Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1188/20 #1Usnesení ÚS ze dne 01.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spra... více
Věcný rejstříksprávní delikt
správní rozhodnutí
správní sankce
pokuta
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1188.20.1
Datum podání22.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

254/2001 Sb., § 39 odst.2 písm.a

500/2004 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1188/20 ze dne 1. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida a o ústavní stížnosti stěžovatelky SERVIS OIL, s.r.o., se sídlem Příbram, Na Flusárně 168, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 9. dubna 2020, č. j. 5 As 37/2019-34, a Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2019, č. j. 10 A 16/2016-45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Podle stěžovatelky správní soudy porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (díle jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ve správním řízení byla stěžovatelce uložena pokuta za spáchání správního deliktu dle § 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vodní zákon"), kterého se stěžovatelka dopustila tím, že zacházela se závadnými látkami (konkrétně s extra lehkými topnými oleji) ve větším rozsahu bez schváleného havarijního plánu. Proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (a České inspekce životního prostředí) brojila stěžovatelka před správními soudy, Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud však námitkám stěžovatelky nepřisvědčily (pozn. všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz a Ústavní soud na ně proto jen ve stručnosti odkazuje).

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces, zejména porušení práva navrhovat důkazy a vyjadřovat se k nim. Navržený důkaz výslechem obchodního a technického zástupce stěžovatelky, který byl pověřen vykonáváním všech úkonů spojených se zajištěním schváleného havarijního plánu, mohl v souvislosti s dalšími provedenými důkazy jednoznačně prokázat, že stěžovatelka měla schválený havarijní plán. Kasační soud svým postupem, kdy navržený důkaz zamítl jako nadbytečný, porušil práva stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť jí fakticky znemožnil prokázat jí uváděná tvrzení.

4. Stěžovatelka je i nadále přesvědčena, že neprovedením navrženého důkazu došlo k porušení zásady materiální pravdy, ačkoliv správní orgány jsou povinny v souladu s ustanovením § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodování.

5. Stěžovatelka upozornila, že navržený výslech svědka (obchodního a technického zástupce stěžovatelky) byl nepřípustně odmítnut správními soudy. Nejvyšší správní soud uvedl, že z písemného vyjádření příslušného vodoprávního úřadu jednoznačně vyplývá, že v posuzovaném období stěžovatelce žádný havarijní plán neschválil, tudíž jej stěžovatelka prokazatelně mít nemohla. Předchozí neprovedení důkazu bylo podle kasačního soudu rovněž řádně a logicky odůvodněno. V důsledku toho však podle stěžovatelky nebyl zjištěn skutečný skutkový stav věci a tímto postupem došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

6. Stěžovatelka ve své stížnosti rovněž zdůraznila, že Nejvyšší správní soud nesprávně zhodnotil i ostatní řádně provedené důkazy. Nebylo prokázáno, že by zacházela se závadnými látkami ve větším rozsahu. Ze strany správních orgánů nebylo vůbec zjištěno množství závadných látek, s nimiž měla stěžovatelka nakládat. Argumentace Nejvyššího správního soudu, že je dostačující sdělení provozovatelky penzionu v protokolu, neobstojí. Taková konstrukce totiž není podepřena žádným jiným argumentem.

7. Jelikož nebylo zjištěno skutečné množství závadných látek, s nimiž měla stěžovatelka nakládat, není zřejmé, zda byla naplněna skutková podstata předmětného správního deliktu, a proto je uložení pokuty za údajné spáchání správního deliktu dle ustanovení § 125g odst. 2 písm. a) vodního zákona nezákonné. Z klíčového sdělení provozovatelky penzionu vyplynulo pouze to, že nádrže jsou dvakrát až třikrát v průběhu roku standardně plněny z jedné poloviny.

II. Hodnocení Ústavním soudem

8. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.

9. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

10. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

11. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

12. Stěžovatelka po Ústavním soudu požaduje přehodnocení skutkových otázek. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou ovšem záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti přitom opakuje tytéž argumenty, se kterými se správní soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky v ústavní stížnosti přitom byly stěžovatelce (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny Nejvyšším správním soudem. Je třeba opakovaně zdůraznit, že je to právě Nejvyšší správní soud, jenž je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu, jak požaduje stěžovatelka, ale toliko to, jestli jeho právní názor uvedený v napadeném rozhodnutí extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal.

14. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatelku příznivé. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud (a předtím i městský soud) se řádně vypořádaly se všemi v tomto směru vznesenými námitkami stěžovatelky a zákonným způsobem hodnotily jí navržené důkazy. Ostatně již Česká inspekce životního prostředí neprovedení důkazu podrobně vysvětlila. Uvedla, že z písemného vyjádření příslušného vodoprávního úřadu jednoznačně vyplývá, že v posuzovaném období stěžovatelce žádný havarijní plán neschválil, tudíž jej stěžovatelka prokazatelně mít nemohla. Stěžovatelka přitom během celého správního řízení potřebný havarijní plán nepředložila, ač k tomu příležitost měla. Pouhé tvrzení svědka, že existuje a drží jej nedostupná nespecifikovaná osoba, jej nebylo s to nahradit.

15. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, ani městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

16. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru