Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 121/06 #1Nález ÚS ze dne 09.08.2007Rozhodování obecných soudů o zvýšení regulovaného nájemného

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Pardubice
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/omezení
Nájem
Byt
vlastnické právo/obsah
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 125/46 SbNU 181
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.121.06.1
Datum vyhlášení11.09.2007
Datum podání06.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.4, čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 696


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Je porušením práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a porušením práva na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 Listiny, pokud obecné soudy zamítnou žalobu na zvýšení regulovaného nájemného s odkazem na neexistenci prováděcího zákona (§ 696 občanského zákoníku), který umožňuje pronajímateli jednostranné zvýšení regulovaného nájemného.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky ELMAD spol. s r.o. vyslovil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 9. srpna 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 11. 2005 č.j. 23 Co 253/2005-99 a rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 4. 2005 č.j. 17 C 148/2003-80 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny, a výše uvedená rozhodnutí zrušil.

Narativní část

Stěžovatelka se žalobou vůči vedlejším účastníkům domáhala uložení povinnosti zaplatit rozdíl mezi nájemným placeným vedlejšími účastníky a nájemným, které stěžovatelka požaduje. Vedlejší účastníci platili tzv. regulované nájemné za užívání bytové jednotky situované v domě, jehož vlastníkem je stěžovatelka. Stěžovatelka uvedla, že nedošlo k dohodě o výši nájemného, a vzhledem k tomu, že příslušné předpisy byly zrušeny, neví, jaké nájemné je oprávněna požadovat. Okresní soud tento návrh zamítl mj. s tím, že není v jeho pravomoci určovat volnou úvahou obsah nájemních vztahů odchylně od zákonných ustanovení. Na základě odvolání stěžovatelky byl rozsudek okresního soudu krajským soudem potvrzen.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud ve svém nálezu vycházel především z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. února 2006, ve kterém apeloval na obecné soudy, aby naplnily svou základní funkci a poskytly ochranu subjektivním právům a právem chráněným zájmům jednotlivců tak, že nebudou zamítat žaloby na zvýšení nájemného s odkazem na neexistenci příslušné právní úpravy. Pokud se stěžovatelka domáhala jednostranného zvýšení nájemného v době, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jí to umožnil, a soudy její požadavek odmítly, došlo ze strany obecných soudů k odepření spravedlnosti. Ústavní soud dále poukázal mj. na nález sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8.2.2006, který řeší také omezení vlastnického práva v souvislosti s regulovaným nájemným.

V dané věci obecné soudy porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku i právo na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 121/06 ze dne 9. 8. 2007

N 125/46 SbNU 181

Rozhodování obecných soudů o zvýšení regulovaného nájemného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 9. srpna 2007 sp. zn. II. ÚS 121/06 ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti ELMAD, spol. s r. o., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. listopadu 2005 č. j. 23 Co 253/2005-99 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. dubna 2005 č. j. 17 C 148/2003-80, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o zaplacení peněžité částky spočívající v rozdílu mezi nájemným z bytu placeným vedlejšími účastníky J. M. a Ing. V. M. a nájemným, které stěžovatelka požaduje po nájemcích (vedlejších účastnících) s tvrzením, že jde o tzv. místně obvyklé nájemné.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. 11. 2005 č. j. 23 Co 253/2005-99 a rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 4. 2005 č. j. 17 C 148/2003-80 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu, chráněné čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. 11. 2005 č. j. 23 Co 253/2005-99 a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 4. 2005 č. j. 17 C 148/2003-80 se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále též "krajský soud") a Okresního soudu v Pardubicích (dále též "okresní soud") vydané ve sporu, v němž se vůči vedlejším účastníkům J. M. a Ing. V. M. domáhala zaplacení částky 55 454 Kč. V návrhu na zahájení řízení uvedla, že rozhodnutími soudů byla porušena její ústavně zaručená základní práva nebo svobody, zejména došlo k porušení práva založeného čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Po úvaze o hierarchii právních předpisů a možnosti soudců "dotvářet" právo cestou vlastní úvahy vyjádřila přesvědčení, že tak měl soudce učinit za situace, kdy od derogace vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, uplynulo již téměř 6 let a po celou tuto dobu nebyl stav mezery v zákoně řešen. Svůj názor podpořila odkazem na odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 611/05 (N 34/40 SbNU 281). V další části návrhu stěžovatelka upozornila, že v daném případě šlo o to, aby cenová regulace nepřesáhla meze ústavnosti a nesnížila nájemné z bytu jako cenu tak, aby vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnosti alespoň jejich návratnosti; stěžovatelka svým postupem cílila právě k zaplacení tzv. obvyklého nájemného z předmětného bytu s přihlédnutím k jeho kvalitě a umístění. Pokud soudy tomuto požadavku nevyhověly, nepochybně tak jednostranně zvýhodnily nájemce jako stranu žalovanou. V závěrečné části návrhu zhodnotila význam adekvátního nájemného, tj. užitku věci jako atributu vlastnického práva. V ostatních směrech odkázala na předmětný spis a navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.

Okresní soud v Pardubicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ve svém vyjádření dospěl k závěru, že vzhledem k aktuální judikatuře Ústavního soudu nemohou jeho závěry vyjádřené v odůvodnění rozhodnutí nyní obstát. Krajský soud je připraven vzhledem k názoru Ústavního soudu konstitutivním rozhodnutím výši nájemného pro futuro stanovit. Upozorňuje však na princip zákazu zpětné účinnosti, na nějž Ústavní soud ve své judikatuře rovněž poukazoval. V této souvislosti zmiňuje účinnost nového zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a klade si otázku, zda i za této situace lze aplikovat dosavadní judikaturu Ústavního soudu.

Ing. V. M. a J. M. ve svém vyjádření uvedli, že podle jejich názoru stěžovatelka nevyčerpala před podáním ústavní stížnosti všechny opravné prostředky, které zákon k ochraně jejích práv upravuje, neboť ve věci nepodala dovolání. Ústavní stížnost by proto měla být jako předčasně podaná odmítnuta. K věci samé vedlejší účastníci uvádějí, že argumentace stěžovatelky popírá princip dělby moci a základní zásady demokratické společnosti, jako je zásada pacta sunt servanda a zásada ochrany práv nabytých v dobré víře. Vedlejší účastníci nesouhlasí s pasáží nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 611/05 (N 34/40 SbNU 281), jak ji cituje stěžovatelka. Pokud Ústavní soud ve svých rozhodnutích mluví o soudcovské normotvorbě v naturálním smyslu, hovoří o institutu, který se běžně označuje jako judikatura, tedy postup, kdy soudy ve své praxi konkretizují neurčitou právní normu vydanou zákonodárcem. Normotvorba, jak ji má zřejmě na mysli stěžovatelka, však představuje tvorbu vlastní normy soudem tam, kde obecně platná právní norma chybí a kde rovněž chybí zákonné zmocnění soudu k jinému postupu řešení sporu, než je aplikace právních norem. Takový postup však je v rozporu se zásadou právní jistoty. Vztah mezi pronajímateli a nájemci spadá do rámce subjektivních veřejných práv. Pokud Ústavní soud již dříve dospěl k závěru, že situace, kdy pronajímatelé nemají možnost pro nečinnost zákonodárce jednostranně zvýšit regulované nájemné, je protiústavní, tíha nápravy nemůže být přenášena na subjekty soukromého práva, které základní práva jiných nikterak neporušily. Dále vedlejší účastníci poukazují na fakt, že ne všichni pronajímatelé bytů, jejichž nájemci platí tzv. regulované nájemné, jsou ve stejné situaci. Existuje skupina pronajímatelů, jimž byl bytový dům vrácen v restituci, přičemž k bytům byla v období nesvobody zřízena nájemní práva a restituentovi byl majetek vrácen s významnými právními vadami. Existuje však i skupina pronajímatelů, kteří dům nabyli o své vůli na základě kupní smlouvy, přičemž jim byla skutečnost, že v domě jsou nájemníci, kteří platí regulované nájemné, při podpisu smlouvy známa a tato skutečnost výrazně snížila kupní cenu nemovitosti. Stěžovatelka přitom spadá do zmíněné druhé skupiny pronajímatelů. Stěžovatelčino legitimní očekávání tak musí být uvedenými okolnostmi ovlivněno. Vedlejší účastníci se domnívají, že postup obecných soudů v posuzované věci nemůže představovat porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Navrhují proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud se nejprve k námitce vedlejších účastníků zaměřil na posouzení otázky, zda je ústavní stížnost za situace, kdy stěžovatelka nepodala dovolání, přípustná. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. V posuzovaném případě bylo dovolání, tedy mimořádný opravný prostředek, přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu]. Posouzení přípustnosti dovolání by tak bylo v posuzované věci ponecháno na uvážení dovolacího soudu. Pokud tedy stěžovatelka v posuzované věci dovolání nepodala, taková situace ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nezakládá důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti.

Ze spisu okresního soudu sp. zn. 17 C 148/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala vůči vedlejším účastníkům žalobu, kterou se původně domáhala, aby soud určil, že nájemní smlouva uzavřená dne 11. 3. 1994 mezi právním předchůdcem stěžovatelky a vedlejšími účastníky ohledně bytu č. 10/825 v č. p. 825 v ulici L. M. v P. je neplatná v části týkající se cenového ujednání, a dále aby soud určil, že žalovaní jsou povinni platit nájemné v částce 4 500 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 4. 2003 vždy do každého 25. dne v měsíci. Tvrdila, že nájemné dle smlouvy činilo 366 Kč a záloha na služby 609 Kč. Uvedené částky byly stanoveny a navyšovány podle vyhlášky č. 176/1993 Sb. Po zrušení této vyhlášky a následně i cenových výměrů č. 01/2002 a č. 06/2002 nálezy Ústavního soudu pozbyl dle stěžovatelky dosavadní způsob regulace cen nájemného z bytu účinnosti a po zrušení nařízení vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů, nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.) není stěžovatelce zřejmé, jaké nájemné je oprávněna po vedlejších účastnících požadovat, protože k dohodě o výši nájemného nedošlo. Původně sjednané nájemné ve výši 366 Kč měsíčně je podle názoru stěžovatelky v rozporu s ustanovením § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, neboť sjednaná cena nedosahuje jejích oprávněných nákladů, a vedlejší účastníci tudíž získávají nepřiměřený hospodářský prospěch, což způsobuje neplatnost nájemní smlouvy v části týkající se cenového ujednání ve smyslu ustanovení § 40a občanského zákoníku. Následně soud připustil změnu žalobního návrhu stěžovatelky, která se nově na podkladě stejných tvrzení domáhala uložení povinnosti zaplatit částku 55 454 Kč jako rozdíl mezi nájemným placeným vedlejšími účastníky (aktuálně ve výši 1 238 Kč) a nájemným, které stěžovatelka požaduje (4 500 Kč měsíčně od 1. 4. 2003 do srpna 2004 včetně).

Vedlejší účastníci navrhli žalobu zamítnout. Právo nájmu nabyli na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 28. 5. 1981 a dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 15. 6. 1981. Nájemné bylo pravidelně zvyšováno až do částky 1 238 Kč měsíčně, kterou vedlejší účastníci platí řádně a včas. Původní nájemné nebylo dohodnuto, ale stanoveno právními předpisy. Dále namítli, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by nájemní smlouva nebyla ze strany právního předchůdce stěžovatelky uzavřena svobodně. Prokázáno nebylo ani to, že by cenovým ujednáním vedlejší účastníci zneužili svého hospodářského postavení k tomu, aby získali nepřiměřený hospodářský prospěch. K námitce relativní neplatnosti části nájemní smlouvy vznesli námitku promlčení.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 4. 2005 č. j. 17 C 148/2003-80 žalobu o zaplacení částky 55 545 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o úhradě nákladů řízení. V odůvodnění se ztotožnil s argumentací vedlejších účastníků v tom, že smlouva byla uzavřena svobodně a že tito nikterak nezneužili svého hospodářského postavení. Nejedná se tudíž o ujednání neplatné. Ustanovení o ceně odpovídalo cenovým předpisům platným v době sjednání nájemní smlouvy. Soud dále přisvědčil i promlčení stěžovatelkou uplatněné námitky neplatnosti. Závěrem soud uvedl, že není v jeho pravomoci určovat volnou úvahou obsah nájemních vztahů odchylně od zákonných ustanovení.

Stěžovatelka prvostupňový rozsudek napadla odvoláním. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o úhradě nákladů řízení. Ztotožnil se totiž s jeho skutkovými i právními závěry. Po analýze právní úpravy a související judikatury uzavřel, že výše nájemného pro případ, že nedošlo mezi pronajímatelem a nájemcem k ujednání o jiné výši nájemného, je nadále ve výši podle poslední cenové regulace, protože moc soudní nemůže individuálními soudními rozhodnutími nahrazovat chybějící regulační pravidla a výši nájemného stanovovat odlišně, než jak je, byť neústavním způsobem, stanovena.

Ústavní soud předně připomíná, že stěžovatelka před Ústavním soudem zahájila řízení s obdobnou problematikou vedené pod sp. zn. I. ÚS 123/06. V této věci Ústavní soud vydal dne 17. 4. 2007 nález (N 66/45 SbNU 91), jímž napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud i v nyní projednávané věci shledal stěžovatelčin návrh opodstatněným.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv.

K otázce ve věcech regulace nájemného se Ústavní soud opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích [viz např. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 8/02 (N 142/28 SbNU 237; 528/2002 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.) či v nedávné době nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 489/05 (N 80/41 SbNU 59) a nález sp. zn. II. ÚS 93/05 (N 118/41 SbNU 475)]. Ve zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 Ústavní soud rozvedl myšlenky obsažené v předchozích rozhodnutích a doplnil je o jednoznačný apel ve vztahu k obecným soudům. Zdůraznil přitom, že není přípustné přenášet sociální zátěž jedné skupiny lidí (nájemci) na skupinu druhou (pronajímatelé), a dodal, že není ani přípustné vytvářet různé kategorie pronajímatelů v závislosti na tom, zda nájemné v bytech jedné skupiny podléhá regulaci či nikoliv. Důsledky nečinnosti zákonodárce vedou Ústavní soud při vědomí jeho postavení jako orgánu ochrany ústavnosti k nutnosti nahradit chybějící instrumenty právní ochrany pronajímatelů na úrovni "obyčejného" zákona postupem s využitím principů ústavněprávní regulace. Proto Ústavní soud trvá na naplnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující zvýšení nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. To znamená, že obecné soudy i přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 občanského zákoníku musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů. Při takovém rozhodování se soudy musí vyvarovat libovůle; výrok se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.

Absence předvídaného předpisu vede k tomu, že změna obsahu nájmu (včetně výše nájemného) je za trvání nájmu věcí dohody smluvních stran. Pokud k takové dohodě nedojde, není k dispozici žádný legální postup (v důsledku nečinnosti zákonodárce), prostřednictvím něhož by bylo možné změny jednostranným projevem vůle pronajímatele dosáhnout. Nerespektováním předchozích nálezů Ústavního soudu ze strany zákonodárce, resp. jeho nečinností, došlo k faktickému zmrazení regulovaného nájemného, čímž se dále prohloubilo porušení vlastnického práva vlastníků těch bytů, na něž se regulace vztahovala. Zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb., který nabyl účinnosti 31. 3. 2006. V dané věci se však jedná o případ, kdy se stěžovatelka domáhala jednostranného zvýšení nájmu za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval. Jestliže obecné soudy tento požadavek stěžovatelky odmítly s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovatelce odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

V této souvislosti lze odkázat i na další argumentaci obsaženou v nálezu sp. zn. IV. ÚS 611/05 (viz výše), v němž Ústavnísoud zformuloval povinnost soudů chránit základní práva jednotlivce cestou soudcovského dotvoření práva v podstatě ještě explicitněji. Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že regulace nájemného představuje omezení vlastnického práva, které je přípustné pouze tehdy, je-li stanoveno zákonem, sleduje-li legitimní cíl v podobě konkrétního ústavně aprobovaného veřejného zájmu a vyhovuje-li principu proporcionality. Omezit vlastnické právo lze, tak jako ostatně i jiná základní práva, především jen zákonem, který, pokud jde o stanovení výše nájemného, v době rozhodování obecných soudů chyběl, neboť normativní úprava regulace nájemného byla opakovaně zrušena Ústavním soudem. Vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu také judikaturu soudů (srov. například rozhodnutí ve věci Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, ve věci Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, ve věci Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti Spolkové republice Německo ze dne 20. 11. 1989 a další), bylo na soudech, aby svou judikaturou mezeru v právním řádu vyplnily, tj. aby vytvořily právo, které by bylo možno považovat za zákon v materiálním smyslu. Přitom soudy měly vzít v úvahu předchozí judikaturu Ústavního soudu a respektovat její účel a cíl, resp. smysl.

Nelze tedy připustit takový výklad předchozích nálezů, jimiž Ústavnísoud označil obsah a formu regulace nájemného za protiústavní a zrušil příslušné právní předpisy (srov. citované nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, Pl. ÚS 8/02, Pl. ÚS 2/03), který směřuje k popření ochrany vlastnického práva vlastníků bytů. Smyslem předchozích rozhodnutí Ústavního soudu bylo odstranit z právního řádu neústavní omezení vlastnického práva pronajímatelů bytů, nikoliv fakticky zmrazit a petrifikovat protiústavní porušování vlastnických práv. Deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, nemůže být konzervována judikaturou soudů. Za situace autoritativně konstatované protiústavní nečinnosti zákonodárce - tedy v době rozhodování obecných soudů i v nyní řešeném případě - byly obecné soudy povolány zajistit ochranu práv jednotlivce (čl. 90 Ústavy). K tomu však nedošlo.

Porušení práva nasoudní ochranu -av konečném důsledku též porušení práva na ochranu majetku - způsobily obecné soudy tím, že zamítly stěžovatelčinu žalobu s odkazem na neexistenci právního předpisu předvídaného v § 696 odst. 1 občanského zákoníku, tj. předpisu umožňujícího jednostranné zvýšení nájemného právním úkonem pronajímatele, ačkoliv jedinou možnou obranou stěžovatelky byla právě žaloba proti nájemcům (v dané věci vedlejším účastníkům). Nezbývá proto než konstatovat, že i v nyní zkoumané věci došlo napadenými rozsudky k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru