Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 120/19 #1Usnesení ÚS ze dne 21.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
satisfakce/zadostiučinění
Exekuce
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
exekutor
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.120.19.1
Datum podání14.01.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13, § 31a

99/1963 Sb., § 132, § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 120/19 ze dne 21. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky 3 E Praha Engineering, a. s., se sídlem U Uranie 954/18, Praha 7, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018 č. j. 30 Cdo 3027/2017-286 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017 č. j. 69 Co 21/2017-250, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci garantované čl. 36 odst. 3 Listiny.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí, stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 800 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu soudního exekutora ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Rozsudkem ze dne 26. 9. 2016 č. j. 43 C 79/2015 - 217 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") tak, že bylo konstatováno, že excesivním postupem soudního exekutora došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., čímž došlo k porušení práv stěžovatelky (výrok I), žaloba byla zamítnuta v části, v níž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky ve výši 800 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložení žalované povinnosti zaslat žalobkyni písemnou omluvu konkrétního znění (výrok III), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok IV).

3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem pozměnil výrok I rozhodnutí nalézacího soudu tak, že upravil formulaci konstatace porušení práva (výrok I), potvrdil výrok II a III rozhodnutí nalézacího soudu (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III). V posuzované věci došlo v postupu soudního exekutora k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., který spočíval v pokračování provádění exekuce, ačkoli mu bylo doručeno rozhodnutí soudu o odkladu výkonu rozhodnutí. Dále dospěl odvolací soud k závěru, že nesprávný úřední postup nelze shledat v samotném vydání exekučních příkazů a že v řízení nebyla prokázána taková újma na dobrém jméně či pověsti stěžovatelky, že by bylo na místě ji odškodnit jinak než konstatováním porušení práva. Situace neměla vliv na poskytnutí úvěru stěžovatelce, exekutor sám situaci obratem řešil, stěžovatelce se písemně omluvil a přislíbil vše uvést na pravou míru u peněžních ústavů, zaměstnanců a klientů stěžovatelky, bude-li to nutné. V provedené exekuci odvolací soud neshledal prvky šikanózního postupu.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky v záhlaví uvedeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění uvedl, že předmětem dovolacího přezkumu mohou být pouze otázky právní, nikoli skutkové; k tvrzeným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout teprve při meritorním projednání dovolání; a stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudů první a druhé instance. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přičemž jeho rozhodnutí bylo řádně, podrobně a přesvědčivě odůvodněno. Stěžovatelkou odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu není přiléhavá, neboť se týká jiných skutkových okolností a jiného právního základu.

5. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám, Ústavní soud proto pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.

6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu představuje tautologii a jeho důsledkem je odepření přístupu k soudu. Brojí proti odmítnutí svých skutkových námitek a zdůrazňuje, že došlo k porušení jejích základních práv tím, že závěry soudu byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nesouhlasí rovněž s označením odkazované judikatury za nepřiléhavou a trvá na svém tvrzení, že přiznané zadostiučinění musí mít preventivně-sankční funkci. Stěžovatelka dále cituje řadu rozhodnutí Ústavního soudu, dle kterých by Nejvyšší soud neměl při posuzování dovolání postupovat přepjatě formalisticky, a zdůrazňuje, že způsobilý dovolací důvod může založit i otázka skutková, je-li namítáno porušení ústavně zaručených práv dovolatele.

7. Z formálního hlediska bezvadná ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

10. Ústavní soud se ve své judikatuře v minulosti přezkumem rozhodnutí ve věci přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. již opakovaně zabýval a vymezil zde základní ústavněprávní východiska takového přezkumu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551); nález sp. zn. III. ÚS 197/15 ze dne 23. 4. 2015 (N 84/77 SbNU 237) či nález sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

11. Jádrem posuzovaného sporu je, zda přiznané zadostiučinění, co do jeho formy, je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilé plnit jak svou kompenzační funkci z hlediska právní pozice stěžovatelky, jejích majetkových poměrů, pověsti atd., tak preventivní funkci v podobě provádění potřebných opatření na straně veřejné moci. Jak judikoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515), "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže." Jinými slovy, z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda se v konkrétním případě přiznaná satisfakce zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy.

12. V posuzované věci obecné soudy při rozhodování přihlédly ke všem relevantním okolnostem, věc po právní stránce řádně vyhodnotily, právní normy aplikovaly v souladu s ústavními principy a v odůvodnění řádně vyložily, jakými úvahami se řídily při posuzování stěžovatelova návrhu. Protiústavnost Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelčina dovolání. Nejvyšší soud své rozhodnutí srozumitelně a řádně odůvodnil; v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru