Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 118/2000Nález ÚS ze dne 03.01.2001Odúmrť v souvislosti s členskými právy a povinnostmi spojenými s členstvím v bytovém družstvu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědění
Věcný rejstříkdědic
Závěť
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 2/21 SbNU 5
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.118.2000
Datum vyhlášení16.01.2001
Datum podání25.02.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 486, § 179, § 462, § 485, § 487


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 118/2000 ze dne 3. 1. 2001

N 2/21 SbNU 5

Odúmrť v souvislosti s členskými právy a povinnostmi spojenými s členstvím v bytovém družstvu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Z.

F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.listopadu

1999, č.j. 23 Co 393/99-135, včetně opravného usnesení ze dne

3.února 2000, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne

6.dubna 1999, č.j. 12 C 114/94-120, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.listopadu 1999, č.j.

23 Co 393/99-135, včetně opravného usnesení ze dne 3.února 2000,

a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6.dubna 1999,

č.j. 12 C 114/94-120, jimiž nebylo vyhověno jeho návrhu na vydání

dědictví dle § 485 obč. zákoníku. Stěžovatel v ústavní stížnosti

namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena, mimo jiné, jeho

práva na soudní ochranu, na spravedlivý proces, na rovnoprávné

postavení před soudem a na dědění, zaručená články 11, 36, 37

a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a články 4, 90, 95 a 96 Ústavy. Protiústavnost napadených

rozhodnutí spatřuje především v tom, že

a) soud I. stupně potřeboval tři rozhodnutí a tři odvolání

stěžovatele na to, aby nakonec správně rozhodl o povinnosti

státu vydat alespoň část dědictví stěžovateli, a to až

rozhodnutím ze 6. dubna 1999, přičemž žaloba byla podána

v dubnu 1994 (čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2

Listiny),

b) soud I. stupně na jedné straně správně rozhodl, že stěžovatel

je univerzálním dědicem ze závěti po zůstavitelce a že státu

jako nepravému dědici připadl zůstavitelčin majetek včetně

členského podílu, na druhé straně však bez jakéhokoliv výkladu

zákona konstatoval, že na stát nepřešlo ani členství ani právo

nájmu bytu v družstvu, ačkoliv zákon tak stanoví, a současně,

že družstvo nabylo byt od státu, a to v dobré víře, takže

požívá ochrany podle ustanovení § 486 obč. zákoníku, přičemž

soud II. stupně tyto závěry bez dalšího potvrdil (čl. 90 a 95

Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1,2 Listiny),

c) soudy obou stupňů ignorovaly v celém průběhu řízení

stěžovatelem opětovně vznášené námitky ohledně naprostého

nedodržení, resp. porušení úředního postupu při správě

a nakládání majetkem z odúmrti ve smyslu vyhlášky č. 61/1988

Sb. v platném znění (pozn. správně má být uvedena vyhl. č.

61/1986 Sb.) ze strany obou žalovaných účastníků a ohledně

svévolného nakládání tímto majetkem a příslušnými právy ze

strany družstva dávno před právní mocí rozhodnutí o dědictví,

takže oba soudy nedospěly k závěru o jednoznačné nepřípustnosti

a neplatnosti takového zacházení s majetkem státu ani

o neexistenci jakéhokoliv dokladu o vypořádání mezi žalovanými

účastníky předepsaným způsobem, ačkoliv předložení takového

dokladu o vypořádání mezi žalovanými opětovně písemně i ústně

požadoval stěžovatel, a procesním opatřením z 25.2.1997 jim to

bez úspěchu uložil i soud I. stupně; přitom jedině existence

takového platného dokladu mohla založit nabytí dědictví nebo

jeho části družstvem i jeho dobrou víru a tím i aplikaci

ustanovení § 486 obč. zákoníku (čl. 90, 95 odst. 1 a 96 odst.

1 Ústavy a čl. 36 odst. 1,2 a čl. 37 odst. 3 Listiny),

d) soud I. stupně od počátku evidentně nechtěl stěžovateli,

kterého sám určil univerzálním závětním dědicem, a tedy pravým

dědicem, kterého měl chránit podle ustanovení § 485-487 obč.

zákoníku, přiznat z dědictví po zůstavitelce nic a jeho

rozhodnutími získali oba žalovaní bezdůvodné obohacení na úkor

stěžovatele, ačkoliv soudu bylo známo, že stěžovatel předmětný

družstevní byt zůstavitelce opatřil, poskytl jí na zaplacení

vkladu půjčku a byt jí z 80% na vlastní náklady vybavil; soud

II. stupně přitom negativně vyřídil stěžovatelovu námitku

podjatosti rozhodující soudkyně (čl. 90, 95 odst. 1 a 96 odst.

1 ústavy ČR a čl. 36 odst. 1,2, 37 odst. 3 a 38 odst. 1

Listiny).

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

uvedl, že nedošlo v průběhu celého řízení a zejména v odvolacím

řízení a ani rozhodnutími samotnými k zásahu do práv stěžovatele

chráněných Ústavou ČR a Listinou z hledisek, která jsou obsažena

v ústavní stížnosti. Konkrétně soud zdůraznil, že o námitce

podjatosti proti soudkyni prvního stupně rozhodl nadřízený soud

(č.l. 71), podotkl, že v průběhu řízení stěžovatel celkem 11x

upravoval žalobu, resp. žalobní petit, v odvolacím řízení

stěžovatel neměl již žádné další návrhy ani přednesy, a proto si

nelze představit, jak měl podle představ stěžovatele postupovat,

při jednání byl přítomen jak žalobce, tak i jeho právní zástupce,

bylo jim umožněno mít přednesy i návrhy, a konstatoval, že ani

písemným vyhotovením rozsudku majícího náležitosti podle § 157

obč. soudního řádu nemohlo dojít k zásahu do práv stěžovatele.

Protože práva stěžovatele v řízení v žádném ohledu zkrácena

nebyla, naopak mu bylo umožněno a bylo i akceptováno, několikrát

měnit označení účastníků řízení, žalobní návrh, byl vyslechnut

jako účastník, mohl se vyjadřovat k celému průběhu řízení, soud

pokládá jeho stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby jí nebylo

vyhověno.

Obvodní soud pro Prahu 8 k žádosti o vyjádření k ústavní

stížnosti pouze odkázal na písemné vyhotovení a odůvodnění

rozsudku ze dne 6.4.1999 (vyjádření je součástí spisu tohoto soudu

sp. zn. 12 C 114/94).

Obvodní úřad v Praze 8, jednající v řízení před obecnými

soudy jako prozatímní správce majetku ve vlastnictví státu, se

v řízení před Ústavním soudem vzdal postavení vedlejšího

účastníka.

Stavební bytové družstvo Praha 8, zastoupené JUDr. Z. H.,

advokátkou, především zdůraznilo, že tvrzení stěžovatele, jakkoli

mohou být pravdivá, jsou z hlediska vydání dědictví oprávněnému

dědici zcela irelevantní, protože stát nabyl dědictví odúmrtí.

Dále poukázal na povahu členství v bytovém družstvu, které nemohlo

přejít na stát, jakož i na předpoklady přechodu nájmu bytu,

a proto nemůže nepravý dědic na oprávněného dědice převést

členství v SBD, ani nájem k předmětnému bytu. Vedlejší účastník

konečně též tvrdí, že ve sporu nebyl pasivně legitimován, neboť ve

vztahu k žalobci (tj. stěžovateli) je pouze tím, kdo je vlastníkem

bytu, nikoliv tím, kdo by měl neprávem nabyté dědictví.

Ústavní soud nejprve zkoumal formální náležitosti ústavní

stížnosti. V této záležitosti zjistil, že ústavní stížnost byla

podána včas, stěžovatel oprávněn k jejímu podání byl řádně

zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně

jeho práv poskytuje. Proto byla shledána ústavní stížnost

přípustnou. Následně byla věc posouzena Ústavním soudem z hlediska

její opodstatněnosti. Přitom je třeba připomenout, že

opodstatněností ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem se

rozumí okolnost, že napadené rozhodnutí porušilo základní práva

a svobody stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených

listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření

účastníka a vedlejších účastníků a ze spisu Obvodního soudu pro

Prahu 8 sp. zn. 12 C 114/94 učinil Ústavní soud následující

zjištění: Stěžovatel se od roku 1994 domáhá vydání dědictví po

zemřelé V. L., která v jeho prospěch pořídila závěť. Protože

v dědickém řízení existence závěti nebyla zjištěna, připadlo

dědictví, jako odúmrť, státu. Stěžovatel se původně domáhal změny

rozhodnutí o připadnutí dědictví státu, po poučení soudem upravil

žalobní návrh tak, že se domáhal vůči státu vydání věcí z dědictví

nebo zaplacení jejich obecné ceny, jakož i zaplacení

specifikovaných peněžních částek, a vůči bytovému družstvu vydání

dokladů potvrzujících jeho členství v družstvu a předání bytu do

nájmu. V průběhu řízení stěžovatel opakovaně zpřesňoval

a upravoval žalobní návrh, ke změnám docházelo též v označení

žalovaných subjektů. Ve věci vícekrát rozhodoval soud I. stupně

i soud II. stupně, až stěžovatel dosáhl toho, že soud uložil státu

povinnost zaplatit mu nejprve částku 1 802,- Kč (rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26.5.1998, č.j. 12

C 114/94-78) představující výnos z prodeje připadnutých věcí

a posléze částku 11 172,10 Kč (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu

8 ze dne 6.4.1999, č.j. 12 C 114/94-120) tvořenou zůstatkovou

hodnotou členského podílu a zbytkem hotovosti nalezené v bytě

zůstavitelky. V další části (ohledně povinnosti žalovaných

vystavit a vydat mu doklady potvrzující, že se stal členem

bytového družstva a povinnosti předat mu do nájmu byt) byl jeho

žalobní návrh pravomocně zamítnutý (rozsudek Obvodního soudu pro

Prahu 8 ze dne 6.4.1999, č.j. 12 C 114/94/120, ve spojení

s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.11.1999, č.j. 23 Co

393/99-135, včetně opravného usnesení ze dne 3.2.2000, č.j.23 Co

393/99-141).

Ústavní soud se ztotožňuje s hodnocením vyjádřeném

v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, že v posuzované

věci bylo nezbytné vypořádat se s problematikou konstrukce

právního postavení tzv. nepravého dědice, včetně pozice státu,

kterému připadlo dědictví jako odúmrť, ač pro připadnutí dědictví

nebyl dán právní důvod (tj. úprava dle § 485-487 obč. zákoníku),

včetně konstatování, že tato problematika nebyla žalobci jasná při

podání žaloby (k čemuž Ústavní soud dodává, že mu není jasná,

resp. jeho právnímu zástupci ani v době řízení o ústavní

stížnosti). V odůvodnění napadeného rozsudku (str. 4, odst. 3

a 4) odvolací soud přesvědčivě (v koncentrované podobě, které

nelze vytýkat stručnost) vysvětlil základní omyly stěžovatele.

Stěžovatel, byť sám bez právnického vzdělání, avšak téměř po celou

dobu průběhu řízení před obecnými soudy zastoupen kvalifikovaným

právním zástupcem, se nemůže domáhat v řízení před Ústavním soudem

nápravy svého postupu, když k ochraně svých subjektivní práv

a právem chráněných zájmů neučinil adekvátní žalobní návrhy (např.

ohledně nápravy újmy způsobené nesprávným úředním postupem).

Navíc, je patrné, že na nesprávných představách setrvává i nadále,

např. když tvrdí, v době úmrtí zůstavitelky neexistovalo žádné

ustanovení právního řádu naší republiky, které by stát omezovalo

v zákonném nabytí členských práv a práva nájmu družstevního bytu

v rámci odúmrti podle ustanovení § 179 odst. 2 obč. zákoníku (ve

znění účinném do 31.12.1991). Podle citovaného ustanovení

přecházelo smrtí uživatele jeho členství v družstvu a právo užívat

byt na dědice, kterému připadl členský podíl. Je proto třeba

odlišit dědickou posloupnost v nabytí členského podílu a zvláštní

zákonný přechod členských práv a povinností, včetně práva užívat

byt. Posléze zmíněný přechod členských práv a povinností je možný

pouze na dědice, nikoliv na osobu, které připadlo dědictví jiným

způsobem než děděním. Nebyl-li stát dědicem, nemohl se stát ani

nositelem členských práv a povinností (a to i kdyby jeho členství

v bytovém družstvu právní úprava, včetně stanov konkrétního

družstva, připouštěla). Kromě toho, možnost státu nabýt užívací

právo k bytu byla pojmově vyloučena tehdejší povahou užívacích

vztahů (šlo o osobní užívání bytu, jehož subjektem mohl být pouze

občan - fyzická osoba). K jednotlivým okruhům námitek stěžovatele

Ústavní soud dodává:

ad a) Stěžovateli bylo rozhodnutími obecných soudů vyhověno jeho

návrhu postupně, a to částečně již druhým rozhodnutím

prvostupňového soudu (bez ingerence odvolacího soudu) a dále

třetím rozhodnutím soudu I. stupně (taktéž bez následného

odvolacího řízení). Nepříznivé majetkové důsledky odvozené

od délky trvání soudního řízení mohl stěžovatel odvrátit

požadavkem na přísudek příslušenství pohledávky.

ad b) V napadeném rozsudku Obvodní soud pro Prahu 8 uvedl,

s odkazem na příslušná ustanovení obč. zákoníku, důvody,

které státu bránily v nabytí členství v bytovém družstvu

a práva užívat byt. Současně konstatoval, že státu nezbylo

než předmětný byt předat vlastníku (rozsudek 12 C 114/94,

str. 7 dole). Nejde tedy o nabytí bytu družstvem od státu,

protože byt byl součástí budovy ve vlastnictví družstva.

I když soud I. stupně v předchozí větě poukazuje na § 486

obč. zákoníku, k jeho aplikaci nemohlo dojít (nadbytečný

odkaz na toto ustanovení nelze považovat za porušení

základních práv nebo svobod).

ad c) Případné následky tvrzeného nesprávného úředního postupu

lze reparovat podle příslušného právního předpisu, kterého

se však stěžovatel před obecnými soudy nedovolával. Dále,

jeho tvrzení o procesním opatření z 25.2.1997 není podloženo

žádnou listinou. V tento den proběhlo ústní jednání

u Obvodního soudu pro Prahu 8, které bylo odročeno za účelem

předložení odpůrcova vyjádření a prostudování předložené

složky žalovaným. Z důvodů formulovaných v předchozím

odstavci, je stěžovatelův poukaz na § 486 obč. zákoníku

nepřípadný.

ad d) Skutečnost, že stěžovatel zůstavitelce byt opatřil,

poskytl jí půjčku a z větší části vybavil zařízením, je pro

předmětný spor naprosto irelevantní, protože šlo o právní

vztah mezi jinými subjekty než účastníky řízení. Pouhé

tvrzení o negativním vyřízení stěžovatelovy námitky

podjatosti rozhodující soudkyně nezakládá porušení jeho

základních práv a svobod, když v konečném výsledku byl

stěžovatel úspěšný. Samotný neúspěch v té části, kde jeho

nárok nebyl důvodný, nelze pokládat za důsledek nevyřízení

jeho námitky podjatosti.

Na základě výše uvedených skutečností, kdy nebylo shledáno

žádné porušení stěžovatelových základních práv a svobod, Ústavní

soud podle § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost zcela zamítl.

Poučení:

Proti nálezu Ústavníhosoudu se nelze odvolat..

V Brně 3. ledna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru