Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1173/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Žďár nad Sázavou
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
správní orgán
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1173.10.1
Datum podání22.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

58/1969 Sb., § 18, § 3, § 4 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1173/10 ze dne 20. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti B. H., zastoupeného Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1892/2009, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. 17 Co 167/2006 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 9. 2. 2006 sp. zn. 8 C 90/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, garantovaných čl. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Po rekapitulaci řízení před Českou správou sociálního zabezpečení a obecnými soudy vyslovuje přesvědčení, že v projednávané věci je dána odpovědnost za chybné rozhodnutí posudkových orgánů, neboť rozhodnutí, kterým byl uznán plně invalidním, lze považovat za nesprávné, resp. takové, které nemělo být vydáno. Uvádí, že jeho žádosti o posouzení zdravotního stavu a případné přiznání invalidního důchodu bylo opakovaně vyhověno, proto si nemohl být vědom nesprávnosti závěrů posudkových orgánů a nebyl ani legitimován k podání opravného prostředku. Odkazuje na čl. 36 odst. 3 Listiny, jehož cílem je poskytnutí náhrady škody těm, kterým byla nezákonným či nesprávným postupem orgánu státu způsobena újma, a na principy materiálního právního státu a uzavírá, že rozhodnutím posudkového orgánu byl uveden v omyl, v jehož důsledku přišel o dosavadní zaměstnání. Ušlý výdělek tak představuje škodu, která mu byla nesprávným úředním postupem způsobena.

Z obsahu napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí zaplacení částky 934 663,- Kč s přísl. úroky z prodlení z titulu náhrady škody, která mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu České správy sociálního zabezpečení při posuzování jeho invalidity v r. 1991, přičemž žalovaná částka představovala ušlý výdělek od 17. 8. 1991 do 30. 5. 2002. Dále požadoval, aby mu žalovaný ze stejného titulu platil 10.600,- Kč měsíčně od 1. 6. 2002 do budoucna.

Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta s odůvodněním, že v postupu příslušných orgánů nebyl zjištěn nesprávný úřední postup. Nadto soud dospěl k závěru, že nároky za dobu do 22. 5. 1999 jsou promlčeny.

O odvolání stěžovatele rozhodl odvolací soud druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nároky stěžovatele neshledal, stejně jako nalézací soud, důvodnými. Dovodil, že postup orgánů České správy sociálního zabezpečení se projevil v samostatných rozhodnutích a nelze jej tak považovat za nesprávný úřední postup, přičemž podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nejsou splněny, neboť nebyl využit opravný prostředek ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a nedošlo ani ke zrušení těchto rozhodnutí pro nezákonnost.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud toto dovolání napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou, na niž adresně odkázal.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. V tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel vyslovuje nesouhlas s právním závěrem obecných soudů, k němuž dospěly výkladem příslušných ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. Pomíjí ovšem skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Porušení stěžovatelem tvrzených ústavních práv ve smyslu shora uvedeném ovšem shledáno nebylo. Rozsudek odvolacího soudu i usnesení dovolacího soudu totiž shodně vycházejí ze základního rozhodovacího důvodu, jenž má svou oporu v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Z té vyplývá, že v případě, kdy orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti a právně je posuzuje, nejedná se o postup, který by s jeho rozhodovací činností nesouvisel (a kde by přicházela v úvahu odpovědnost státu za nesprávný úřední postup podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb., jak navrhoval stěžovatel), nýbrž jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle § 4 zákona č. 58/1969 Sb. Podmínkou založení odpovědnosti podle tohoto ustanovení zásadně je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno či změněno (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999 sp. zn. 2 Cdon 129/97, ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 25 Cdo 430/2000, ze dne 29. dubna 2008 sp. zn. 25 Cdo 2598/2006, usnesení ze dne 21. května 2008 sp. zn. 25 Cdo 2182/2006 a dále rozhodnutí, na něž odkazuje Nejvyšší soud v napadeném usnesení).

Popsaný důvod, jehož podstata je založena realizací ústavně konformní interpretace jednoduchého práva, je sám o sobě dostatečnou podmínkou pro založení výroků, které stěžovatel kritizuje v ústavní stížnosti. Nelze proto tvrdit, že by, posuzováno z pohledu procesu jako celku, resp. jeho výsledku, došlo k porušení základních práv stěžovatele plynoucích z čl. 36 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru