v čl. 82 Ústavy není v jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecným soudem. Toliko v případě, kdyby právní závěry soudu (event. správního orgánu) byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění příslušného rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné kvalifikovat odpovídající rozhodnutí coby rozhodnutí vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Ústavní soud posoudil, zda tomu tak bylo v dané věci.

Stěžovatelka naznačuje, že odvolací soud neinterpretoval pojem "nápadně nevýhodné podmínky" řádně. Soud údajně pominul zjištění znalců, dle něhož původní vlastnice prodaly předmětné nemovitosti za maximum toho, co mohly získat. Tvrzení stěžovatelky však neodpovídá realitě a není tak důvodné. Odvolací soud v rozhodnutí výslovně uvedl, že celková kupní cena byla stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy a nebylo třeba pochybovat ani o tom, že již vycházela z výjimky ve prospěch prodávajících na základě sdělení Ministerstva financí ze dne 24. 5. 1966. Prodávající nebyly při prodeji předmětných nemovitostí cenově znevýhodněné, obě podle odvolacího soudu dostaly to, čeho se jim podle cenových předpisů dostat mělo. Odvolací soud však evidentně vycházel současně z teze, že nápadně nevýhodnými podmínkami nelze rozumět jen rozpor s cenovými předpisy. Rozhodnými mohou být i další okolnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 714/2000, sp. zn. II. ÚS 705/02 aj., dostupné in http://nalus.usoud.cz ), jež obecný soud spatřoval v tom, že prodávající fakticky převedly téměř hektar půdy, a to oplocený, s trvalými porosty a zdrojem pitné vody, bez možnosti vyplacení kupní ceny za současného vzdání se práva na náhradní pozemky, kdy tyto byly ještě před prodejem prokazatelně devastovány kupujícím, a že tedy celková atmosféra tísně, která na prodávající dolehla, zároveň fakticky znamenala vytvoření nápadně nevýhodných podmínek pro prodávající. Stěžovatelka přes to dále v ústavní stížnosti dovozovala, že nebyly naplněny na straně původních vlastnic ani tyto nepříznivé okolnosti. Ústavní soud znovu připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Objektivní výskyt nápadně nevýhodných podmínek v době právního úkonu musí posoudit vždy ad hoc obecný soud (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 168/95). Bylo tedy primárně jeho úkolem, aby naplnění této podmínky v konkrétním případě zhodnotil. Ústavní soud je oprávněn posoudit pouze to, zda se tak stalo ústavně konformním způsobem. Zjistil, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování, jehož výsledky jsou ostatně popsány již v rozhodnutí Okresního úřadu Písek - Okresního pozemkového úřadu ze dne 18. 11. 2002 č. j. PÚ/8067/2/Šv. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídil a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použil. Rozhodnutí bylo též řádně, logicky a dostatečně odůvodněno. Ústavní soud tak ani v tomto případě nedospěl k závěru, že by v této části napadeného rozhodnutí vybočil obecný soud z mezí ústavnosti.

Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru