Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1180/14 #2Nález ÚS ze dne 17.02.2015Odlišné hodnocení důkazů odvolacím soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
dítě
rodiče
rodičovská zodpovědnost
výchova
PoznámkaPo nálezu sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015 následuje usnesení sp. zn. IV. ÚS 1100/15 ze dne 4. 5. 2015;
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 35/76 SbNU 485
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1180.14.2
Datum vyhlášení03.03.2015
Datum podání28.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 12

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 909, § 907

94/1963 Sb., § 28

99/1963 Sb., § 120 odst.2, § 132, § 213, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Ačkoliv podle platné právní úpravy není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), soulad s ústavněprávními požadavky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyžaduje, aby v případě, že se odvolací soud odchýlí od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě důkazu provedeného před tímto soudem, důkaz sám zopakoval a opatřil si tak podklad pro případné odlišné zhodnocení.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky J. A. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 17. 2. 2015 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2014 č. j. 20 Co 595/2013-438 ve výrocích pod body I. a IV. pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Narativní část

Stěžovatelka se domáhala zrušení výroků I. a IV. rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že její nezletilý syn byl svěřen do výchovy otce a bylo rozhodnuto o výchově a výživě. Krajský soud uvedl, že nezletilý žil od svého narození v bydlišti otce, kde dobře prospíval, problémy nastaly teprve po rozchodu rodičů, svěření matce a přestěhování. Stanovisko nezletilého bylo v průběhu řízení zjišťováno opakovaně, přičemž do dubna 2013 projevoval přání žít u otce, následně názor změnil. Ačkoliv odvolací soud nezletilého nevyslechl, dospěl k závěru, že je v jeho zájmu (s ohledem na psychický stav) přijmout rychlé rozhodnutí a svěřit ho do péče otce, který mu byl schopen zajistit stabilnější prostředí a vést ho k určitému řádu v životě. Základní námitkou stěžovatelky ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu bylo, že odvolací soud "překvapivě" změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by provedl jakékoli dokazování.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud ve své judikatuře stanovil podmínky, za nichž může nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy založit porušení základních práv či svobod, a to i v oblasti hodnocení důkazů. Jak ustálená judikatura, tak i doktrína interpretují ustanovení § 213 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám zopakoval (nález sp. zn. IV. ÚS 275/98).

V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 a § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám opakovaně provedl a získal z nich tak přímý a bezprostřední dojem. Dále Ústavní soud dospěl k názoru, že v souzené věci krajský soud učinil skutková zjištění, jež jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Konečně odvolacímu soud vytkl, že nezletilého svěřil do výchovy otce, aniž se zabýval tím, zda v předmětné věci nastala na straně otce jako povinného podstatná změna poměrů předpokládaná § 28 zákona o rodině, resp. § 909 občanského zákoníku.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadený rozsudek krajského soudu ve výrocích pod body I. a IV. zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Radovan Suchánek. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015

N 35/76 SbNU 485

Odlišné hodnocení důkazů odvolacím soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka - ze dne 17. února 2015 sp. zn. II. ÚS 1180/14 ve věci ústavní stížnosti J. A., zastoupené Mgr. Terezou Konečnou, advokátkou, se sídlem Újezd 46, 118 00 Praha 1 - Malá Strana, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2014 č. j. 20 Co 595/2013-438, jímž byl mimo jiné změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že nezletilý syn se svěřuje do výchovy otce, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti výroku pod bodem I napadeného rozsudku, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a J. A., zastoupeného JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem, se sídlem Palackého nám. 62, 572 01 Polička, a nezletilého J. A., zastoupeného kolizním opatrovníkem JUDr. Zdeňkem Kapitánem, Ph.D., ředitelem Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, jako vedlejších účastníků řízení.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2014 č. j. 20 Co 595/2013-438 byla porušena práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2014 č. j. 20 Co 595/2013-438 se ve výrocích pod body I a IV ruší.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. března 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení výroků pod body I a IV v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku pod bodem I napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. OP 46/2013.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2014 č. j. 20 Co 595/2013-438 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. srpna 2013 č. j. OP 46/2013-393 tak, že nezletilý J. A. se svěřuje do výchovy otce (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II rozsudku bylo rozhodnuto, že nad výchovou nezletilého se stanoví dohled. Ve výroku pod bodem III rozsudku bylo rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o výživném zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ve výroku pod bodem IV rozsudku bylo rozhodnuto, že tím se mění rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. května 2012 č. j. 0Nc 423/2011-94 ve výroku o výchově a výživě.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v odvolacím řízení nebyly řádně provedeny důkazy, tak jak je stanoveno v § 213 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále též jen "o. s. ř."), dle kterého musí odvolací soud dosud provedené důkazy zopakovat vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

Stěžovatelka je toho názoru, že pokud měl odvolací soud za to, že skutkové zjištění bylo provedeno řádně, pouze nesouhlasil s jeho závěry, avšak důkazy neprovedl, porušil svým postupem právě zásady plynoucí zejména z § 213 o. s. ř., neboť rozdílným způsobem hodnotil nalézacím soudem provedené důkazy, aniž by je opakovaně provedl sám, a získal tak přímý a bezprostřední dojem z nich, a porušil tak zásadu přímosti [obdobně nález sp. zn. I. ÚS 3725/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 139/62 SbNU 175), dostupný též na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná].

Stěžovatelka dále namítá, že nebyly provedeny důkazy, kvůli jejichž doplnění bylo první jednání odvolacího soudu odročováno. Nebyla zkoumána změna poměrů - a to jak dle § 28 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, platného do 31. 12. 2013, tak dle § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platného ke dni rozhodování odvolacího soudu.

Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval všemi skutečnostmi tvrzenými stěžovatelkou (např. manipulace nezletilým ze strany otce nezletilého), a tím se nevypořádal se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, čímž došlo k porušení procesního postupu dle § 132 o. s. ř. a § 120 odst. 2 o. s. ř.

Stěžovatelka namítá, že odvolací soud v písemném vyhotovení rozsudku řádně nevyhodnotil všechny důkazy (byť provedené pouze soudem prvého stupně) v jejich vzájemné souvislosti a ve vztahu ke skutkovým zjištěním, aby byla zřejmá úvaha soudu včetně důvodů pro nepřijetí závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů, což činí předmětný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové nepřezkoumatelným.

Stěžovatelka uvádí, že odvolací soud rozhodl bez účasti opatrovníka nezletilého, ačkoliv ten navrhoval zcela opačné rozhodnutí, čímž došlo k porušení zásady přímosti soudního řízení.

Stěžovatelka poukazuje na to, že odvolací soud rozhodl zcela proti přání nezletilého, jak bylo zjištěno nejen na základě znaleckého posudku, ale také na základě pohovoru nezletilého s opatrovníkem. Považoval-li odvolací soud za nezbytné zjistit názor nezletilého, měl jej zjistit z předložených důkazů nebo provedením výslechu.

Rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatelka za překvapivé, neboť odchýlil-li se odvolací soud od skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů z těchto zjištění vycházejících, a rozhodl sám bez jakéhokoliv dokazování, aniž by jakýmkoliv způsobem umožnil účastníkovi řízení vyjádřit se k odvolacím soudem nově nastolenému meritu věci, odepřel mu tímto postupem právo na spravedlivý proces [nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75)]. Podle stěžovatelky tak odvolací soud svým postupem porušil zásadu dvojinstančnosti řízení.

III.

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a dále otce nezletilého jako vedlejšího účastníka řízení. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření opatrovníka, který zastupoval nezletilého v řízení před obecnými soudy.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 27. srpna 2014, k námitkám stěžovatelky, že odvolací soud nezopakoval důkazy, řádně je nevyhodnotil, nevypořádal se se všemi jejími tvrzeními a že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, odkázal na odůvodnění svého rozsudku a dodal, že stěžovatelka sama proti skutkovým závěrům nebrojí a že odvolací soud nemohl s ohledem na rozsah obsahu spisu jej celý přečíst. Pouze v rámci přesvědčivosti svého rozhodnutí v odůvodnění svého rozsudku odkázal pro příklad na některé listiny a vyjádření opatrovníka nezletilého. Veškeré tyto listiny byly obsahem spisu a matka je znala. O tom, že dosavadní vývoj nezletilého po rozchodu rodičů není dobrý, svědčí i okresním soudem stanovený dohled nad jeho výchovou. Krajský soud jen oproti okresnímu soudu na základě týchž skutkových zjištění při zohlednění všeho, co v řízení vyšlo najevo, dospěl k závěru, že ze všech zákonných hledisek lepší perspektivu vývoje má nezletilý v prostředí u otce (blíže viz odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku). Pokud jde o matkou namítané ovlivňování nezletilého ze strany otce, odvolací soud poznamenal, že při takto vyhrocených vztazích v rodině obvykle ovlivňují nezletilého rodiče oba (vědomě či nevědomě). Nezletilý byl svěřen do výchovy matky, která styku otce s ním nepřála. Z toho je patrno, že prostor otce pro manipulaci s nezletilým nebyl nijak velký. Dále matka krajskému soudu vytýká, že o věci rozhodl bez přítomnosti opatrovníka nezletilého u jednání. Účast zástupce účastníka u jednání je jeho právem a ne povinností. Soud nemůže nutit opatrovníka nezletilého k účasti u jednání. Je však pravda, že opatrovník nezletilého po jeho předání do péče matky a nastalých potížích v jeho výchově se prvně zapojoval aktivně a snažil se výchovné nedostatky matky řešit. Následně se z obsahu spisu jevilo, že na svou funkci rezignoval. O tom podle odvolacího soudu svědčí nejen jeho nepřítomnost u jednání, ale i to, že na žádost krajského soudu nezjistil aktuální stanovisko nezletilého. Proto byla matka před jednáním požádána, aby účast nezletilého u jednání zajistila ona, což přislíbila. Matka zjevně zájem na zjištění aktuálního stanoviska nezletilého neměla a účast nezletilého u jednání nezajistila. Zároveň tvrdila, že se psychický stav nezletilého neustále zhoršuje. To, že psychický stav nezletilého po jeho předání do výchovy matky nebyl dobrý, potvrdila i třídní učitelka nezletilého, která je s ním v pravidelném kontaktu a nezletilého jistě dobře zná. I proto krajský soud dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilého přijmout rychlé rozhodnutí a svěřit ho do péče toho z rodičů (prostředí), kde lépe prospíval a které dobře zná (viz opět v podrobnostech odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z výše uvedeného krajský soud dovodil, že ústavní stížnost matky je nedůvodná a do Ústavou zaručených práv matky zasaženo nebylo. Matka spíše nesouhlasí s rozhodnutím ve věci samé, kdy nezletilý byl svěřen do výchovy otce. Na druhou stranu matka přehlíží, že při jejím výchovném působení na nezletilého ten neprospíval a jeho psychický stav nebyl dobrý a neustále se zhoršoval.

Vedlejší účastník - otec nezletilého ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 8. září 2014 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, kde jsou v rámci odůvodnění citovány listinné důkazy, o které odvolací soud své závěry opřel. Právě hodnocení důkazů odvolacím soudem jednotlivě a ve vzájemné souvislosti na str. 3-7 napadeného rozsudku přesně vystihlo, na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně, veškeré podstatné skutečnosti. Otec zdůraznil, že rozhodnutí je vedeno zájmem nezletilého a pravidly stanovenými v § 907 občanského zákoníku. V tomto směru jsou zřetelnými důkazy zpráva opatrovníka (č. l. 210-211 spisu), zprávy Základní školy Světlá nad Sázavou (č. l. 297, č. l. 424 spisu). Otec k tomu pro názornost předložil žákovskou knížku nezletilého z druhé třídy základní školy, tedy ze školního roku 2013-2014. Porovnání období péče u matky (září 2013 - únor 2014) a péče u otce (duben 2014 - červen 2014) přiléhavě dokumentuje rozdílnost obou výchovných prostředí. Dokumentuje také závěr odvolacího soudu, že otec nezletilého a jeho výchovné prostředí má určitý řád, na rozdíl od prostředí u matky, které je nespolehlivé a pro výchovu dítěte nevhodné. K tomu se přidává chování matky, která nezletilého nechávala často samotného, chovala se vůči němu hrubě, nezletilý byl opakovaně svědkem intimního kontaktu matky s jejím současným přítelem (č. l. 152-153, č. l. 154-157, č. l. 170-172 spisu). Otec dále poukázal na to, že matka je neustále v exekučním zadlužení, byla trestně odsouzena pro dva trestné činy úvěrového podvodu a přečin pojistného podvodu (řízení vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2T 221/2013), předtím bylo její jednání, v němž byl státním zástupcem spatřován přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, postoupeno k projednání Městskému úřadu v Poličce (řízení vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2T 376/2011). Uvedené okolnosti podle otce objasňují prostředí a výchovné schopnosti matky důkladně a svědčí o výchovném prostředí špatném, pro nezletilého nevhodném. Obdobný závěr, vycházející z listinných důkazů ve spise, učinil odvolací soud v napadaném rozhodnutí. To, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo správné, prokázal i další vývoj: matka umístila bezprostředně po rozhodnutí odvolacího soudu nezletilého do Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě, odkud byl nezletilý dne 4. dubna 2014 předán do péče otce. Otec okamžitě uzavřel s matkou dohodu o pravidelných kontaktech matky s nezletilým a nedělal v tomto směru naprosto žádné problémy (podotýká, že na rozdíl od dřívějšího období, kdy byl nezletilý v péči matky a kdy problémy s možnostmi kontaktů otce s nezletilým byly opakovaně). Dohodnuty a realizovány byly také dva dlouhodobější kontakty matky s nezletilým v období dvakrát 14 dnů v červenci a v srpnu 2014. Nezletilý se výrazně zklidnil a zlepšil svůj prospěch a chování ve škole - viz přiloženou žákovskou knížku nezletilého z druhé třídy. Pokud tedy krajský soud s přihlédnutím k listinným důkazům, obsaženým v soudním spise, uzavírá, že je v zájmu nezletilého J., aby byl svěřen do péče otce, a tedy vrácen do prostředí, ve kterém až do rozchodu rodičů prospíval, s širokými kontakty nezletilého s matkou, pak další vývoj od dubna 2014 do současnosti tyto závěry zcela potvrzuje a dává jim za pravdu. Otec považuje za nepochopitelné, proč matka nezletilého, která nezletilému mravní, stabilní, materiálně vyvážené prostředí nezajistila a zajistit není schopná, tak úporně proti danému stavu brojí. Otec nezletilého je názoru, že prostředí u otce je daleko vhodnější, a rozsudek odvolacího soudu je tedy správný, a proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky zamítl.

K vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové a vedlejšího účastníka - otce nezletilého zaslala stěžovatelka Ústavnímu soudu dne 7. října 2014 repliku. K vyjádření krajského soudu stěžovatelka uvedla, že svým přípisem krajský soud sám potvrdil porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, když uvedl, že důkazy nebyly skutečně v odvolacím řízení provedeny, a to z důvodu obsáhlosti spisu. Takový postup před odvolacím soudem považuje právní zástupce stěžovatelky za zcela neakceptovatelný. Samotné provedení důkazů není nutné jen ve vztahu k základním procesním právům stěžovatelky a ostatně i ostatních účastníků řízení, ale zásada přímosti v rámci odvolacího řízení slouží především k tomu, aby zde byla záruka, že se s důkazními prostředky seznámí soud. Fakticky to znamená, že v dané věci bylo rozhodnuto na základě telefonátu s třídní učitelkou, k jehož obsahu se nemohla stěžovatelka nijak vyjádřit. Ke konstatování krajského soudu, že stěžovatelka nepolemizuje se skutkovými závěry, pak stěžovatelka uvádí, že toto není pravda, ze stížnosti je patrno, že se závěrem rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka nesouhlasí, nicméně přezkum skutkových zjištění není předmětem řízení u Ústavního soudu, a proto se stěžovatelka zaměřila na otázky ústavněprávního charakteru. K neřešené otázce manipulace nezletilého otcem odvolací soud zcela pominul skutečnost, že již několik měsíců před rozhodnutím se otec nezletilého s nezletilým pravidelně stýkal a otec měl dostatečný prostor syna manipulovat, k čemuž byly i ostatně předloženy důkazy. Byla to právě manipulace otce, která způsobila zhoršení stavu nezletilého. A je celkem logické, že pokud nyní syn vykazuje určité zlepšení ve školních výsledcích (bohužel nikoliv výchovných, kde se spíše jedná o zhoršení), je toto zlepšení dílem toho, že matka ačkoliv se současným režimem nezletilého nesouhlasí, respektuje jej, otci do výchovy nijak nezasahuje, nezatěžuje nespočetným počtem podání na soud a syna vůči otci nemanipuluje. Synovi také významně pomohla léčba v Psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě, kterou zajistila matka a ve které by bylo vhodné dále ambulantně pokračovat, což otec nedodržuje. Pro upřesnění stěžovatelka uvádí, že faktickou péči o nezletilého ve všech směrech převážně zajišťuje matka otce nezletilého. K vyjádření vedlejšího účastníka otce nezletilého pak stěžovatelka uvedla, že není pravda, že by otec uzavřel s matkou dohodu a nedělal žádné problémy - vše je řešeno přes orgán sociálně-právní ochrany dětí a rodiče absolvovali mediační řízení tak, aby bylo možné se alespoň o těchto základních otázkách dohodnout.

Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření opatrovníka nezletilého; nejprve se obrátil s žádostí o vyjádření na Městský úřad Polička, který přípisem, doručeným Ústavnímu soudu dne 27. srpna 2014, sdělil, že k ústavní stížnosti matky nezletilého se nemůže vyjádřit, neboť v době rozhodování byl místně příslušný Městský úřad Světlá nad Sázavou. Ústavní soud si proto vyžádal vyjádření Městského úřadu Světlá nad Sázavou k podané ústavní stížnosti.

Dne 14. října 2014 bylo Ústavnímu soudu doručeno vyjádření Ing. Věry Weingärtnerové, vedoucí odboru sociálních věcí Městského úřadu Světlá nad Sázavou, který byl opatrovníkem nezletilého vedlejšího účastníka, k podané ústavní stížnosti. Opatrovník ve svém vyjádření připustil, že i pro něj bylo rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové velkým překvapením. Opatrovník se přednostně opíral o závěry znaleckého posudku, který byl vypracován za účelem řízení o změnu výchovy, ze kterých vyplynulo, že si nezletilý i nadále přeje žít se svou matkou a otce navštěvovat. Takto se nezletilý opakovaně vyjadřoval i před opatrovníkem. Matka ve své ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud opakovaně neprovedl všechny důkazy, ze kterých při svém rozhodování vycházel. Odvolací soud při svém rozhodování neměl k dispozici jiné aktuální vyjádření nezletilého, než je výše uvedeno, a i přesto rozhodl. Toto rozhodnutí nebylo v souladu s přáním nezletilého uváděno opatrovníkem ve zprávách podávaných v průběhu řízení. Nebylo v souladu ani s vyjádřením nezletilého před znalcem při vypracovávání znaleckého posudku. Vzhledem k tomu, že již tento úřad nevede spisovou dokumentaci, nemůže s úplnou jistotou tvrdit, že krajský soud ústně vyzval opatrovníka k provedení pohovoru s nezletilým, ale domnívá se, že tomu tak bylo. Opatrovník však pohovor s nezletilým neprovedl, a to z důvodu, že nechtěl nezletilého opakovaně stresovat tím, že by se měl znovu vyjádřit k tomu, u kterého z rodičů chce žít. Při předchozích pohovorech se nezletilý opakovaně vyjádřil, že chce i nadále žít s matkou a otce navštěvovat. Toto vyplynulo i ze znaleckého posudku, který považuje opatrovník za plnohodnotný nestranný důkaz. Dále matka ve své stížnosti uvádí, že odvolací soud ve svém písemném vyhotovení rozsudku řádně nevyhodnotil všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a ve vztahu ke skutkovým zjištěním, aby byla zřejmá úvaha soudu, včetně důvodů pro nepřijetí závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů. Opatrovník má za to, že odvolací soud nebral na zřetel závěry znaleckého posudku o duševním stavu a vzájemných vztazích vypracovaného prof. PhDr. Janem Vymětalem. Opatrovník nezletilého se odmítl vyjádřit k možnému porušení základních práv matky. Od rozhodnutí krajského soudu a předání nezletilého do péče otce již uplynula dlouhá doba. V současné době mu není známa aktuální situace nezletilého a jeho rodiny, a nemůže proto sdělit, co je v nejlepším zájmu nezletilého.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2014 sp. zn. II. ÚS 1180/14 byl nezletilému vedlejšímu účastníkovi řízení k zastupování v řízení před Ústavním soudem ustanoven kolizním opatrovníkem JUDr. Zdeněk Kapitán, Ph.D., ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Ustanoveného kolizního opatrovníka Ústavní soud vyzval k zaslání vyjádření k podané ústavní stížnosti.

Kolizní opatrovník nezletilého vedlejšího účastníka ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 31. prosince 2014, poukázal na to, že stěžovatelka argumentuje tím, že odvolací soud nezohlednil závěr znaleckého posudku vypracovaného prof. PhDr. Janem Vymětalem. Kontinuita výchovného prostředí, jak ji zdůraznila zpráva znalce, je nedílnou součástí posouzení, který z rodičů má lepší předpoklady pro péči a výchovu dítěte. Stěžovatelka však opomíjí, že odvolací soud se nezabýval toliko jediným závěrem a doporučením znalce ponechat nezletilého v péči matky, tedy kontinuitou výchovného prostředí. Ačkoli znalecký posudek hraje v těchto případech nezanedbatelnou, ba klíčovou roli, a může být tedy v obdobných případech směrodatný, není pro soud absolutně a bez dalšího závazný. Vedle kontinuity stojí i perspektiva vývojového prostředí k rozvíjení osobnosti, vloh a schopností dítěte. Je tedy klíčové zabývat se i těmito otázkami a zohlednit další závěry znalce o aktuálním psychickém stavu nezletilého v širších souvislostech, jak to učinil odvolací soud v odůvodnění rozsudku. Na druhou stranu absentuje jakýkoli argument soudu, který by se se závěrečným doporučením vypořádal, či zda soud vůbec zvažoval jakékoli jiné možnosti, které by dosáhly stejného výsledku, a to zajištění stabilního prostředí a pravidelnosti v životě nezletilého i jinými prostředky, než vytržením nezletilého z jeho dosavadního prostředí a svěřením do péče druhého z rodičů. Za těchto okolností by bylo bývalo podle kolizního opatrovníka vhodné znalce na jednání předvolat a vyslechnout jej a v tomto ohledu dostát zásadě přímosti beze zbytku. Opatrovník se neztotožňuje s námitkou stěžovatelky, že porušením zásady přímosti soudního rozhodnutí je i osobní neúčast opatrovníka nezletilého pro odvolací řízení na jednání soudu v případě, že tento opatrovník zaslal své stanovisko k věci a svou neúčast omluvil. Lpění na přítomnosti opatrovníka nezletilého na jednání soudu by ve svém důsledku pouze protahovalo řízení bez pádného důvodu. Jestliže soud naznal, že stanovisko opatrovníka bylo dostatečné, odpadla tedy potřeba opatrovníka dále vyslechnout. Palčivější otázkou v případě namítaného porušení zásad spravedlivého procesu je podle kolizního opatrovníka nutnost provedení pohovoru s nezletilým a přihlédnutí k jeho názoru. Výslech nezletilého dítěte a zjištění přání dítěte hraje v rodičovských konfliktech nezanedbatelnou roli. Preference dítěte proto nabývají na váze s přibývajícím věkem dítěte. Přání dítěte však ne vždy koresponduje s jeho nejlepším zájmem, který je předním hlediskem pro posuzování v obdobných případech, jako je případ právě posuzovaný. Konečné hodnocení zájmů nezletilého dítěte však přísluší opatrovnickému soudu, který má za úkol představy a názory dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, a co nikoli, korigovat. K názoru nezletilého soud přihlíží úměrně jeho věku, rozumové a citové vyspělosti, přičemž ani z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte nelze dovodit, že by názor dítěte, o němž se v soudním řízení rozhoduje, soud zavazoval. Soud jej má toliko vzít náležitě v úvahu. V opačném případě by totiž bylo jakékoliv soudní řízení nadbytečné, neboť by postačovalo zjistit názor nezletilého a z něho vycházet (viz usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1818/07 ze dne 1. 11. 2007 či sp. zn. III. ÚS 2150/07 ze dne 28. 5. 2008). V projednávaném případě je otázka skutečné potřeby zjištění a přihlédnutí k názoru dítěte o to naléhavější, že názor nezletilého byl za poslední dva roky zjišťován několikrát a v době vydání rozsudku odvolacího soudu dovršil teprve věku osmi let. Přenesením rozhodnutí o tom, u kterého z rodičů bude nezletilý do budoucna žít, na nezletilého nelze vyvázat rodiče z jejich povinnosti vytvářet pro dítě objektivně co nejlepší podmínky morálního a hmotného prospěchu (nyní § 855 odst. 2 občanského zákoníku). V posuzovaném případě rodiče učinili dle názoru kolizního opatrovníka nezletilého objektem svých vlastních zájmů, a to nejen opakovanými návrhy, ale i činěním nátlaku na nezletilého, který mohl vyústit v situaci, že se jeho názor ztotožňoval s názorem rodiče, u kterého v rozhodné době nezletilý pobýval. Dítě má právo vyjadřovat svůj názor svobodně, což znamená bez manipulace, vlivu nebo tlaku. Nelze se tedy podivovat nad tím, že nezletilý vypověděl, že si přeje být u jednoho, či druhého z rodičů právě v době, kdy u každého z nich pobýval, např. právě z toho důvodu, aby si jednoho, či druhého rodiče nepohněval. V daném případě bylo podle opatrovníka tudíž ne zcela vhodné a do jisté míry i neúčelné nezletilého opětovně vyslýchat právě s ohledem na jeho věk, psychický stav a opakovaná zjišťování jeho názoru. V této souvislosti opatrovník odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2010 ve věci sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167), který uvádí, že: "[p]okud totiž názor nezletilého dítěte vnímá soudce vlastními smysly, eliminuje se riziko dezinterpretace názoru nezletilého dítěte třetí osobou (srov. citovaný § 100 odst. 4 o. s. ř., jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí); jsou tak dány větší garance objektivního posouzení názoru nezletilého dítěte." Dle názoru opatrovníka však ve svém výsledku rozcházející se zprávy několika opatrovníků nezletilého v předchozích řízeních a posudky znalců, kteří zjišťovali názor nezletilého, nasvědčují tomu, že argumentace rizikem dezinterpretace za této situace odpadá jako nepřípadná a na projednávaný případ nelze tento právní názor aplikovat. Připustíme-li, že byl nezletilý schopen si vlastní názor vytvořit, soud se mohl od tohoto pravidla legitimně odchýlit právě z důvodu namítané psychické lability nezletilého. V posuzovaném případě se tedy mohlo jednat o výjimečný případ, který koresponduje i s předpoklady stanovenými v čl. 6 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí (č. 54/2001 Sb. m. s.), tzn. soud mohl dospět k závěru, že se nejedná o vhodný případ, aby k výslechu nezletilého přistoupil. Kromě toho citované ustanovení připouští, aby byl názor dítěte zjištěn i prostřednictvím jiných orgánů, zde tedy orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který vystupoval v řízení jako kolizní opatrovník nezletilého. Na druhou stranu si je opatrovník vědom faktu, že soud nikterak neakcentoval tuto skutečnost (vhodnost výslechu, duševní stav nezletilého) v písemném odůvodnění rozsudku, a nelze tedy bez dalšího zastávat názor, že motivací k nepřistoupení k výslechu nezletilého, tedy neodročení jednání a vydání konečného rozhodnutí, byly skutečně výše uvedené důvody. Stěžovatelka dále odkazuje na absenci zkoumání změny poměrů upravených v § 28 zákona o rodině. Jak sama uvádí, důvody pro změnu rozhodnutí schvalujícího dohodu rodičů o úpravě poměrů k nezletilému musí dosahovat intenzity změny těchto poměrů ve všech jejích aspektech. Dle judikatury Ústavního soudu se však jedná primárně o změnu poměrů rodiče, který vychovává nezletilé dítě (srov. usnesení ze dne 30. července 2013 ve věci sp. zn. II. ÚS 1094/13), v tomto případě tedy stěžovatelky. Změna výchovného prostředí je s ohledem na zájem nezletilého na jeho další řádné výchově odůvodněna podle judikatury Ústavního soudu jen tehdy, když se toto výchovné prostředí dostane do rozporu se zájmy dítěte či když dosavadní úprava již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte. Interpretuje-li a aplikuje-li obecný soud pojem "změna poměrů", požívá možnosti relativně volné úvahy, u níž lze z ústavněprávního hlediska posuzovat rámec, v němž se volná úvaha soudu pohybovala [srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. března 2005 sp. zn. II. ÚS 519/04 (N 64/36 SbNU 689) a nález Ústavního soudu ze dne 8. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 244/03 (N 53/33 SbNU 47)]. Nakolik opatrovník s některými závěry odvolacího soudu ne zcela souhlasí, domnívá se, že soubor formálních nedostatků, které lze napadeným rozhodnutím vytýkat, nepřekračuje svou intenzitou hranici ochrany ústavnosti, která by vyžadovala kasační zásah Ústavního soudu. Stížnostní námitky tak podle kolizního opatrovníka představují zejména polemiku s odůvodněním a posouzením jednotlivých důkazů odvolacím soudem, a proto kolizní opatrovník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Vyjádření kolizního opatrovníka zaslal Ústavní soud ostatním účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi k replice. K vyjádření kolizního opatrovníka se vyjádřila stěžovatelka, Krajský soud v Hradci Králové a otec nezletilého.

Stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu dne 26. ledna 2015 repliku k vyjádření kolizního opatrovníka nezletilého a Městského úřadu Světlá nad Sázavou, odboru sociálních věcí. Pokud jde o vyjádření městského úřadu, stěžovatelka odkázala na obsah ústavní stížnosti. Pokud jde o vyjádření kolizního opatrovníka, stěžovatelka uvedla, že opatrovník prakticky potvrzuje nedostatky v rozhodování odvolacího soudu. Nikterak se však nevyjadřuje k dalším namítaným pochybením, jako je např. neprovedení důkazů před odvolacím soudem. Celkově však opatrovník pochybení odvolacího soudu (i když se o některých ve vyjádření nijak nezmiňuje) bagatelizuje a poukazuje na nutnost kontinuity výchovného prostředí. S takovým závěrem stěžovatelka jako matka nesouhlasí. O tom, že by její péče vykazovala nedostatky a směřovaly vůči ní výtky, nejsou ve spise žádné přímé důkazy. Studijní výsledky u nezletilého sice mohly vykazovat momentální zhoršení, nicméně je podle stěžovatelky nutno si uvědomit, že nezletilý v době soudního řízení byl pod velkým tlakem z celkové situace, kterou otec navíc zhoršoval citovým nátlakem na nezletilého. To, že otec nezletilého ovlivňuje směrem k matce, bylo prokázáno i v rámci posudků a následně i matka na tuto skutečnost poukázala. Odvolací soud se však vůbec nezabýval vlivem otce na nezletilého a v rámci odůvodnění svého rozhodnutí účelově vyjmul pouze část argumentů. Stěžovatelka opětovně poukázala na to, že to nebyla ona, ale otec, který opakovanými návrhy vytvářel jak na stěžovatelku, tak na nezletilého nepřiměřený tlak. Závěrem stěžovatelka uvedla své přesvědčení, že je obecně v rozporu se zájmem nezletilého, aby byl svěřen do prostředí, do kterého neměl být na základě odborného posudku a přání nezletilého vůbec svěřen a do kterého se dostal faktickým pochybením odvolacího soudu, kterým naopak byla narušena kontinuita prostředí u stěžovatelky jako jeho matky.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém přípise Ústavnímu soudu doručeném dne 22. ledna 2015 opětovně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na již dříve učiněné vyjádření k ústavní stížnosti. S ohledem na obsah vyjádření opatrovníka nezletilého pro řízení před Ústavním soudem a zprávu Městského úřadu Světlá nad Sázavou zdůraznil, že k závěrům znaleckého posudku znalce prof. PhDr. Jana Vymětala bylo odvolacím soudem přihlédnuto (viz např. str. 5 odůvodnění rozsudku) a že se odvolací soud důsledně zabýval stabilitou výchovného prostředí do budoucna pro nezletilého. V odůvodnění rozsudku se podrobně zabýval tím, proč výchovné prostředí u otce považuje za stabilnější a pro nezletilého do budoucna za vhodnější. Opětovně zdůraznil, že nezletilý žil od svého narození v Poličce (bydliště otce), kde dobře prospíval. Teprve po rozchodu rodičů, kdy nezletilý byl svěřen do výchovy matky, a po jejím přestěhování se z původního bydliště byl vývoj nezletilého problematický. Pokud opatrovník nezletilého odvolacímu soudu vytýká, že nezvažoval jiné možnosti, kterými by dosáhl stejného výsledku, a to zajištění stabilního prostředí a pravidelnosti v životě nezletilého, krajský soud k tomu poznamenal, že soud nemůže zajistit stabilní bytové podmínky u matky. Pokud jde o výchovná pochybení matky, poukázal na to, že opatrovník nezletilého nad jeho výchovou dohlížel, ale toto opatření se ukázalo nedostatečným (viz str. 4 odůvodnění rozsudku okresního soudu). To ostatně vyplývá i z toho, že zdravotní stav nezletilého se neustále zhoršoval (a to zejména psychický stav), což ostatně potvrzuje i to, že matka záhy nezletilého umístila do Psychiatrické nemocnice v Havlíčkově Brodě. Stanovisko nezletilého bylo v průběhu řízení zjišťováno opakovaně a nezletilý až do dubna 2013 projevoval přání žít u otce, následně toto stanovisko změnil. Je pravda, že odvolací soud požádal opatrovníka o zjištění aktuálního stanoviska nezletilého (právě pro změnu jeho postoje), což ten neučinil (viz i vyjádření Městského úřadu Světlá nad Sázavou), neboť si sám dovodil, že již nechce nezletilého nadále zatěžovat. Proto soud požádal matku, aby ta zajistila účast nezletilého u jednání. Matka zjevně zájem na zjištění aktuálního stanoviska nezletilého neměla a zároveň tvrdila, že se psychický stav nezletilého neustále zhoršuje. Za této situace odvolací soud, který u jednání měl přímý a bezprostřední kontakt s oběma rodiči, dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilého přijmout rychlé rozhodnutí a svěřit ho do péče toho z rodičů (prostředí), kde lépe prospíval a které dobře zná (viz opět v podrobnostech odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Další prodlužování řízení by podle krajského soudu rozhodně v zájmu nezletilého nebylo, neboť jeho zdravotní stav (zejména psychický) se i v průběhu odvolacího jednání neustále zhoršoval. Odvolací soud proto zopakoval, že je přesvědčen o tom, že ústavní stížnost matky důvodná není, a opětovně odkázal na odůvodnění svého rozsudku (ale i obsah celého nalézacího spisu) a na již jednou učiněné vyjádření se k ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník - otec nezletilého ve své replice k obsahu vyjádření účastníků, Ústavnímu soudu doručené dne 3. února 2015, uvedl, že se ztotožňuje se závěry kolizního opatrovníka, jak jsou uvedeny v bodě IV jeho vyjádření ze dne 31. prosince 2014, a s návrhem, uvedeným v bodě V tohoto vyjádření, tedy aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Vyjádření odboru sociálních věcí Městského úřadu Světlá nad Sázavou považuje otec za nerelevantní, neboť je psáno bez spisové dokumentace, s opakovaným odkazem na již neaktuální znalecký posudek prof. PhDr. Jana Vymětala. Otec nezletilého v zásadě odkázal na své vyjádření k obsahu ústavní stížnosti ze dne 5. září 2014 a dodal, že kontakty matky s nezletilým probíhají ve velmi širokém rozsahu, v zásadě podle návrhů matky nezletilého. Otec kontaktům matky s nezletilým nijak nebrání. Otec nezletilého navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

IV.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].

Ústavní soud se tedy zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, které bylo obecnými soudy provedeno. Takový postup by mu příslušel pouze za situace, kdy by v procesu dokazování byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody, k čemuž může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Právě tato situace v souzené věci nastala.

Základní námitkou stěžovatelky ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu je, že odvolací soud "překvapivě" změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a to aniž by provedl jakékoli dokazování ať již důkazy novými, nebo zopakováním důkazů provedených soudem prvního stupně.

V souzené věci dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že v zájmu nezletilého je, aby byl svěřen do výchovy otce, a tedy vrácen do prostředí, ve kterém až do rozchodu rodičů prospíval. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že při svém rozhodování porovnal skutečnosti rozhodné pro svěření nezletilého do výchovy v době, kdy bylo o výchovném prostředí nezletilého rozhodováno naposledy, se současným stavem a dospěl k závěru, že nezletilý J. až do rozchodu rodičů byl normálně se vyvíjejícím dítětem a od rozchodu rodičů lze datovat jeho obtíže, které se zhoršují. Při pobytu u otce po dobu platnosti předběžného opatření, byť přes počáteční značné obtíže, si na toto prostředí zvykl, přineslo mu zklidnění a zlepšení situace. Naopak pobyt nezletilého u matky zlepšení jeho stavu nepřináší, tomu odpovídají i jeho školní výsledky a chování ve škole (viz např. zprávu Základní školy Světlá nad Sázavou ze dne 27. ledna 2014 č. l. 424). Krajský soud proto změnil rozsudek okresního soudu tak, že nezletilého svěřil do výchovy otce, neboť otec je nezletilému schopen zajistit stabilnější prostředí a vést ho i k určitému řádu v životě. Při svém rozhodování vyšel odvolací soud i ze stanoviska nezletilého, který po celu dobu až do měsíce dubna 2013 prezentoval konstantní stanovisko, že si přeje žít u otce (viz zprávu Městského úřadu Polička č. l. 306 spisu). Pro úplnost odvolací soud uvedl, že k podaným odvoláním se vyjádřil i opatrovník nezletilého.

Z výše uvedeného vyplývá, že v souzené věci Krajský soud v Hradci Králové rozdílným způsobem hodnotil nalézacím soudem provedené důkazy, aniž by je opakovaně provedl sám, a získal z nich tak přímý a bezprostřední dojem.

Z pohledu podústavního práva relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení dopadají na předmětnou věc zejména ustanovení § 213 a 220 o. s. ř.

Ustanovení § 213 o. s. ř. se vztahuje na dokazování v odvolacím řízení a upravuje oprávnění odvolacích soudů přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu; zakotvuje apelační povahu odvolací instance. Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. pak platí, že odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

Podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, b) po doplnění nebo zopakování dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout.

Ústavní soud v nálezu ze dne 29. května 2000 sp. zn. IV. ÚS 275/98 (N 79/18 SbNU 183) konstatoval: "[Podle] ustanovení § 213 o. s. ř. a zavedené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, pokud se však míní odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě svědeckého důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je nutno, aby důkazy svědecké sám opakoval, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení svědeckého důkazu. Jestliže odvolací soud z tohoto zákonného postupu vykročil, když výpověď svědka K. sám neprovedl, pak při hodnocení důkazů zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou vadou a současně jednal v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu chráněnými čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy." Není důvodu, aby Ústavní soud v této konkrétní souzené věci postupoval odlišně, byť jde o důkaz nikoli svědecký, ale o důkaz výslechem znalce, který nebyl proveden.

V nálezu ze dne 3. srpna 2011 sp. zn. I. ÚS 3725/10 (N 139/62 SbNU 175) Ústavní soud v obdobné věci konstatoval: "Skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provádění důkazů (§ 122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§ 132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle § 122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura (srov. např. již Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 9, ročník 1968, strana 527 - R 92/68), tak i doktrína (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád: komentář. Díl II. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1714 a násl.) z uvedených ustanovení občanského soudního řádu (ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti a přímosti v občanském soudním řízení) interpretují ustanovení § 213 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám zopakoval. Ostatně, právě uvedený závěr akcentovala rovněž novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, kterou byl změněn občanský soudní řád, konkrétně pak i jeho § 213 (srov. k tomu důvodovou zprávu k zákonu č. 59/2005 Sb. - sněmovní tisk č. 643/0, 4. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 2002-2006, důvodová zpráva - obecná část)."

Z pohledu práva podústavního dopadajícího na předmětnou věc dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím porušil Krajský soud v Hradci Králové zejména ustanovení § 213 odst. 2 a § 220 odst. 1 o. s. ř., jelikož změnil rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je byl sám opakoval.

Z pohledu ústavněprávního je pak nutno stanovit podmínky, jejichž splněním může nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy založit porušení základních práv či svobod stěžovatelky.

Důkazní řízení spočívá v provedení důkazů a jejich hodnocení, které ústí ve zjištění skutkového stavu. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem zakládá porušení ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti. Dle ní dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení; rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím v odvolacím řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v souzené věci Krajský soud v Hradci Králové tím, že změnil rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, a to aniž by je byl sám zopakoval, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; uvedeným postupem krajský soud porušil rovněž právo stěžovatelky na to, aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jak stanoví čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud je dále toho názoru, že v souzené věci Krajský soud v Hradci Králové učinil skutková zjištění, jež jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz zprávu Základní školy Světlá nad Sázavou č. l. 297, znalecký posudek prof. PhDr. Jana Vymětala č. l. 331-358, zprávu Základní školy Světlá nad Sázavou ze dne 27. ledna 2014 č. l. 424 spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě). K obdobnému zjištění dospěl ostatně i opatrovník nezletilého ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti.

Krajskému soudu je nutno rovněž vytknout, že napadený rozsudek změnil a nezletilého svěřil do výchovy otce, aniž se zabýval tím, zda v předmětné věci nastala podstatná změna poměrů předpokládaná v ustanovení § 28 zákona o rodině, resp. v ustanovení § 909 občanského zákoníku, na straně otce jako povinného.

Ústavní soud tedy uzavírá, že shora uvedený postup a rozhodnutí odvolacího soudu vedly k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky zakotvených v ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve výrocích pod body I a IV zrušil.

Kasací napadeného rozhodnutí je zároveň otevřen prostor i k tomu, aby krajskýsoud mohl zvážit námitku stěžovatelky, že se soud nevypořádal s tím, co v řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdili; té se Ústavní soud v tomto nálezu již hlouběji nevěnuje, neboť na samotném zrušení napadených výroků předmětného rozhodnutí by jejich posouzení již nemohlo nic změnit.

Ústavnísoud dodává, že tímto svým rozhodnutím nikterak nepředjímá rozhodnutí krajského soudu ve věci samé; Ústavní soud tímto nálezem nevyjadřuje názor (ať již výslovně či implicitně), do čí výchovy by měl být nezletilý svěřen, zda do výchovy matky, či do výchovy otce. Zodpovědět tuto otázku je totiž i nadále úkolem obecných soudů, které však musí při svém rozhodování postupovat dle shora uvedených principů.

Ústavnísoud neshledal důvod, aby vyhověl návrhu stěžovatelky a odložil vykonatelnost výroku I napadeného rozhodnutí, neboť ve věci rozhodl bezprostředně poté, co obdržel vyžádaný spisový materiál a vyjádření účastníka a vedlejších účastníků.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavnísoud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2014 č. j. 20 Co 595/2013-438 ve výrocích pod body I a IV - aniž se zabýval dalšími námitkami stěžovatelky - zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru