Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1206/07 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkZnalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.1206.07.1
Datum podání14.05.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1206/07 ze dne 17. 1. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Střelecká 437, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2007, č. j. 11 To 13/2007-589, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 2006, č. j. 5 T 76/2004-512, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva, zejména právo na spravedlivý soudní proces a právo na řádnou a správnou aplikaci příslušných právních předpisů.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 5 T 76/2004, bylo zjištěno následující:

Okresní soud v Hradci Králové uznal rozsudkem ze dne 1. 11. 2006, č. j. 5 T 76/2004-512, stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu dvaceti měsíců. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců a rozhodl o náhradě škody. Dle skutkových zjištění se stěžovatel trestného činu dopustil tím, že dne 8. 11. 2003 v 02.50 hod v Hradci Králové na ulici ČSA jako řidič osobního motorového vozidla zn. VW Passat 35, TZ 1H1 5433, nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci v silničním provozu a na přechodu pro chodce v blízkosti křižovatky s ulicí Mostecká přehlédl přecházející chodkyni M. K. R., kterou přední částí vozidla srazil, čímž jí způsobil zranění spočívající ve zlomenině obou kostí levého bérce, drobném ložisku zhmoždění mozku v pravém čelním laloku, tržné ráně délky 5 cm v levé týlní krajině a oděrkách na kořeni nosu, což si vyžádalo její hospitalizaci na chirurgické klinice Fakultní nemocnice v Hradci Králové od 8. 11. 2003 do 19. 11. 2003 a následné léčení nejméně po dobu tří měsíců.

O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 2. 2007, č. j. 11 To 13/2007-589, jímž napadený rozsudek zrušil v celém výroku o uloženém trestu a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil za trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině nedotčen, trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Současně mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Výrok o náhradě škody ponechal nedotčen.

Uvedená rozhodnutí soudů obou stupňů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Má za to, že se v průběhu řízení nepodařilo dostatečně a jednoznačně zjistit a plně objasnit skutkový stav věci. Namítá, že se soudy řádně nevypořádaly s jeho obhajobou, nevzaly v úvahu jím tvrzené skutečnosti a neprovedly všechny důkazy směřující k prokázání pravdivosti verze stěžovatele. Dle něj měly být provedeny výslechy svědků R. S. a T. E. R., a mělo být přistoupeno k rekonstrukci v době, kdy byla ještě technicky možná. Znalecký posudek z oboru silniční dopravy, který vypracoval znalec Ing. J., považuje za nepřezkoumatelný, neúplný, nesprávný, jednostranný a neobjektivní. Uvádí, že k tomuto posudku předložil vyjádření jiného znalce, které popisuje chyby postupu a chybnost závěrů použitého posudku, k čemuž soudy nepřihlédly. V této souvislosti odkazuje i na vyjádření znalce z oboru soudního lékařství, které podporuje verzi stěžovatele o chování poškozené před nehodou a vyvrací tvrzení svědků. Výpovědi svědků nepovažuje za pravdivé a vzájemně souladné.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; není proto samo o sobě významné, je-li namítána věcná nesprávnost rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy ke zjištění, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje zjištěný skutkový stav, zdůrazňuje jednostrannost řízení ve prospěch obžaloby a tvrdí, že některé jím navrhované důkazy nebyly provedeny. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší, neboť jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Z hlediska stěžovatelových námitek by mohlo jít o nepřípustné ústavněprávní konsekvence toliko tehdy, jestliže by soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování nebo pokud by hodnocení důkazů a tomu odpovídající skutkové závěry byly výrazem zjevného faktického omylu či excesu; rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, jestliže odpovídající skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) ve svých rozhodnutí nezdůvodnily.

Nic takového však v projednávané věci dovodit nelze. Nalézací soud provedl všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu. Nelze přehlédnout, že původní dokazování (výslechy poškozené a svědků přítomných nehodě, znalecký posudek z oboru soudního lékařství, listinné důkazy) doplnil dle pokynů odvolacího soudu, uvedených ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 13. 6. 2005, dalšími dostupnými důkazy (opakovanými výslechy svědků, znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy) a provedl i znalecký posudek předložený obhajobou. K námitce stěžovatele, že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování výslechem dalších svědků a rekonstrukcí na místě činu, je třeba uvést, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrhovány, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný; o vznesených návrzích však musí rozhodnout. V daném případě nalézací soud dostatečně vysvětlil, proč nebylo možné návrhům stěžovatele vyhovět. Nadto je evidentní, že pro své rozhodnutí měl soud dostatek jiných důkazů vyvracejících verzi stěžovatele o průběhu přednehodového děje, které tvoří ucelený řetězec, z něhož lze učinit závěr o vině stěžovatele. Mezi tyto důkazy lze zařadit i znalecký posudek z oboru soudního lékařství, z něhož vyplynulo, že zranění poškozené jsou v přímé příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou, a který se též vyjádřil k charakteru a závažnosti tohoto zranění. Stěžovateli proto nelze přisvědčit v tom, že by závěry tohoto posudku vyvracely tvrzení svědků. Ani stěžovatelem předložený posudek, který se vyjadřuje ke znaleckému posudku znalce z oboru dopravy, jeho závěry nevylučuje, neboť toto vyjádření vychází z chybného výchozího předpokladu, který byl v průběhu dokazování vyvrácen. Nadto je třeba přihlédnout i k tomu, že znalec, z jehož odůvodněných a řádně zadokumentovaných závěrů soud vycházel, měl k dispozici kompletní spisový materiál, zatímco zdrojem informací autora stěžovatelem předloženého posudku byly toliko údaje poskytnuté stěžovatelem. Závěry dodatečně předloženého posudku jsou tedy pro objektivní posouzení věci nepoužitelné.

Z odůvodnění napadených rozsudků je patrné, že soudy obou stupňů věnovaly náležitou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Velmi podrobně své úvahy, jimiž se při hodnocení řídily, popsaly a srozumitelně se vypořádaly s námitkami obhajoby. Dospěly tak k závěrům, jimž z hlediska ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. nelze nic vytknout. I kdyby napadené závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní rozměr má, jak bylo vyloženo výše, jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. Takové pochybení ovšem v projednávaném případě zjištěno nebylo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru