Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 118/02Nález ÚS ze dne 11.06.2002Placení soudního poplatku - správní soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkpoplatek/soudní
Doručování
PoznámkaPřekonáno novou právní úpravou ve smyslu nálezu Pl. ÚS 2/07.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 72/26 SbNU 231
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.118.02
Datum podání21.02.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 2, § 4, § 9

99/1963 Sb., § 49 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 118/02 ze dne 11. 6. 2002

N 72/26 SbNU 231

Placení soudního poplatku - správní soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

Ing. M. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne

12.12.2001, čj. 38 Ca 556/2000-37, a usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 27.2.2001, čj. 38 Ca 556/2000-17, za účasti

Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.2.2001, čj. 38 Ca

556/2000-17 se zrušuje. Návrh na zrušení usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 12.12.2001, čj. 38 Ca 556/2000-37 se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 21.2.2002 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost,

směřující proti dvěma rozhodnutím, a to 1) usnesení Městského

soudu v Praze ze dne 12.12.2001, čj. 38 Ca 556/2000-37, kterým

bylo rozhodnuto o zastavení řízení ve věci návrhu stěžovatele

(dříve žalobce) na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne

27.2.2001, čj. 38 Ca 556/2000-17, a 2) proti usnesení téhož soudu

ze dne 27.2.2001, čj. 38 Ca 556/2000-17, o zastavení řízení

z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Podle názoru stěžovatele

bylo oběma shora citovanými usneseními Městského soudu v Praze

porušeno jeho základní právo domáhat se stanoveným postupem svého

práva u nezávislého a nestranného soudu, ve smyslu čl. 36 odst.

1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ke skutkové a právní stránce věci stěžovatel uvádí, že

správní žalobou, podanou k Městskému soudu v Praze, se domáhal

zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne

6.10.2000, č.j. FŘ-4595/14/00.

Výzvou shora označeného soudu ze dne 24.1.2001 byl stěžovatel

vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč. Tato

výzva byla však doručena dne 29.1.2001 pouze právnímu zástupci

stěžovatele, který za stěžovatele uhradil soudní poplatek poštou

dne 26.2.2001, podle svého názoru ještě v době trvání poplatkové

povinnosti i z toho důvodu, že stěžovatel se v uvedenou dobu

nacházel ve vazbě. Dne 14.3.2001 bylo právnímu zástupci

stěžovatele doručeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne

27.2.2001, č.j. 38 Ca 556/2000-17, kterým bylo řízení z důvodu

nezaplacení soudního poplatku zastaveno.

Protože soudní poplatek byl zaplacen ještě před doručením

usnesení o zastavení řízení, podal právní zástupce stěžovatele

k Městskému soudu v Praze návrh na zrušení předmětného usnesení,

ve smyslu § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních

poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (resp. § 9 odst. 4

zák.č. 549/1991 Sb., ve znění platném do 31.12.2000).

O tomto návrhu stěžovatele rozhodl městský soud tak, že

usnesením ze dne 12.12.2001, č.j. 38 Ca 556/2000-37, doručeným

právnímu zástupce stěžovatele dne 27.12.2001, řízení zastavil.

Pro možnost zvážení všech skutečností významných pro

posouzení předmětné věci stěžovatel doplnil, že proti usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 27.2.2001 podal ústavní stížnost,

která však byla usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 3.10.2001, sp.

zn. I. ÚS 284/01, odmítnuta jako předčasná s tím, že v odůvodnění

usnesení Ústavní soud ČR konstatoval, že teprve poté, co městský

soud rozhodne o návrhu stěžovatele podaného podle § 9 odst. 7

zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bude moci

stěžovatel podat ústavní stížnost proti předmětnému usnesení,

neboť teprve poté bude možno dospět k závěru, že navrhovatel před

podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky,

který mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje ( § 72 odst. 2 zákona

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Ze skutečnosti, že o výše uvedeném návrhu stěžovatele rozhodl

městský soud usnesením ze dne 12.12.2001, které bylo stěžovateli

doručeno dne 27.12.2001, dovozuje stěžovatel počátek běhu lhůty

k podání ústavní stížnosti proti oběma návrhem napadeným

usnesením.

V odůvodnění návrhu stěžovatel dále zdůrazňuje, že nelze

souhlasit s právním závěrem městského soudu uvedeným v citovaném

usnesení, že ustanovení § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, je použitelné pouze v řízení

dvouinstančním a nikoli jednoinstančním, tedy v řízení o správních

žalobách. Právní závěr městského soudu není údajně opodstatněný

rovněž s ohledem na judikaturu Ústavního soudu k této otázce, kdy

stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 24.1.2000,

sp. zn. IV. ÚS 238/1999. Smysl předmětného zákonného ustanovení je

třeba podle názoru stěžovatele vykládat tak, že tímto ustanovením

je pouze stanovena nejzazší lhůta, do které může žalobce jako

poplatník soudní poplatek zaplatit, aniž může soud v této lhůtě

řízení z důvodu jeho nezaplacení zastavit.

Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.2.2001, čj.

38 Ca 556/2000-17 se zjišťuje, že označený soud řízení o žalobě

stěžovatele proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m.

Prahu podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb, ve znění pozdějších

předpisů, zastavil. Důvodem k zastavení řízení byla skutečnost, že

žalobce nesplnil poplatkovou povinnost, stanovenou § 2 odst. 1

písm. a), § 4 písm. a) a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, a to přesto, že jej soud k zaplacení

soudního poplatku vyzval a současně jej upozornil, že řízení bude

zastaveno, jestliže do 8 dnů ode dne doručení výzvy nezaplatí

soudní poplatek ve výši 1000,-Kč s tím, že výše soudního poplatku

byla dána položkou 1 sazebníku soudních poplatků, který je

přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Jak dále vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, výzva

k zaplacení soudního poplatku byla doručena právnímu zástupci

žalobce dne 29.1.2001, ve stanovené lhůtě však poplatek zaplacen

nebyl.

O návrhu stěžovatele na zrušení usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 27.2.2001, č.j. 38 Ca 556/2000-17 rozhodl městský

soud tak, že řízení podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu

(dále jen "o.s.ř.") zastavil. Současně vyslovil, že žádný

z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud

zopakoval v odůvodnění svého rozhodnutí, že návrh stěžovatele

směřuje proti usnesení téhož soudu, kterým bylo podle § 9 odst.

2 zákona o soudních poplatcích řízení zastaveno z důvodu

nezaplacení soudního poplatku splatného podáním návrhu s tím, že

poplatek nebyl zaplacen ani ve lhůtě stanovené ve výzvě soudu

k jeho zaplacení. Předmětné usnesení bylo právnímu zástupci

stěžovatele doručeno dne 14.3.2001. Ten na základě výzvy podal na

poštu dne 27.2.2001 zásilku s vylepeným kolkem v hodnotě

1.000,-Kč, která však byla soudu doručena dne 1.3.2001, tedy až po

vydání usnesení o zastavení řízení.

Městský soud ve vztahu k výkladu cit. § 9 odst. 7 zákona

o soudních poplatcích zdůraznil, že proti rozhodnutí soudu

o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku v tzv.

správním soudnictví není opravný prostředek přípustný, neboť

přezkum správních rozhodnutí soudem je upraven v části páté, hlavě

druhé a třetí o.s.ř., když věcná příslušnost soudu je upravena

v ustanovení § 246 o.s.ř. ze kterého vyplývá, že soudy ve správním

soudnictví přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů. Na označenou

věcnou příslušnost však nelze vztáhnout právní úpravu vyplývající

z § 10 odst. 2 o.s.ř. ani úpravu vyplývající z části čtvrté

o.s.ř. o opravných prostředcích. Pravidlo, že řízení ve věcech

spadajících do tzv. správního soudnictví je vždy řízením

jednoinstančním, ve kterém je podání opravných prostředků

vyloučeno, platí bez výjimky, přičemž není podstatné, zda se jedná

o rozhodnutí ve věci samé či jiné. Z tohoto důvodu skutečnost, že

k zastavení řízení došlo podle zákona o soudních poplatcích, který

v § 9 odst. 7 předpokládá možnost podání odvolání, nemůže založit

přípustnost opravného prostředku proti takovému rozhodnutí. Ze

shora uvedeného lze proto dovodit, uvádí městský soud, že,

nelze-li podat proti usnesení soudu o zastavení řízení pro

nezaplacení soudního poplatku odvolání, nelze se ani domáhat

zrušení označeného rozhodnutí z důvodu, že soudní poplatek byl

zaplacen ve lhůtě k odvolání, neboť v daném případě žádná lhůta

k podání odvolání běžet nezačala.

Nemožnost podat proti rozhodnutí soudu o zastavení řízení ve

věcech soudních poplatků odvolání, tedy rovněž i neexistence

odvolací lhůty, představuje neodstranitelný nedostatek podmínek

řízení a z tohoto důvodu také městský soud v dané věci řízení

zastavil. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud se již jednou

návrhem stěžovatele, napadajícím usnesení Městského soudu v Praze

ze dne 27.2.2001 zabýval, považoval Ústavní soud za vhodné

vycházet při posouzení předmětné ústavní stížnosti mimo jiné též

ze spisového materiálu, vedeného pod sp. zn. I. ÚS 284/01.

Z usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 3.10.2001, sp. zn.

I. ÚS 284/01 se zjišťuje, že ústavní stížnost navrhovatele,

směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne

27.2.2001, sp. zn. 38 Ca 556/2000, byla odmítnuta, ve smyslu § 43

odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, jako návrh nepřípustný.

Ústavní soud si vyžádal k předmětné ústavní stížnosti

vyjádření účastníka řízení, Městského soudu v Praze.

Předsedkyně senátu 38 Ca Městského soudu v Praze ve svém

písemném vyjádření ze dne 5.4.2002 uvedla, že pokud se stěžovatel

svým návrhem domáhal postupu soudu podle § 9 odst. 7 zákona č.

549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů,

má za to, že v této věci nelze usnesení o zastavení řízení pro

nezaplacení soudního poplatku zrušit, byť byl poplatek zaplacen

nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení, neboť

proti usnesení soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního

poplatku ve věcech správního soudnictví není odvolání přípustné.

Pokud se jedná o problém doručování výzvy k zaplacení

soudního poplatku, zde postupoval účastník řízení podle tehdy

ustálené judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo

1949/99).

Přestože, uvádí dále účastník řízení, výzva k zaplacení

soudního poplatku nebyla doručena přímo stěžovateli, nemůže tato

skutečnost ovlivnit výše konstatovanou skutečnost, že totiž mimo

taxativně stanovené výjimky, mezi něž však daný případ nespadá,

nelze ve správním soudnictví napadnout rozhodnutí soudu odvoláním.

Ze stejného důvodu proto není možné ani zaplacení soudního

poplatku v odvolací lhůtě.

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 556/2000

Ústavní soud ČR mimo skutečností výše uvedených zjistil, že na čl.

18 spisu je založeno podání, které městský soud obdržel dne

1.3.2001, s vylepeným kolkem v hodnotě 1.000,-Kč a oznámením

o zaplacení soudního poplatku. Na čl. 22 se nachází návrh

stěžovatele, podaný ve smyslu § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, na zrušení usnesení označeného soudu

o zastavení řízení s tím, že příslušný soudní poplatek byl

zaplacen ještě před doručením napadeného usnesení.

Ústavní soud po posouzení všech výše uvedených podkladů

dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná jen zčásti, a to

ve vztahu k napadenému usnesení účastníka řízení ze dne

27.2.2001, čj. 38 Ca 556/2000-17.

Senát ÚS získal souhlas obou stran řízení k projednání věci

bez jejich účasti a projednal věc v neveřejném zasedání.

Při zkoumání splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti ve

smyslu § 34 a § 72 odst. 1, odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, musel Ústavní

soud zejména posoudit, zda ústavní stížnost v části, směřující

proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne

27.2.2001, čj. 38 Ca 556/2000-17, splňuje podmínku zachování 60

denní lhůty pro její podání ode dne doručení rozhodnutí

o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva

poskytuje.

V souzené věci bylo tímto posledním prostředkem k ochraně

práva stěžovatele právě výše označené usnesení. Je tedy zřejmé, že

ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.2.2001 byla

lhůta k podání ústavní stížnosti značně překročena, neboť usnesení

bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 14.3.2001

a ústavní stížnost byla podána dne 21.2.2002.

Ústavní soud však nemohl přehlédnout, že k překročení zákonné

lhůty došlo proto, že ústavní stížnost stěžovatele byla usnesením

Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 284/01 odmítnuta jako předčasná

proto, že, podle názoru Ústavního soudu, podáním opravného

prostředku proti usnesení o zastavení řízení, byla založena

nepřípustnost ústavní stížnosti z důvodu nevyčerpání všech

procesních prostředků v předmětné věci.

Je proto zřejmé, že pokud by Ústavní soud odmítl ústavní

stížnost v této části pro její opožděnost (§ 43 odst. 1 písm. b)

zákona o Ústavním soudu), došlo by v daném případě ke zjevnému

odmítnutí spravedlnosti. Z tohoto důvodu proto Ústavní soud, vědom

si svého vymezení jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83

Ústavy ČR), ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 27.2.2001, pro její opožděnost

neodmítl a přistoupil k jejímu meritornímu projednání (shodně viz

usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 28.3.2000, sp. zn. I. ÚS

621/99).

Nejprve je nutno konstatovat, že podstatou ústavní stížnosti

je poukaz stěžovatele na porušení jeho práva na spravedlivý proces

ze strany Městského soudu v Praze, pokud stěžovateli byla odňata

soudní ochrana jeho právům v řízení podle části páté, hlavy druhé

o.s.ř., v souvislosti s žalobou na přezkoumání rozhodnutí

Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 6.10.2000,

kterým nebylo povoleno přezkoumání platebního výměru, vydaného

Finančním úřadem pro Prahu 1 ze dne 10.8.1999.

S touto námitkou stěžovatele se Ústavní soud ztotožňuje,

s poukazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu v této otázce

(např. nález Ústavního soudu ze dne 24.1.2000, sp. zn. IV. ÚS

238/999, příp. nález ze dne 11.9.2001, sp. zn. II. ÚS 738/2000).

Poplatková povinnost z žaloby proti rozhodnutí správního

orgánu vznikla stěžovateli zároveň s podáním žaloby ( § 2 odst.

1 písm. a), § 4 písm. a) a § 7 odst. 1 zákona o soudních

poplatcích). Stěžovatel ani věc sama nejsou od soudního poplatku

osvobozeni a z uvedeného je tedy zřejmé, že zaplacení soudního

poplatku je úkonem, který má za povinnost vykonat stěžovatel

(žalobce) osobně. Jak vyplývá z § 49 odst. 1, věty druhé o.s.ř.,

má-li účastník řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen

jeho zástupci, ale i účastníku, což lze vyložit pouze tak, že výše

uvedená povinnost se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního

poplatku. Výzvu bylo tedy nutno doručit nejen právnímu zástupci

stěžovatele, ale i účastníku samému. Městský soud proto pochybil,

pokud zaslal výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze jeho

právnímu zástupci.

Nedodržení povinnosti, vyplývající z již citovaného zákonného

ustanovení Městským soudem v Praze, vedlo v konečném důsledku

k zastavení řízení, což v ústavně právní rovině představuje zásah

do ústavně garantovaného práva domáhat se stanoveným postupem

svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl.

36 odst. 1 a současně i porušení čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož

jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným

způsobem poskytovaly ochranu právům.

Jiná procesní situace je však v případě ústavní stížností

napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.12.2001, čj.

38 Ca 556/2000-37, jímž označený soud podle § 104 odst. 1 o.s.ř.

zastavil řízení ve věci návrhu stěžovatele na zrušení usnesení

téhož soudu ze dne 27. února 2001, čj. 38 Ca 556/2000-17.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti odvolává na znění § 9 odst.

7 zákona o soudních poplatcích s tím, že usnesení o zastavení

řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku by mělo být zrušeno,

neboť soudní poplatek byl zaplacen ještě před doručením

předmětného usnesení, v odvolací lhůtě, a tedy před zánikem

poplatkové povinnosti.

S právním názorem stěžovatele v této otázce Ústavní soud

nesouhlasí, neboť, jak správně konstatoval městský soud

v odůvodnění svého rozhodnutí, proti rozhodnutím soudu ve věcech

spadajících pod režim tzv. správního soudnictví, není opravný

prostředek (mimo taxativně vyjmenovaných věcí, což však není daný

případ) přípustný.

Správní soudnictví je v zásadě řízením jednoinstančním, když

podání opravných prostředků proti rozhodnutím podle části páté,

hlavy druhé o.s.ř. brání ustanovení § 250j odst. 4 o.s.ř. Není

přitom podstatné, že již citované ustanovení § 9 odst. 7 zákona

o soudních poplatcích předpokládá možnost podat odvolání proti

usnesení o zastavení řízení. Stručně řečeno, není zde věcně

příslušný soud ( § 246a o.s.ř.), který by o opravném prostředku

rozhodoval.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti

částečně vyhověl ( § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu), zatímco v části, směřující proti napadenému

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.12.2001, čj. 38 Ca

556/2000-37 ji odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh

zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11.června 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru