Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1200/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
nečinnost
lhůta
stavební úřad
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1200.15.1
Datum podání23.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 47 písm.a, § 60 odst.3, § 79, § 60 odst.3

549/1991 Sb., § 10 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1200/15 ze dne 3. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Čermáka, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr. Bureše 1185/1, 370 05 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 2015 č.j. 10 A 49/2015-62, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 4. 2015, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 23. 4. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení výroků pod body II. a III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3 a odst. 4, čl. 4, čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem spočívající v nákladech právního zastoupení advokátem.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20. 4. 2015 č. j. 10 A 49/2015-62 na základě zpětvzetí žaloby žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") zastavil řízení (výrok po bodem I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.) a dále rozhodl, že žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč (výrok pod bodem III.).

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že tato ústavní stížnost směřuje proti výroku pod bodem II. a proti výroku pod bodem III., co do nevrácené části soudního poplatku ve výši 1 000,- Kč, když výrok pod bodem I. ponechává touto stížností nedotčen.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se skutkovým zjištěním Krajského soudu v Českých Budějovicích, ani s právním názorem o něj opřeným. Namítá především, že stavební úřad Magistrátu města České Budějovice byl v prodlení (včetně svého právního předchůdce - odboru výstavby Městského úřadu Rudolfov) již několik let. Ani jedno z doposud vždy nezákonných a proto později zrušených rozhodnutí stavebního úřadu nebylo vydáno ve lhůtě stanovené v zákoně, všechna byla vydána až dlouho po uplynutí zákonných lhůt po výzvách a žádostech o opatření proti nečinnosti, pod hrozbou správní žaloby proti nečinnosti. Stěžovatel uvádí, že Magistrát města České Budějovice provedl v říjnu 2014 jediný úkon v řízení, a to výzvu účastníkům řízení k vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Od té doby byl zcela nečinný přes výzvy stěžovatele (ze dne 18. 6. 2014 - založena v postoupeném spisu stavebního úřadu Rudolfov a ze dne 13. 2. 2015) a žádosti stěžovatele o opatření proti nečinnosti (ze dne 19. 6. 2014 a ze dne 13. 2. 2015). Stěžovatel poukazuje na to, že sám krajský úřad (roz. Krajský úřad Jihočeského kraje) v usnesení č. j. KUJCK 12971/2015/OREG antidatovaném na 12. 1. 2015 konstatuje, že ze strany Magistrátu města České Budějovice došlo ke zbytečným průtahům, když ten nevydal rozhodnutí ve lhůtách dle ust. § 71 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), tedy byl a je nečinný, ani nepožádal o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí, když by takové žádosti ani nebylo možno vyhovět, protože takovou žádost lze podat jen před uplynutím lhůty, a nařídil proto rozhodnutím ze dne 11. 12. 2014 Magistrátu města České Budějovice do třiceti dnů ve věci vydat rozhodnutí. Tedy Magistrát města České Budějovice byl nečinný naposledy přinejmenším od října 2014. Stěžovatel má za to, že zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí nelze, zvláště pak po jejím marném uplynutí, prodloužit vydáním příkazu dle ust. § 80 odst. 4 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, když navíc tento příkaz nebyl účastníkům řízení, včetně stěžovatele doručen a byl jen zmíněn v odůvodnění usnesení krajského úřadu datovaného 12. 1. 2015, jímž krajský úřad nevyhověl (výrok) žádosti stěžovatele o přijetí opatření proti nečinnosti. Za této situace byla stěžovatelova žaloba proti Magistrátu města České Budějovice ze dne 10. 3. 2015 zcela na místě. Podle názoru stěžovatele je nesporné, že Magistrát města České Budějovice vydal rozhodnutí ve věci až po podání žaloby proti nečinnosti, tedy je splněna zákonná podmínka dle ust. § 60 odst. 3 věta druhá s. ř. s., že žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].

V souzené věci Krajský soud v Českých Budějovicích dovodil, že žalobce podal dne 13. 1. 2015 žádost o opatření proti nečinnosti a krajský úřad o ní rozhodl dvěma samostatnými správními akty, a to jedním ze dne 11. 2. 2015 a druhým ze dne 12. 2. 2015. Stihl tak učinit ve třicetidenní lhůtě podle § 71 odst. 3 správního řádu, kdy právě den 12. 2. 2015 byl posledním dnem této lhůty. Krajský úřad uložil nečinnému žalovanému, aby ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení příkazu rozhodl ve věci meritorně. Příkaz byl žalovanému doručen dne 13. 2. 2015. Dne 10. 3. 2015 podal žalobce žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného. Dne 12. 3. 2015 vydal žalovaný rozhodnutí v meritu věci a dne 13. 3. 2015 jej vyvěsil na úřední desku. Stanovená třicetidenní lhůta k vydání rozhodnutí byla žalovaným dodržena, neboť by mu uplynula až 15. 3. 2015.

Krajský soud proto dovodil, že žalobce se domohl ochrany proti nečinnosti již prostředky správního práva, neboť se domohl toho, že krajský úřad uložil nečinnému žalovanému rozhodnout ve stanovené lhůtě podle § 80 odst. 4 písm. a) správního řádu. Nelze proto považovat postup žalobce za bezvýsledný, neboť prostředek proti nečinnosti žalovaného ve správním řízení uplatnil úspěšně.

Krajský soud poukázal na to, že žalobce nevyčkal, zda žalovaný splní povinnost uloženou mu krajským úřadem a správní žalobu podal dříve, než žalovanému uběhla lhůta k vydání rozhodnutí. V době podání žaloby žalovaný nemohl být nečinný ve smyslu § 79 s. ř. s., neboť měl stále otevřenou lhůtu pro splnění příkazu krajského úřadu a tím dostal šanci, aby svou předchozí nečinnost odstranil. Pokud by ve lhůtě příkaz krajského úřadu nesplnil, pak by žalovaný teprve pokračoval ve své předchozí nečinnosti a z hlediska § 79 odst. 1 s. ř. s. by bylo možno konstatovat, že žalobce vyčerpal bezvýsledně prostředky správního řádu k ochraně proti nečinnosti. To však není nyní projednávaný případ, neboť krajský soud ověřil, že žalovaný splnil příkaz krajského úřadu a ve třicetidenní lhůtě meritorně rozhodl. Na základě této úvahy dospěl krajský soud k závěru, že žalobce dosáhl opatření proti nečinnosti již ve správním řízení a žalobu na ochranu proti nečinnosti mohl oprávněně podat teprve až by žalovaný nesplnil ve stanovené lhůtě příkaz krajského úřadu. Žalobce však podal žalobu v době, kdy ještě nebylo známo, zda opatření proti nečinnosti bylo krajským úřadem přijato bezvýsledně. Žalobu proto z procesního hlediska podal neopodstatněně v době, kdy ještě bezvýsledně nevyčerpal prostředky ochrany proti nečinnosti podle správního řádu.

Z důvodu takto neopodstatněně podané žaloby nepřiznal krajský soud žalobci právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému podle § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. Krajský soud dovodil, že nelze totiž říci, že by řízení muselo být zastaveno pro pozdější chování žalovaného, který v době podání žaloby ani ke dni vydání tohoto rozhodnutí nebyl nečinný ve smyslu § 79 s. ř. s. a splnil uložené opatření k ochraně proti nečinnosti. Žalobce žalobu podal neopodstatněně a nadbytečně, neboť měl vyčkat, zda žalovaný splní mu uloženou povinnost podle § 80 odst. 4 písm. a) správního řádu ve stanovené lhůtě, a proto nelze vyhovět jeho požadavku na přiznání náhrady nákladů řízení. Žalovaný totiž nevydal rozhodnutí v meritu věci dne 12. 3. 2015 proto, že žalobce podal žalobu na ochranu proti nečinnosti, nýbrž proto, že mu tuto povinnost uložil krajský úřad a poskytnul mu k tomu lhůtu třiceti dnů, během jejíhož běhu nebylo možno pohlížet na žalovaného jako na nečinného. O náhradě nákladů řízení proto krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Podle tohoto ustanovení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno. Pro úplnost krajský soud doplnil, že při posuzování dané otázky nemohl vycházet z toho, že první žádost o opatření proti nečinnosti podal žalobce již dne 19. 6. 2014, neboť tato žádost směřovala proti nečinnosti Městského úřadu Rudolfov a nikoliv proti nečinnosti žalovaného, kterému byla věc přidělena usnesením krajského úřadu ze dne 18. 6. 2014. Dne 19. 6. 2014 tedy nemohlo být reálně uvažováno o tom, že by žalovaný mohl být nečinným. Soud dále rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť řízení o žalobě bylo zastaveno před prvním jednáním. V takovém případě se vrací soudní poplatek snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč. Za žalobu žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Podle § 10 odst. 3 věty první zákona o soudních poplatcích vrátí krajský soud žalobci soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že stěžovatel nevyčkal, zda žalovaný splní povinnost uloženou mu krajským úřadem a správní žalobu podal dříve, než žalovanému uběhla lhůta k vydání rozhodnutí. Z důvodu takto neopodstatněně podané žaloby postupoval krajský soud správně, když stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému podle § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. Rozhodnutí krajského soudu totiž nevybočuje z judikatury Ústavního soudu; v této souvislosti Ústavní soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1202/15.

Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371), v němž Ústavní soud konstatoval, že pokud navrhovatel podal žalobu proti nečinnosti správního orgánu opodstatněně, pro úvahy o nákladovém výroku není významná skutečnost, zda rozhodnutí bylo vydáno v důsledku podání žaloby či nikoliv, tedy zda žalovaný správní orgán objektivně věděl o podání žaloby, není případný; v souzené věci jde totiž o jinou procesní situaci, jak ostatně objasnil krajský soud v napadeném usnesení.

Ústavní soud ověřil, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů právního zastoupení. Pokud jde o náklady právního zastoupení, může soudce zpravodaj za podmínek uvedených v ust. § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát, ovšem pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta, což není případ stěžovatele.

Podle ust. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci Ústavní soud již s ohledem na výsledky řízení možnost postupu podle citovaného ustanovení neshledal.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru