Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 119/97Nález ÚS ze dne 15.02.2000Prokazování nabytí a pozbytí československého státního občanství v poválečném období

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
občanství/absence
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 25/17 SbNU 185
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.119.97
Datum vyhlášení01.03.2000
Datum podání09.04.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

221/1991 Sb.

243/1992 Sb., § 2 odst.1

33/1945 Sb., § 1 odst.1, § 1 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 119/97 ze dne 15. 2. 2000

N 25/17 SbNU 185

Prokazování nabytí a pozbytí československého státního občanství v poválečném období

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě , v právní věci

ústavní stížnosti E. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze

dne 16.1.1997, č.j. 45 Ca 116/96, za účasti Okresního úřadu L.

- pozemkového úřadu, Správy a údržby silnic L., Družstva L.,

Státního statku Ž. a Pozemkového fondu České republiky, jako

vedlejších účastníků, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16.1.1997, sp. zn.

45 Ca 116/96, a rozhodnutí Okresního úřadu L., okresního

pozemkového úřadu ze dne 2.5.1996, č.j. 813/96-R/3132/92/So, se

zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti shora

uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze stěžovatel uvádí, že

uvedeným rozsudkem a restitučním řízením, jež napadenému rozsudku

předcházelo, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl.

90 Ústavy, které soudu ukládá stanoveným způsobem, a tedy

i v souladu s občanským soudním řádem, poskytovat ochranu

základním lidským a občanským právům. Stěžovatel je přesvědčen, že

současně bylo porušeno i právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo garantované

čl. 4 odst. 1 Listiny. Jádro věci spočívá podle stěžovatele

v závěru, ke kterému dospěl krajský soud poté, co doplnil důkazní

řízení za účelem zjištění, zda v daném řízení byl či nebyl zneužit

dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a to, že konfiskace

zemědělského majetku V. Č. byla provedena po právu a že V. Č.

podle § 1 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.

pozbyl československé státní občanství a že restituce předmětného

majetku podléhá režimu zákona č. 243/1992 Sb. Protože prý nebylo

prokázáno, že V. Č., zemřelý dne 16.2.1948, nabyl zpět

československé státní občanství, nesplňuje podmínky oprávněné

osoby podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a proto ani

stěžovatel, jeho vnuk, není oprávněnou osobou k vydání předmětného

majetku ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. V tomto

právním názoru spatřuje stěžovatel porušení svých shora uvedených

základních práv a svobod. Dále ve své ústavní stížnosti předestírá

argumentaci, podle které dekrety prezidenta Beneše, týkající se

majetkového postihu sudetských Němců, ztratily účinnost přijetím

Listiny a jejím vtělením do Ústavy ČR, a proto podle názoru

stěžovatele nelze z nich vyvozovat takové právní závěry, jak to

učinil krajský soud, jakož i Okresní úřad Louny, okresní pozemkový

úřad.

Krajský soud v Praze, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. E.

H., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na odůvodnění

napadeného rozsudku s tím, že se ztotožňuje s názorem Ústavního

soudu ČR o platnosti dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.

Okresní úřad L., okresní pozemkový úřad, jako vedlejší

účastník uvádí, že nemovitosti byly původnímu vlastníkovi

konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. V.

Č. se v roce 1939 přihlásil k německé národnosti a byl považován

za osobu německé národnosti. Po roce 1945 nezískal znovu zpět

československé státní občanství, a proto ani osoba uplatňující

nárok na vydání nemovitostí, vnuk E. Č., nemohla být oprávněnou

osobou. Dále se Okresní úřad L., okresní pozemkový úřad, vzdal

práva být vedlejším účastníkem.

Správa a údržba silnic L., Družstvo L. a Státní statek Ž. se

vzdaly práva být vedlejším účastníkem.

Pozemkový fond České republiky se jako vedlejší účastník,

ačkoliv byl doloženě obeslán, k věci nevyjádřil.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, č.j. 45 Ca 116/96,

Ústavní soud zjistil, že původní vlastník požadovaných nemovitostí

V. Č. byl vyhláškou Okresního národního výboru v Žatci podle

dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. označen za osobu

německé národnosti a předmětný majetek mu byl podle citovaného

dekretu zkonfiskován. Konfiskace byla potvrzena rozhodnutím

Zemského národního výboru v Praze ze dne 19.7.1948.

Okresní úřad L., okresní pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne

2.5.1996, č.j. 813/96-R/3132/92/So, určil, že stěžovatel není

vlastníkem ideální poloviny nemovitostí ve výroku rozhodnutí blíže

vyznačených, když dospěl k závěru, že u V. Č. nejsou splněny

podmínky oprávněné osoby podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.

Ve svém rozhodnutí se pozemkový úřad soustředil na zjištění, zda

V. Č. při sčítání lidu v roce 1939 podepsal sčítací arch, na

kterém se přihlásil k německé národnosti. Tento sčítací arch se

však pozemkovému úřadu nepodařilo opatřit. Dále své rozhodnutí

opřel o "odvolání" občanů obce L. ze dne 26.10. a 3.11.1947, podle

nichž jmenovaný již za první republiky podporoval Němce a za

okupace vždy vystupoval jako Němec.

V předmětné věci šlo již o druhé rozhodnutí pozemkového

úřadu, když předchozí rozhodnutí ze dne 13.3.1995, č.j.

443/95-R/3132/92/So, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu

v Praze ze dne 17.10.1995, č.j. 25 Ca 170/95-19, z důvodu

nedostatečně zjištěného skutečného stavu věci a věc byla vrácena

pozemkovému úřadu k dalšímu řízení, v němž měl podle vysloveného

právního názoru krajského soudu vyřešit spornou otázku, zda

v daném případě nedošlo ke zneužití dekretu prezidenta republiky

č. 12/1945 Sb., a k tomu účelu bezpečně zjistit, zda V. Č. měl

skutečně při sčítání v roce 1939 zapsánu národnost německou,

s tím, že zjistí-li se, že tomu tak bylo, pak je třeba vycházet

z toho, že konfiskace jeho zemědělského majetku podle citovaného

dekretu prezidenta republiky byla provedena po právu, že V. Č.

přímo na základě dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.

československé státní občanství pozbyl a že restituce předmětného

majetku podléhá režimu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992

Sb.

Pozemkovému úřadu se nepodařilo zjistit, zda V. Č. měl

skutečně při sčítání lidu v roce 1939 zapsánu národnost německou,

přesto vydal shora citované rozhodnutí ze dne 2.5.1996.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek,

ve kterém namítá, že pozemkový úřad považuje za důkazy tvrzení

a skutečnosti, které má jen z doslechu a které nebyly předloženy,

a zpochybňuje hodnocení důkazů provedené pozemkovým úřadem.

Namítá, že nebyl vzat v úvahu důkaz předložený navrhovatelem, a to

potvrzení Okresního úřadu v L., referátu vnitřních věcí, ze dne

15.2.1996, č.j. RVV 4120/95, z něhož vyplývá, že V. Č. byl

nepřetržitě českým občanem, který koresponduje s osvědčením

o československém státním občanství V. Č. ze dne 25.4.1946.

Krajský soud v Praze provedl doplnění důkazního řízení

o sdělení Státního ústředního archivu v Praze ze dne 19.12.1996,

zn. SÚA 2933/30-90, které si vyžádal a ve kterém se potvrzuje, že

V. Č. měl ve sčítacím archu sčítání lidu Československé republiky

ze dne 1.12.1930 zapsánu státní příslušnost československou,

národnost českou, a ve sčítacím archu ze dne 17.5.1939 má W. Č.

zapsánu mateřskou řeč německou, národnost německou, státní

příslušnost Deutsches Reich. Ke sdělení byla přiložena kopie

posudku soudního znalce písma ze dne 25.4.1948, ze kterého

vyplývá, že podpis na sčítacím archu z roku 1939 je vlastnoručním

podpisem V. Č.

.

Krajský soud na základě uvedených důkazů má za prokázané, že

se V. Č. v roce 1939 přihlásil k německé národnosti a uvedený

sčítací arch vlastnoručně podepsal. Z toho dospěl krajský soud

k závěru, že konfiskace zemědělského majetku V. Č. podle dekretu

prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., potvrzená rozhodnutím

Zemského národního výboru v Praze ze dne 19.7.1948, byla provedena

po právu, že V. Č. podle § 1 ústavního dekretu prezidenta

republiky č. 33/1945 Sb. pozbyl československé státní občanství

a že restituce předmětného majetku podléhá režimu zákona č.

243/1992 Sb.

K námitkám stěžovatele, ve kterých se odvolává na osvědčení

o československém státním občanství V. Č., vydané Okresním

národním výborem v Ž. dne 28.4.1946, a potvrzení Okresního úřadu,

referátu vnitřních věcí ze dne 15.2.1996, jež mají potvrzovat, že

V. Č. byl nepřetržitě českým občanem, nikdy československé

občanství neztratil a není třeba zjišťovat, podle jakého právního

předpisu nabyl zpět československé státní občanství, krajský soud

uvádí, že s nimi nelze souhlasit, neboť uvedené listiny nemají

náležitosti ani osvědčení ve smyslu § 1 odst. 4, ani rozhodnutí

o zachování československého státního občanství ve smyslu § 2

ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., a nemohou

nic změnit na tom, že V. Č. československé státní občanství podle

§ 1 citovaného ústavního dekretu pozbyl. Protože nebylo prokázáno,

že V. Č., zemřelý dne 16.2.1948, nabyl zpět československé státní

občanství, nesplňuje podmínky oprávněné osoby podle § 2 odst. 1

zákona č. 243/2992 Sb., a proto ani stěžovatel, jeho vnuk, není

oprávněnou osobou ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.

Rozhodnutí pozemkového úřadu krajský soud potvrdil jako jsoucí

v souladu se zákonem.

Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých nálezech uvedl,

nepřísluší mu přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných

soudů ani správních orgánů, a nahrazovat dokazování a hodnocení

provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím

řízení nebyla porušena základní ústavně zaručená práva, mezi nimi

právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý

proces.

Po seznámení se spisovým materiálem a po zhodnocení

podstatných okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížnost je důvodná.

Opodstatněnost ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud

v nedostatečném zjištění skutkové stránky věci a zhodnocení

podstatných podkladů pro rozhodnutí, resp. důkazů ze strany

Okresního úřadu L. - pozemkového úřadu a Krajského soudu v Praze,

které se staly příčinou nesouladu jimi vydaných rozhodnutí se

sledovanými ústavními principy.

Krajský soud i pozemkový úřad, který ve smyslu ustanovení §

250r občanského soudního řádu byl vázán právním názorem soudu

vysloveným v jeho předchozím rozsudku, se jednostranně soustředily

na prokazování skutečnosti, že V. Č.. se při sčítání v roce 1939

přihlásil za Němce, což se podařilo průkazně doložit teprve

v řízení před krajským soudem. V řízení před pozemkovým úřadem

i před krajským soudem bylo tedy zkoumáno pouze naplnění

ustanovení § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945

Sb., které se vztahovalo na československé státní občany

národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí

okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské,

a pozbyli proto dnem nabytí takové státní příslušnosti

československé státní občanství, a vzaly za prokázané, že V. Č.

byl německé národnosti a pozbyl československého státního

občanství ze zákona.

Uvedené orgány se však dostatečně nevypořádaly s důkazy, na

které upozorňoval stěžovatel, tj. s osvědčením o československém

státním občanství V. Č. z roku 1946 a potvrzením o jeho občanství

z roku 1996, přičemž tato otázka je v dané věci stejně podstatná,

jako byla otázka jeho přihlášení se za Němce v roce 1939, a to pro

posouzení možnosti aplikace ustanovení § 2 odst. 1 zákona č.

243/1992 Sb., s jeho vazbou na ustanovení § 1 odst. 4 ústavního

dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Uvedené ustanovení

ústavního dekretu ve vztahu k Čechům, Slovákům a příslušníkům

jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení

republiky přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni

nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, stanoví, že

se neposuzují podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři,

schválí-li krajský národní výbor osvědčení o národní

spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní

správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností. V uvedené

souvislosti nebylo spolehlivě zjištěno, zda V. Č. podal žádost

o vydání osvědčení o národní spolehlivosti, resp. jaký byl

výsledek tohoto řízení, resp. také, o jaké podklady se opíral

okresní národní výbor při vydávání osvědčení o státním občanství

v roce 1946.

Zjištění u Státního ústředního archivu, které v tomto ohledu

provedl krajský soud, a z něhož vyplynulo, že v dochovaných

registraturních pomůckách a uložených spisech fondů Zemský úřad

Praha a Zemský národní výbor Praha se nenacházejí záznamy týkající

se státního občanství V. Č. a že v dochovaných písemnostech fondu

Ministerstva vnitra se nenacházejí žádné materiály

o československém státním občanství V. Č., nelze považovat za

dostačující, neboť spisy, vztahující se k otázkám pozbytí státního

občanství podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., mohou být

archivovány rovněž v příslušném státním okresním archivu (k tomu

např.: Černý, J., Valášek, M.: České státní občanství, Linde

Praha, 1996, str. 418). Další zjištění ve vztahu k řešení otázky

event. nabytí říšskoněmeckého státního občanství V. Č. mohou být

provedena u Státního ústředního archivu ve fondu Německého státní

občanství, ve kterém jsou evidovány žádosti protektorátních občanů

o udělení říšskoněmeckého státního občanství.

K právní povaze osvědčení o státním občanství vydaného V. Č.

v roce 1946 Ústavní soud poznamenává, že vydávání osvědčení

o státním občanství bylo zavedeno vyhláškou č. 225/1926 Sb., ve

znění vyhlášky č. 108/1928 Sb. K jejich vydání byly příslušné

okresní úřady a později okresní národní výbory podle domovské obce

žadatele. Povinností okresního národního výboru, s ohledem na

ústavní dekret č. 33/1945 Sb., bylo zjistit, zda žadatel byl

československým státním občanem do okupace Československa a že

tohoto státního občanství nepozbyl. V oběžníku ministerstva vnitra

ze dne 20.11.1946, č. A-4000-12/11-46-VI/3, bylo m.j. stanoveno,

že zvýšená pozornost má být věnována vydávání osvědčení osobám,

u nichž nastala nebo se předpokládala ztráta československého

státního občanství podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.

Z těchto důvodů a za daného skutkového stavu nelze podle

názoru Ústavního soudu bez dalšího přisvědčit argumentaci

pozemkového úřadu a krajského soudu, ve které se dovozuje, že

V. Č. pozbyl československé státní občanství podle § 1 ústavního

dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. a že nebylo prokázáno,

že jmenovaný nabyl československé státní občanství zpět,

a nesplňuje tedy podmínky oprávněné osoby podle § 2 odst. 1 zákona

č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Obdobně jako ve

věci sp. zn. III. ÚS 261/98 nezbývá Ústavnímu soudu než

konstatovat, že jakkoliv se dokazování v naznačeném směru může

jevit jako obtížné a problematické, nelze vyvázat orgány veřejné

moci ze zákonné a ústavní povinnosti zajistit spravedlivou ochranu

oprávněných zájmů účastníků řízení a stanoveným postupem

poskytovat ochranu jejich právům. Procesní čistota v řízení před

orgány veřejné moci, a to zejména před soudy, je nejen zákonným,

ale současně také ústavním principem, jehož postuláty nelze

přehlížet nebo obcházet, zejména pokud obecné soudy ve správním

soudnictví nerozhodují v plné jurisdikci.

Pro úplnost a in eventum považuje Ústavní soud za potřebné

upozornit, že osoby, které československé státní občanství

nepozbyly, nelze v souladu s již konstantní judikaturou Ústavního

soudu (např. ve věci sp.zn. III. ÚS 39/95 nebo III. ÚS 225/96)

z režimu zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

vyloučit.

Ústavní soud, aniž by předjímal konkrétní výsledek řízení,

pokud jde o uplatněný restituční nárok, je nucen konstatovat, že

uvedeným postupem Okresního úřadu L., okresního pozemkového úřadu,

a Krajského soudu v Praze došlo k porušení stěžovatelova práva na

spravedlivý proces podle čl. 36 odst.1 Listiny základních práv

a svobod a ze strany soudu k odepření ochrany jeho právům zákonem

stanoveným způsobem podle čl. 90 Ústavy České republiky.

V ústavní stížnosti namítanému porušení práva garantovaného

v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nemůže Ústavní

soud přisvědčit, neboť citované ustanovení představuje závazné

pravidlo pro vykonavatele veřejné moci při ukládání povinností,

resp. odpovídající právo adresátů, vůči nimž je veřejná moc formou

ukládání povinností vykonávána. V daném případě však, kdy soud

rozhodoval o právech účastníků a měl poskytovat ochranu jejich

právům, o ukládání povinnosti nešlo.

Stejně tak Ústavní soud nemůže akceptovat ústavněprávní

argumentaci stěžovatele, když ze skutečnosti, že dekrety

prezidenta republiky ztratily účinnost a i když zůstávají součástí

právního řádu, dospívá k závěru, že z nich nelze vyvozovat závěry,

jak to učinil krajský soud a pozemkový úřad. Uvedenou argumentaci

nelze v obecné rovině přijmout zejména z toho důvodu, že pozemkový

úřad a krajský soud při svém rozhodování neaplikovaly přímo

citované dekrety prezidenta republiky, nýbrž posuzovaly

stěžovatelův uplatněný restituční nárok a naplnění znaků oprávněné

osoby podle zákona č. 243/1993 Sb., kterým se upravují některé

otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů, a který v některých svých ustanoveních

reaguje na dřívější aplikaci citovaných dekretů prezidenta orgány

poválečného československého státu, a naopak otevírá možnost pro

odstranění některých křivd, ke kterým při této aplikaci došlo.

Ústavní soud, i když se zcela neztotožnil s ústavněprávní

argumentací stěžovatele, ústavní stížnosti podle ustanovení § 82

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze

dne 16.1.1997, sp. zn. 45 Ca 116/96, zrušil. Zároveň Ústavní soud

z důvodů procesní ekonomie zrušil rozhodnutí Okresního úřadu

Louny, okresního pozemkového úřadu, ze dne 2.5.1996, čj.

813/96-R/3132/92/So, jak uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. února 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru