Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1192/17 #1Usnesení ÚS ze dne 20.02.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - NSS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užív... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Správní soudnictví
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.1192.17.1
Datum podání19.04.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

202/1990 Sb., § 41c

280/2009 Sb., § 140, § 141, § 147


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1192/17 ze dne 20. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky SLOT Group, a. s., se sídlem Jáchymovská 142, Karlovy Vary, zastoupené Mgr. Alešem Smetankou, advokátem, AK se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2017 č. j. 30 Af 1/2015-101 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2016 č. j. 6 Afs 87/2016-42, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení výše uvedených rozsudků správních soudů. Tvrdí, že vedly k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, práva, aby daně a poplatky byly ukládány pouze na základě zákona ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny, a práva na to, aby orgány veřejné moci při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřily jejich podstatu a smysl ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny.

2. Dne 25. 2. 2014 stěžovatelka podala ke Specializovanému finančnímu úřadu (dále jen "finanční úřad") přiznání k odvodu z loterií a jiných podobných her za období roku 2013. Znělo na částku 604 529 278 Kč. Finanční úřad v této výši později vydal platební výměr. Stěžovatelka však předtím u finančního úřadu podala výhradu vůči přiznané výši ročního odvodu. Poukazovala na neústavnost § 41c zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném v rozhodném období (dále jen "zákon o loteriích"). Z tohoto ustanovení plyne odvodová povinnost s pevnou sazbou 55 Kč za každý den a za každé jednotlivé herní místo. Stěžovatelka uvedla, že odvod hradí v plné výši jen z obav z možných sankcí.

3. Podle § 140 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), platí, že se nelze proti platebnímu výměru odvolat, neodchyluje-li se vyměřená daň od daně tvrzené daňovým subjektem. S ohledem na podanou výhradu finanční úřad v poučení k platebnímu výměru připustil možnost podání odvolání. Stěžovatelka ho podala. Finanční úřad však poté došel k závěru, že se vyměřená daň ve skutečnosti vlastně shoduje s tvrzenou daní. Podle § 110 odst. 2 daňového řádu platí, že pokud je v poučení připuštěno odvolání i tehdy, kdy je zákon nepřipouští, pak v případě, že je podáno, musí být řízení zastaveno. Finanční úřad proto rozhodnutím ze dne 6. 5. 2014 řízení o odvolání zastavil. Odvolání vyhodnotil podle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu jako zjevně právně nepřípustné. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "OFŘ") poté zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí finančního úřadu o zastavení řízení.

4. Stěžovatelka se obrátila se správní žalobou proti rozhodnutí OFŘ na Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který jí vyhověl a zrušil napadené rozhodnutí OFŘ. Neakceptoval názor, že se v daném případě vyměřená výše odvodu neodchylovala od výše tvrzené stěžovatelkou. V podané výhradě stěžovatelka jasně a srozumitelně vyjádřila kvalifikovaný nesouhlas s výší odvodu. Vysvětlila, že odvod hradí v plné výši jen z důvodu obav před negativními následky jeho neuhrazení. S ohledem na to nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení o odvolání. OFŘ však podalo kasační stížnost, na jejímž základě Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zrušil původní rozsudek krajského soudu.

5. Jádrem sporu podle Nejvyššího správního soudu byla otázka, jakou procesní cestu využít k tomu, aby poplatník odvodu, který nesouhlasí s jeho výší (v tomto případě se samotnou zákonnou konstrukcí odvodu, o níž tvrdí, že je protiústavní), měl přístup k soudu, který by mohl posoudit jeho námitky vůči odvodu s využitím možnosti dané v čl. 95 odst. 2 Ústavy, aniž by poplatník byl vystaven negativním důsledkům plynoucím z neuhrazení odvodu v plné výši. Vhodnou cestou je podle Nejvyššího správního soudu podání řádného odvodového přiznání na celou částku odvodu (tj. včetně tvrzené protiústavní pevné složky), její uhrazení a následné podání dodatečného odvodového přiznání znějícího na částku sníženou o údajně protiústavní složku odvodu. V takovém případě poplatníkovi odvodu nehrozí negativní důsledky neuhrazení odvodu a současně má podle Nejvyššího správního soudu možnost uplatňovat námitku protiústavnosti odvodu pořadem práva při obraně proti odůvodněnému a doručenému platebnímu výměru. Krajský soud - vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu - napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvodová povinnost v podobě pevné složky odvodu je protiústavním zásahem do ústavně garantovaných práv jedné skupiny provozovatelů loterií a jiných podobných her, do níž spadá i ona. Pevná složka odvodu se totiž ukládá pouze jedné skupině provozovatelů loterií a sázkových her povolených podle zákona o loteriích, kteří se nacházejí ve srovnatelném postaveni jako jiné skupiny provozovatelů loterií a sázkových her povolených podle zákona o loteriích, jimž se tato povinnost neukládá. Toto nerovné zacházení je výsledkem libovůle zákonodárce. V době přijetí dané právní úpravy zde nebyl žádný legitimní a racionální důvod pro takovéto nerovné zacházení.

7. Stěžovatelka podala přiznání k odvodu, ale současně kvalifikovaně vyjádřila nesouhlas s výší odvodu. Chtěla předejít sankcím. Vyměřená daň se proto podle jejího názoru odchylovala od tvrzené daně. Existují zde dva srovnatelné výklady daňového řádu. Nejvyšší správní soud ovšem upřednostnil ten výklad, který je pro stěžovatelku méně příznivý. Ustanovení § 140 daňového řádu míří výhradně na případy, ve kterých neexistuje spor o výši daňové povinnosti. Vznikne-li jakákoli pochybnost o výši daně, musí proběhnout standardní vyměřovací řízení, včetně vydání odůvodněného platebního výměru, proti kterému je přípustné odvolání. Pouze v takovém případě má daňový subjekt přístup k případnému soudnímu přezkumu. Nejvyšší správní soud navíc nesprávně vyhodnotil důvody, pro které krajský soud ve svém původním rozsudku považoval dodatečné daňové tvrzení za nástroj, který stěžovatelce neposkytoval ochranu v podobě soudního přezkumu sporné odvodové povinnosti. Základním předpokladem k podání dodatečného daňového přiznání je dodatečné zjištění daňového subjektu o rozdílu mezi výší vyměřené a skutečné daně. Stěžovatelka však žádné nové "zjištění" ohledně rozdílu v dani neučinila.

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako další instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily správní soudy (či ještě před nimi správní orgány), jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy správního soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí správního soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí správních a jiných obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení správního soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.

10. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům správních soudů. Stěžovatelka neuspěla se svojí správní žalobou, kterou napadla rozhodnutí daňových orgánů týkající se její odvodové povinnosti z loterií a jiných podobných her za období roku 2013. Námitky stěžovatelky, která ve své podstatě opakuje námitky již uplatněné v soudním řízení správním, však většinově směřují proti výkladu podústavního práva ze strany správních soudů. Stěžovatelka zejména očekává, že Ústavní soud překoná názor Nejvyššího správního soudu, kterým se krajský soud musel v napadeném rozsudku řídit. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů ve správním soudnictví, jsou záležitostmi správních soudů. Námitky stěžovatelky obecně nedosahují potřebné ústavněprávní dimenze. Pohled Nejvyššího správního soudu na to, jaké procesní cesty měla stěžovatelka k dispozici k dosažení ochrany svých práv (včetně soudního přezkumu), proto Ústavní soud nemůže přehodnocovat.

11. To platí obzvláště v situaci, ve které lze na meritum věci analogicky uplatnit závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/15 ze dne 30. 1. 2018. V něm se Ústavní soud zabýval právě ústavností pevné složky odvodu podle § 41c zákona o loteriích. Legitimní důvod pro oprávnění zákonodárce stanovovat nerovné povinnosti provozovatelů jednotlivých druhů loterií a podobných her podle Ústavního soudu spočívá v rozdílné povaze těchto hazardních her. Ty se velmi rozdílně projevují ve společenských dopadech, včetně dopadů na ústavně chráněné hodnoty jako jsou ochrana zdraví, zejména duševního, vytváření překážek pro vznik patologické závislosti na hraní těchto her (tzv. gamblerství), ochrana rodiny, jejího majetku, ochrana dětí, mládeže atd. (viz bod 39 uvedeného nálezu). Rozlišení tedy není libovůlí zákonodárce, ale má legitimní a racionální důvody. Při posuzování namítané nerovnosti nelze srovnávat pouze obor provozování hospodářské činnosti srovnávaných provozovatelů. Je třeba srovnávat daňovou skutkovou podstatu jako celek, včetně toho, co se provozuje, jakým způsobem a s jakými náklady se dosahuje zisku, a zda a jak se provozování konkrétní hazardní hry projevuje na hodnotách chráněných ústavním pořádkem (viz bod 44 uvedeného nálezu). Napadená právní úprava z hlediska sledování legitimního cíle, jeho účelnosti i proporcionality zásahu do tohoto typu podnikání obstála v testu proporcionality zásahu do práva provozovat jinou hospodářskou činnost, zejména s ohledem na aktivity regulující dostupnost hazardního hraní (viz bod 49 uvedeného nálezu). Pevná část základu odvodu, která se odvíjela od počtu dní, v nichž bylo provozování výherních hracích přístrojů a jiných technických herních zařízení povoleno, proto podle Ústavního soudu neodporuje ústavě (viz bod 50 uvedeného nálezu).

12. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud ještě jednou připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do rozhodovací činnosti správních soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 20. února 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru