Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1198/10 #1Nález ÚS ze dne 10.06.2010K povinnosti zaplatit soudní poplatek v případě samostatného společenství žalovaných

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
procesní - náhrada nákladů zastoupení - § 83, 84
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
směnky, šeky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 125/57 SbNU 559
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1198.10.1
Datum vyhlášení08.07.2010
Datum podání25.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

191/1950 Sb., § 32 odst.1

549/1991 Sb., § 2 odst.8, § 9 odst.7


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


V řízení, jehož předmětem je solidární nárok, je třeba povinnost k úhradě soudního poplatku považovat za společnou, a to i v případě samostatného společenství žalujících. Pokud soud v důsledku jiného výkladu a postupu zastaví řízení pro neuhrazení soudního poplatku, poruší právo účastníka řízení na přístup k soudu, resp. právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

V řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zrušil II. senát Ústavního soudu na návrh stěžovatelů M. B. a L. B. usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 Cmo 277/2009 ze dne 2. 2. 2010 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V části směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 Cm 119/2006 ze dne 23. 2. 2009 byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost. Žádosti stěžovatele L. B., aby mu byla přiznána úhrada nákladů zastoupení před Ústavním soudem, Ústavní soud nevyhověl.

Narativní část

Napadeným usnesením zastavil krajský soud řízení o odvolání stěžovatelů do rozsudku o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě. K zaplacení soudního poplatku byli přitom oba stěžovatelé, v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaných, vyzváni každý zvlášť. Proti uvedenému usnesení podali oba stěžovatelé včasné odvolání, o němž vrchní soud rozhodl tak, že napadené usnesení ponechal v platnosti. Stěžovatelé zároveň požádali soud o osvobození od soudních poplatků, přičemž stěžovatel L. B. byl zproštěn poplatkové povinnosti v rozsahu 2/3 vyměřeného poplatku a žádosti stěžovatele M. B. nebylo vyhověno. Stěžovatel M. B. uhradil dodatečně (dne 30. 9. 2009) soudní poplatek v plné výši prostřednictvím své přítelkyně L. G. Tento poplatek měl stěžovatel M. B. v úmyslu směřovat k řízení vedenému u téhož soudu pod sp. zn. 5 Cm 120/2006, jeho žádosti o přiřazení poplatku ke zmíněnému řízení soud nevyhověl, v důsledku čehož došlo ke zaplacení soudního poplatku za podané odvolání, byť opožděně.

Stěžovatelé namítali, že obecné soudy pochybily, když zastavily odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku, neboť stěžovatel M. B. uhradil celý soudní poplatek a stěžovatel L. B. část poplatku ve výši 1/3 hodlal zaplatit po nové výzvě soudu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud upozornil, že krajský soud pochybil, když poplatkovou povinnost stěžovatelů formuloval ve výzvách k zaplacení soudního poplatku jako samostatnou. Takový postup je dle názoru Ústavního soudu v rozporu s ust. § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích“). V případě společenství samostatného, kdy je však předmětem řízení nárok solidární, je dle Ústavního soudu třeba považovat povinnost k úhradě soudního poplatku za společnou. V daném případě podali stěžovatelé společné odvolání proti rozsudku, jímž byl potvrzen směnečný platební rozkaz, kterým jim jako dlužníku a ručiteli byla společně a nerozdílně uložena povinnost k zaplacení směnečné sumy. V souladu s výše uvedeným tedy měla být i poplatková povinnost stěžovatelů za odvolací řízení stanovena jako společná, solidární.

Stěžovatel M. B. navíc uhradil soudní poplatek v plné výši, a to po konci lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení, ovšem dříve, než bylo rozhodnuto o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, což je sice postup, který zákon o soudních poplatcích přímo nepředvídá, ovšem judikatura obecných soudů připouští. Tvrzení krajského soudu o tom, že platbu soudního poplatku nebylo možno identifikovat, se jeví jako liché, neboť již na č. l. 188 je založen "Záznam o složení" soudního poplatku dne 30. 9. 2009 L. G., přičemž tato platba byla stěžovatelem M. B. specifikována dopisem ze dne 25. 10. 2009 v řízení jiné spisové značky, nicméně vedeném stejným senátem. Za této situace má Ústavní soud za prokázané, že stěžovatel M. B. včas uhradil soudní poplatek za řízení v plné výši, čímž splnil poplatkovou povinnost i za stěžovatele L. B.

Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů došlo nejen k porušení zákona, ale i základního práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud svým postupem, kdy zastavil odvolací řízení, a vrchní soud, který potvrdil usnesení o zastavení odvolacího řízení, aniž by spolehlivě prověřily splnění poplatkové povinnosti stěžovatelů, zabránily tomu, aby se stěžovatelé stanoveným postupem mohli domoci svého práva u nezávislého a nestranného soudu; tedy aby byl jejich opravný prostředek řádně projednán a bylo o něm rozhodnuto. Ústavní soud proto zrušil usnesení vrchního soudu, přičemž z důvodu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů stížnost v části směřující proti usnesení krajského soudu odmítl pro nepřípustnost.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Eliška Wagnerová. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1198/10 ze dne 10. 6. 2010

N 125/57 SbNU 559

K povinnosti zaplatit soudní poplatek v případě samostatného společenství žalovaných

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 10. června 2010 sp. zn. II. ÚS 1198/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. B. a 2) L. B. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2010 sp. zn. 4 Cmo 277/2009, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2009 sp. zn. 5 Cm 119/2006 o zastavení řízení o odvolání pro nezaplacení soudního poplatku, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení.

I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2010 sp. zn. 4 Cmo 277/2009 bylo porušeno základní právo stěžovatelů garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

III. V dalším se ústavní stížnost odmítá.

IV. Úhrada nákladů zastoupení se stěžovateli 2) nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 25. 4. 2010 a řádně doplněnou ve smyslu § 42 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dne 26. 4. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva garantovaná v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítané porušení svých práv spatřovali v tom, že obecné soudy zastavily občanské soudní řízení pro nezaplacení soudního poplatku i přesto, že v době vydání tohoto usnesení měl již stěžovatel 1) zaplacený celý soudní poplatek a stěžovatel 2) v podstatě ze 2/3, neboť byl v této výši osvobozen od placení soudního poplatku, a zbývající 1/3 hodlal zaplatit po obdržení nové opravené výzvy s nově vypočtenou výší soudního poplatku ve výši 1/3.

3. Proto, s ohledem na výše uvedené, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci svým nálezem zrušil. Stěžovatel 2) vzhledem ke svým osobním a majetkovým poměrům navrhl, aby náklady na jeho zastoupení s odkazem na § 83 zákona o Ústavním soudu platil stát, a to alespoň ve výši jemu obecnými soudy přiznaného osvobození od soudních poplatků.

4. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Vrchní soud v Olomouci prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu 4 Cmo JUDr. Eustasie Matyášové uvedl, že k otázce pravdivosti tvrzení stěžovatele 1) o zaplacení soudního poplatku z odvolání se nemůže vyjádřit, lze ji však posoudit podle obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 Cm 119/2006. Pokud jde o námitku stěžovatele 2) o nezaslání nové výzvy k zaplacení soudního poplatku, uvedl vrchní soud, že usnesení, kterým bylo stěžovateli 2) přiznáno osvobození od soudních poplatků, nabylo právní moci dne 5. 1. 2010 a odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení dne 2. 2. 2010, přičemž konstatoval, že stěžovateli 2) byl poskytnut reálný časový prostor k zaplacení 1/3 soudního poplatku z odvolání, přičemž odvolací soud vycházel z právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 588/2000 (viz níže). Krajský soud v Brně prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu 5 Cm JUDr. Jaroslavy Schneeweissové uvedl, že soudní poplatek byl za prvního žalovaného zaplacen třetí osobou, a to až dne 30. 9. 2009, tedy po rozhodnutí soudu první instance o zastavení odvolacího řízení i po uplynutí 15denní odvolací lhůty do usnesení o zastavení odvolacího řízení, přičemž tuto platbu nebylo možno identifikovat jménem ani variabilním symbolem, k čemuž došlo až dne 25. 2. 2010 (viz e-mailové podání stěžovatele na č. l. 188a). Krajský soud dále uvedl, že stěžovatel 2) soudní poplatek nezaplatil dodnes, přičemž krajský soud je toho názoru, že nová výzva k zaplacení tohoto soudního poplatku ve snížené výši stěžovateli 2) být zasílána nemusela.

5. Ústavní soud dále vyzval vedlejšího účastníka k vyjádření se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti s poučením, že neobdrží-li Ústavní soud v určené lhůtě předmětné vyjádření, bude mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, tedy se svého účastenství na řízení vzdal.

6. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.

II.

7. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelů rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 Cm 119/2006 a některá podání ze spisu sp. zn. 5 Cm 120/2006, z nichž zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.

8. Žalobou ze dne 12. 12. 2002 se právní předchůdce vedlejšího účastníka domáhal vůči stěžovateli 1) jako výstavci a stěžovateli 2) jako směnečnému rukojmí zaplacení částky ve výši 339 201,80 Kč z titulu neuhrazené směnky vlastní, zajišťující závazek stěžovatele 1) z úvěrové smlouvy ze dne 3. 5. 1999. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2008 č. j. 5 Cm 119/2006-138 byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 20. 1. 2003 č. j. 5 Sm 529/2002-12, kterým byla stěžovatelům uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci směnečnou sumu, dále byla tímto rozsudkem uložena stěžovatelům povinnost nahradit společně a nerozdílně náklady námitkového řízení. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé společným podáním včasné odvolání (č. l. 155). Krajský soud vyzval dne 16. 10. 2008 stěžovatele 1) k doplnění odvolání a k úhradě soudního poplatku za odvolání ve výši 13 620 Kč s uvedením čísla účtu, konstantního symbolu KS 1148, variabilního symbolu VS 0522011906 a řádného poučení o následcích jeho nezaplacení v soudem stanovené lhůtě. Tato výzva byla stěžovateli 1) doručena dne 31. 10. 2008. Krajský soud vyzval dne 16. 10. 2008 stěžovatele 2) k doplnění odvolání a k úhradě soudního poplatku za odvolání ve výši 13 620 Kč s uvedením čísla účtu, konstantního symbolu KS 1148, variabilního symbolu VS 0522011906, a řádného poučení o následcích jeho nezaplacení v soudem stanovené lhůtě. Tato výzva byla stěžovateli 2) náhradním způsobem doručena dne 3. 11. 2008. Usnesením ze dne 23. 2. 2009 č. j. 5 Cm 119/2006-175 zastavil krajský soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení o odvolání stěžovatelů. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé dne 14. 3. 2009 včasné odvolání, ve kterém uvedli, že jim shora uvedené výzvy nebyly nikdy doručeny, resp. že zásilka soudu obsahovala pouze výzvu k doplnění odvolání; zároveň s tím požádali oba stěžovatelé o osvobození od soudních poplatků (č. l. 177). Usnesením ze dne 13. 11. 2009 č. j. 5 Cm 119/2006-229 bylo stěžovateli 2) přiznáno osvobození od soudního poplatku v rozsahu dvou třetin. Usnesením ze dne 13. 11. 2009 č. j. 5 Cm 119/2006-222 nebylo stěžovateli 1) přiznáno osvobození od soudního poplatku. Usnesením ze dne 2. 2. 2010 č. j. 4 Cmo 277/2009-237 potvrdil Vrchní soud v Olomouci odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Odvolací soud k důvodům svého rozhodnutí uvedl, že do doby vydání předmětného usnesení nebyl stěžovateli soudní poplatek zaplacen, přičemž jim byl po právní moci rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků poskytnut reálný časový prostor k jeho úhradě.

9. Na čísle listu 188 je založen "záznam o složení" soudního poplatku dne 30. 9. 2009 L. G. ve výši 13 620 Kč, vyhotovený účtárnou soudu a přiřazený ke sp. zn. 5 Cm 119/2006. Na č. l. 188a je dodatečně vložen e-mail od stěžovatele 1) ze dne 25. 2. 2010, ve kterém je výše uvedená platba stěžovatelem identifikována jako soudní poplatek ke sp. zn. 5 Cm 119/2006. Na č. l. 243 je založeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. 5 Cm 119/2006, kterým soud vyzývá stěžovatele 1), aby sdělil adresu a datum narození své přítelkyně L. G. za účelem vrácení zaplaceného soudního poplatku. V reakci na toto usnesení uvedl stěžovatel 1), že dne 29. 9. 2009 zaplatil prostřednictvím účtu své přítelkyně L. G. soudní poplatek ve výši 13 620 Kč s variabilním symbolem 0522011906, v následujícím dopise požádal soud o přeúčtování tohoto soudního poplatku ke sp. zn. 5 Cm 120/2006, což bylo ze strany soudu zamítnuto, čímž byl tedy soudní poplatek v řízení sp. zn. 5 Cm 119/2006 zaplacen v plné výši. Ústavní soud si vyžádal ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 Cm 120/2006 dopis stěžovatele 1) ze dne 25. 10. 2009, ve kterém stěžovatel identifikoval platbu z účtu L. G. ve výši 13 620 Kč jako soudní poplatek omylem zaplacený k sp. zn. 5 Cm 119/2006 a požádal o jeho přeúčtování ke sp. zn. 5 Cm 120/2006. Tento požadavek byl přípisem ze dne 13. 11. 2009 Krajským soudem v Brně odmítnut.

III.

10. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná.

11. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

12. V nálezu sp. zn. I. ÚS 231/95 ze dne 20. 12. 1995 (N 86/4 SbNU 307, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl Ústavní soud, že pokud soud řádně neprověřil, zda navrhovatel ve stanovené lhůtě uhradil soudní poplatek a usnesením řízení zastavil, znemožnil stěžovateli realizaci jeho základního práva na řádný soudní proces. Tím došlo k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje každému, že se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. K totožnému závěru dospěl Ústavní soud i v nálezu sp. zn. I. ÚS 7/03 ze dne 25. 8. 2004 (N 119/34 SbNU 239).

IV.

13. V předmětném řízení došlo k několika pochybením jak ze strany krajského a vrchního soudu, tak i ze strany stěžovatelů. Krajský soud v Brně pochybil v tom, že poplatkovou povinnost stěžovatelů formuloval ve výzvách k zaplacení soudního poplatku (bod 8) jako samostatnou, což je dle názoru Ústavního soudu v rozporu s ustanovením § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. V případě společenství samostatného, kdy je však předmětem řízení nárok solidární, je dle názoru Ústavního soudu třeba považovat povinnost k úhradě soudního poplatku za společnou (viz též rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 1998 sp. zn. 5 Cmo 409/98). K tomuto závěru se kloní i doktrína, když např. komentářová literatura dovozuje, že "[p]ovinnost zaplatit soudní poplatek má každý ze společníků samostatně. Jestliže však učiní společný úkon nebo jim jinak vznikne povinnost zaplatit soudní poplatek společně, jsou zavázáni k jeho úhradě solidárně; to platí i v tzv. samostatném společenství" (viz Bureš, J., Drápal, L. Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 398) nebo "[p]okud ovšem několik žalobců uplatňuje, resp. vůči několika žalovaným je uplatňován solidární nárok nebo nárok svou povahou nedílný, je namístě, aby k zaplacení poplatku byli účastníci vystupující na jedné straně sporu zavázáni solidárně, byť nejde o nerozlučné společenství" (viz Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 27). V daném případě podali stěžovatelé společné odvolání proti rozsudku, jímž byl potvrzen směnečný platební rozkaz, kterým jim jako dlužníku a ručiteli byla společně a nerozdílně uložena povinnost k zaplacení směnečné sumy. V souladu s výše uvedeným tedy měla být i poplatková povinnost stěžovatelů za odvolací řízení stanovena jako společná, solidární.

14. Z obsahu spisu je patrno (viz bod 9), že stěžovatel 1) uhradil soudní poplatek v plné výši, a to po konci lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení (§ 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích), ovšem dříve, než bylo rozhodnuto o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, což je sice postup, který zákon o soudních poplatcích přímo nepředvídá, ovšem judikatura obecných soudů připouští [obecné soudy jako účastníci řízení to ostatně ani nezpochybňují, viz procesně totožné případy - nález sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. 5. 2006 (N 103/41 SbNU 309) či nález sp. zn. III. ÚS 588/2000 ze dne 2. 5. 2002 (N 56/26 SbNU 107)]. Tvrzení krajského soudu o tom, že platbu soudního poplatku nebylo možno identifikovat, se jeví jako liché, neboť již na č. l. 188 je založen "záznam o složení" soudního poplatku dne 30. 9. 2009 L. G. ve výši 13 620 Kč, přičemž tato platba byla stěžovatelem 1) specifikována dopisem ze dne 25. 10. 2009 v řízení jiné spisové značky, nicméně vedeném stejným senátem. Za této situace má Ústavní soud za prokázané, že stěžovatel 1) včas uhradil soudní poplatek za řízení v plné výši, čímž splnil poplatkovou povinnost i za stěžovatele 2).

15. Dlužno dodat, že značný podíl na výše uvedeném protiústavním postupu obecnýchsoudů nesou sami stěžovatelé, kteří k celému řízení přistupují velmi laxně a nezodpovědně; stěžovatel 1) uhradil předmětný soudní poplatek v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, čímž se podání této žádosti jeví spíše jako obstrukce, nadto jej uhradil "omylem" a pod jménem jiné osoby.

16. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Ústavnísoud k závěru, že postupem Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci došlo nejen k porušení zákona, tedy zejména příslušných ustanovení občanského soudního řádu, ale že tímto postupem bylo zároveň porušeno i základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud v Brně svým postupem, kdy zastavil odvolací řízení, a Vrchní soud v Olomouci, který potvrdil usnesení o zastavení odvolacího řízení, aniž by spolehlivě prověřily splnění poplatkové povinnosti stěžovatelů, zabránily tomu, aby se stěžovatelé stanoveným postupem mohli domoci svého práva u nezávislého a nestranného soudu; jinými slovy, aby byl jejich opravný prostředek řádně projednán a bylo o něm rozhodnuto (obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 7/03 - viz výše).

17. Pokud jde o návrh stěžovatele 2), aby mu byla přiznána náhrada nákladů zastoupení před Ústavnímsoudem, Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k výše uvedenému (bod 13) neshledal podmínky ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu, jehož se stěžovatel dovolává. Proto tomuto návrhu nevyhověl a náhradu nákladů za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem stěžovateli 2) nepřiznal.

18. Ačkoli Ústavnísoud shledal, že vadné je také usnesení Krajského soudu v Brně, nepřikročil k jeho zrušení, a to s přihlédnutím k uplatňovanému principu sebeomezení, neboť zjištěné vady lze napravit i v řízení před Vrchním soudem v Olomouci [obdobně nález sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006 (N 157/42 SbNU 287)]. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná, a to s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru