Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1170/18 #1Usnesení ÚS ze dne 01.08.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Liberec
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost
práv... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
advokát/ustanovený
Opatrovník
účastník řízení/způsobilost být účastníkem řízení
lhůta/zmeškání
žaloba/pro zmatečnost
způsobilost k právním úkonům/omezení/zbavení
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.1170.18.1
Datum podání03.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 103, § 104 odst.2, § 29, § 229 odst.3, § 234 odst.2, § 229 odst.1 písm.c, § 240 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1170/18 ze dne 1. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené opatrovníkem J. H. a právně zastoupené Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 290/2018-177 ze dne 21. 3. 2018, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 35 Co 541/2000-21 ze dne 21. 11. 2000 a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 10 C 413/2000-10 ze dne 20. 6. 2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatelka žila v bytě, který si pronajímala od města Liberec. V roce 2000 Okresní soud v Liberci napadeným rozsudkem přivolil k výpovědi z nájmu, kterou dalo město Liberec stěžovatelce, a uložil jí povinnost byt vyklidit. Toto rozhodnutí bylo ještě v roce 2000 potvrzeno napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci. Stěžovatelka namítá, že kvůli celoživotnímu duševnímu postižení nemohla ani v roce 2000 pochopit význam soudního řízení, zúčastnit se ho a bránit se proti vydaným rozhodnutím. V roce 2017, poté, co byla rozhodnutím soudu omezena ve svéprávnosti a byl jí jmenován opatrovník, podala jeho prostřednictvím proti rozhodnutím z roku 2000 dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako opožděné. Podle stěžovatelky obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva"), obecné zásady podle čl. 3 písm. a) až f) Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, právo na zachování lidské důstojnosti dle čl. 10 odst. 1 Listiny, právo na soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo na přiměřenou životní úroveň dle čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a právo na bydlení přiměřené potřebám starších lidí podle čl. 4 bodu 2 písm. a) Dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě. Ústavní soud zjistil ze spisu okresního soudu následující skutečnosti.

2. Ústavní soud zjistil ze spisu, který si vyžádal, z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti následující skutečnosti.

3. Stěžovatelka si pronajímala byt od města Liberec. V dubnu 2000 podalo město Liberec žalobu proti stěžovatelce, kterou se domáhalo, aby soud přivolil k výpovědi stěžovatelky z nájmu a uložil jí povinnost byt vyklidit, protože dle města Liberec stěžovatelka neplatila nájem.

4. Okresní soud v Liberci nařídil v červnu 2000 v této věci jednání, na něž se stěžovatelka nedostavila, i když byla předvolána. Okresní soud poté na tomto jednání napadeným rozsudkem vyhověl žalobě města Liberec, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka nájemné neplatila po dobu delší než tři měsíce.

5. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka odvolala. Podle spisu udělila k zastupování v tomto řízení plnou moc advokátce.

6. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci nařídil v listopadu 2000 jednání, na něž se dostavila advokátka zastupující stěžovatelku, ale nikoliv stěžovatelka osobně. Advokátka stěžovatelky během jednání zpochybnila, zda je město Liberec řádně zastoupeno. Dále namítla, že stěžovatelka dlužné nájemné postupně doplácí. Krajský soud poté napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Pro přivolení k výpovědi bylo podle krajského soudu podstatné pouze to, že stěžovatelka neplatila nájemné déle než tři měsíce.

7. V lednu 2017 podala stěžovatelka prostřednictvím J. H. - nynějšího opatrovníka stěžovatelky, v té době zastupujícího stěžovatelku na základě plné moci - žalobu pro zmatečnost proti výše uvedeným rozsudkům okresního a krajského soudu. Podle této žaloby, označené jako "[ž]aloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.", stěžovatelka "jako osoba s lehkou mentální retardací byla procesně nezpůsobilá a nemohla před soudem jednat". O žalobě pro zmatečnost nebylo dosud okresním soudem rozhodnuto.

8. Rozsudkem okresního soudu č. j. 26 Nc 43007/2016-57 ze dne 17. 7. 2017 byla stěžovatelka na dobu pěti let omezena ve svéprávnosti a jejím opatrovníkem jmenován J. H. Podle tohoto rozsudku stěžovatelka "trpí duševní poruchou ve smyslu středně těžké demence, [...] zároveň jsou narušeny i ostatní psychické funkce, přičemž porucha je trvalého rázu, léčebně neovlivnitelná." Stěžovatelka proto "není schopna samostatně nakládat s finančními prostředky, spravovat své jmění, uzavírat jakékoliv smlouvy, neb nechápe jejich význam a podstatu, [ani není schopna] cokoliv vyřídit na úřadech, ani jinde".

9. Stěžovatelka poté prostřednictvím svého opatrovníka J. H. podala proti rozsudkům okresního a krajského soudu z roku 2000 (body 3 a 5 výše) první ústavní stížnost a současně dovolání.

10. Ústavní soud tuto první ústavní stížnost stěžovatelky odmítl usnesením sp. zn. III. ÚS 3060/17 ze dne 29. 1. 2018 jako nepřípustnou, protože stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytoval. Podle citovaného usnesení je za takový prostředek třeba považovat dovolání i žalobu o zmatečnost, o nichž v té době nebylo rozhodnuto.

11. Pro řízení před Nejvyšším soudem stěžovatelka požádala prostřednictvím svého opatrovníka o ustanovení advokáta. Ten jí však ustanoven nebyl.

12. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl napadeným usnesením jako opožděné. Podle Nejvyššího soudu dle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo třeba dovolání proti rozhodnutím vydaným před nabytím účinnosti tohoto zákona - tedy před 1. 1. 2001 - projednat a posoudit podle dosavadních právních předpisů projednají, tedy podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Lhůta pro podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu byla dle § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 jeden měsíc od právní moci tohoto rozhodnutí. Podle Nejvyššího soudu dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 16. 1. 2001 a dovolání stěžovatelky ze dne 16. 10. 2017 je tudíž podáno po marném uplynutí měsíční lhůty. V této situace nebylo dle Nejvyššího soudu třeba zabývat se nedostatkem právního zastoupení.

13. Nyní stěžovatelka touto - v pořadí druhou - ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího soudu (bod 11 výše) a rozsudky okresního a krajského soudu z roku 2000 (body 4 a 6 výše).

II. Argumentace stěžovatelky

14. Podle stěžovatelky došlo napadenými rozhodnutími k porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Stěžovatelce totiž během řízení v roce 2000 nebyl ustanoven opatrovník, i když neměla procesní způsobilost, tedy nemohla v řízení samostatně právně jednat.

15. Stěžovatelka uvádí, že je od narození osobou s duševním postižením, a navrhuje mimo jiné provedení listinných důkazů pocházejících z let 1951-1958 a 1988-1989, které zahrnují zprávy o jejích psychologických a psychiatrických vyšetřeních a hospitalizacích. Dále stěžovatelka upozorňuje, že již od dětství se nacházela v obtížné sociální situaci, jako "zanedbanou ji přijal [...] Zvláštní dětský domov ‚Marianum'[, kde] stěžovatelka absolvovala zvláštní školu." Nikdy se ovšem "nenaučila úplně psát a číst a chápat text". Své duševní postižení "si nikdy v životě ani neuvědomovala, a tudíž o něm ani nikoho neinformovala".

16. Podle ústavní stížnosti je vzhledem k duševnímu postižení stěžovatelky pravděpodobné, že si předvolání na jednání u soudu prvního stupně v roce 2000 (bod 4 výše) vůbec nepřečetla a pouze si jej založila mezi ostatní listiny. Dále je namítáno, že stěžovatelka nebyla schopna se z jednání omluvit ani požádat o jmenování opatrovníka, neboť "takové schopnosti byly vždy (celoživotně) nad její možnosti" a že nemohla správně pochopit význam soudního řízení. Podle ústavní stížnosti nemohla vzhledem k absenci procesní způsobilosti ani udělit plnou moc advokátce, která ji zastupovala před odvolacím soudem (body 5-6 výše).

17. Dále stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení nerespektoval zásady čl. 3 písm. a) až f) Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, neboť jí neustanovil advokáta pro dovolací řízení a dovolání "zcela formalisticky odmítl".

18. Konečně stěžovatelka namítá, že v důsledku napadených rozhodnutí došlo k porušení práva na zachování lidské důstojnosti, práva na soukromý a rodinný život dle čl. 10 Listiny, práva na přiměřenou životní úroveň dle čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a práva na bydlení přiměřené potřebám starých lidí podle čl. 4 bodu 2 písm. a) Dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě.

19. Stěžovatelka uvádí, že žalobu pro zmatečnost podala z důvodu procesní opatrnosti, nicméně podle ní je "zřejmé, že žaloba pro zmatečnost je podaná také opožděně a bude odmítnuta - tedy nepředstavuje efektivní prostředek nápravy".

III. Hodnocení Ústavního soudu

20. Ústavní soud se nejprve zabýval částí ústavní stížnosti směřující proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako opožděné. Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání jako opožděné, aniž by k tomu byly splněny podmínky, poruší tím základní právo jednotlivce domáhat se stanoveným postupem svého práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2278/14 ze dne 8. 4. 2015 (N 73/77 SbNU 103), bod 13; nález sp. zn. I. ÚS 1682/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 177/82 SbNU 725), bod 4; nález sp. zn. IV. ÚS 1827/17 ze dne 7. 11. 2017, bod 18 a násl.; nebo již nález sp. zn. II. ÚS 312/03 ze dne 17. 2. 2005 (N 30/36 SbNU 343)].

21. V projednávaném případě bylo dovolání podáno proti rozsudku odvolacího soudu vydanému před 1. 1. 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17 této novely se dovolání proti takovému rozhodnutí projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů, tedy podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, jak ostatně uvedl i Nejvyšší soud v napadeném usnesení.

22. Do 31. 12. 2000 neexistovala v o. s. ř. úprava žaloby pro zmatečnost, tento prostředek ochrany byl opět v civilním procesu zaveden již zmiňovanou novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Před ní však bylo možné se proti zmatečnosti bránit i dovoláním. Dle § 237 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 totiž tam vyjmenované důvody zmatečnosti zakládaly přípustnost dovolání, navíc byl dle § 242 odst. 3 věty druhé dovolací soud povinen k takovým vadám přihlížet, i když nebyly v dovolání uplatněny. Ústavní soud zejména upozorňuje, že dle § 237 odst. 1 písm. c) bylo dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže "účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen", a dle písmene f) pak bylo dovolání přípustné v případě, že "účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem." Stěžovatelka přitom v dovolání a ústavní stížnosti namítá právě to, že v původním řízení o výpovědi z nájmu neměla procesní způsobilost, nebyla řádně zastoupena a nemohla jednat před soudem. Dovolání tedy bylo způsobilým prostředkem ochrany jejích práv.

23. Možnost podat dovolání - a to i v případech zmatečnosti - byla ovšem omezena lhůtou v délce jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí dovolacího soudu, stanovenou v § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. Podle Nejvyššího soudu nabyl rozsudek odvolacího soudu z 21. 11. 2000 právní moci 16. 1. 2001. Dovolání stěžovatelky podané 16. 10. 2017 tudíž podle Nejvyššího soudu nebylo podáno v zákonem stanovené měsíční lhůtě, a je tudíž opožděné. Tento závěr má oporu ve spise a nelze jej považovat za projev svévole či libovůle.

24. Ani stěžovatelka ostatně netvrdí, že by se Nejvyšší soud dopustil chyby při počítání lhůty k podání dovolání. Stěžovatelka ovšem vychází z toho, že by při počítání lhůty měly být zohledněny specifické okolnosti případu a vytýká Nejvyššímu soudu, že to neučinil a dovolání "zcela formalisticky odmítl".

25. Podle judikatury Ústavního soudu obecně platí, že "[l]hůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti" [nález sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 ze dne 6. 6. 2001 (N 84/22 SbNU 205; 279/2001 Sb.); obdobně i nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.) či nález sp. zn. Pl. ÚS 17/09 ze dne 1. 12. 2009 (N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.), bod 26 a násl.]. Tato úvaha se neuplatňuje jen při přezkumu ústavnosti zákonných ustanovení o lhůtách, ale i při přezkumu ústavnosti jejich aplikace [srov. shodně nález sp. zn. I. ÚS 3930/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 115/77 SbNU 685), bod 30].

26. Stěžovatelka tvrdí, že již v roce 2000 trpěla duševním postižením, kvůli kterému nechápala smysl soudního řízení. Ústavní soud si je vědom, že v takovém případě by nebyla v té době schopna pochopit ani podstatu dovolání a v zákonné jednoměsíční lhůtě iniciovat jeho podání (Ústavní soud nyní ponechává stranou otázku, zda v té době měla stěžovatelka přístup k advokátovi a právní pomoci). Ústavní soud však konstatuje, že v projednávaném případě stěžovatelka nebyla v důsledku aplikace ustanovení o jednoměsíční lhůtě k podání dovolání připravena o možnost hájit svá práva. Jak bude rozvedeno níže, účinným prostředkem ochrany je v jejím případě žaloba pro zmatečnost. To znamená, že aplikace předmětné lhůty nezbavila stěžovatelku práva na přístup k soudu. Ani vzhledem k okolnostem případu se tak nejeví předmětná lhůta či její aplikace protiústavní.

27. Stěžovatelka dále namítá, že jí jako osobě s duševním postižením nebyl pro řízení před Nejvyšším soudem ustanoven advokát, o kterého žádala. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 2933/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 31/80 SbNU 401), bodu 12, "[v] případě osob s duševním postižením tak kupříkladu minimálním přiměřeným opatřením [ke kompenzaci postižení] zpravidla bude ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů, tak aby byla náležitě zajištěna ochrana jejich práv". V projednávaném případě by ovšem ani zastoupení advokátem, pokud by byl stěžovatelce ustanoven, nemohlo na výsledku řízení před Nejvyšším soudem nic změnit; jde tedy o výjimečnou situaci, v níž by zastoupení advokátem nemohlo přispět k ochraně práv stěžovatelky. Stejně tak není v projednávaném případě z hlediska ústavněprávního podstatné, že Nejvyšší soud nezohlednil při posuzování včasnosti dovolání věcnou argumentaci stěžovatelky. Ta se totiž může svých práv domáhat v žalobě pro zmatečnost.

28. Z těchto důvodů je ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

29. Ústavní soud se dále zabýval částí ústavní stížnosti směřující proti napadeným rozsudkům krajského soudu a okresního soudu z roku 2000. Ústavní stížnost je postavena na principu subsidiarity a představuje až poslední prostředek ochrany základních práv. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak stěžovatel musí vyčerpat všechny prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva, jinak je jeho ústavní stížnost nepřípustná (k výjimkám srov. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

30. Jak již Ústavní soud zmínil, novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. se do o. s. ř. s účinností od 1. 1. 2001 vrátila žaloba pro zmatečnost. Tu bylo možné podávat i proti rozhodnutím vydaným před účinností této novelizace (přechodná ustanovení v novele tuto možnost výslovně neupravovala; Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil přípustnost takových žalob, viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 34/2005 ze dne 14. 2. 2007; srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2103/2003 ze dne 20. 1. 2004, v němž Nejvyšší soud nezpochybnil přípustnost žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutím vydaným před účinností zmiňované novelizace; k těmto závěrům srov. shodně usnesení sp. zn. III. ÚS 2234/07 ze dne 29. 2. 2008).

31. Podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze žalobu pro zmatečnost podat z důvodu, že "účastník řízení neměl procesní způsobilost [...] a nebyl řádně zastoupen". Podle § 234 odst. 2 o. s. ř. je tuto žalobu třeba "podat ve lhůtě tří měsíců, která počíná běžet dnem, kdy účastníku byl ustanoven zástupce nebo kdy odpadla překážka, pro kterou nemohl před soudem samostatně jednat nebo pro kterou nemohl před soudem vystupovat, nejpozději však do tří let od právní moci napadeného rozhodnutí."

32. Podle § 229 odst. 3 o. s. ř. může žalobou pro zmatečnost účastník "napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem." Dle § 234 odst. 1 o. s. ř. musí být tato žaloba "podána ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí".

33. Ústavní soud se věnoval těmto dvěma typům žaloby pro zmatečnost ve svých nálezech, které se zabývaly případy nezletilých, kteří se při cestě městskou hromadnou dopravou neprokázali platnou jízdenkou. Obecné soudy poté v řízeních o žalobě na zaplacení ceny jízdného a přirážky rozhodovaly bez přítomnosti a vědomí nezletilých. Těm nebyl ustanoven opatrovník, obecné soudy jednaly s jedním z rodičů nezletilých jako se zákonným zástupcem, který ovšem zájmy nezletilého v řízení nehájil; jinak řečeno, ze strany rodiče šlo pouze o formální zastupování a zájmy nezletilého nebyly ve skutečnosti prosazovány. O existenci rozsudků, proti nimž nebylo přípustné odvolání, se tak nezletilý dozvěděl až o řadu let později v situaci, kdy byl v jejich důsledku zatížen významnými dluhy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 (N 74/81 SbNU 285); nález sp. zn. III. ÚS 3055/16 ze dne 20. 12. 2016; nebo nález sp. zn. I. ÚS 3976/14 ze dne 30. 5. 2017]. Ústavní soud v těchto případech nepovažoval žalobu dle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za účinný prostředek ochrany, neboť tříletá objektivní lhůta počítaná od právní moci rozsudku uběhla dříve, než se měli nezletilí možnost s rozsudky seznámit a bránit se proti nim touto žalobou. Žalobu dle § 229 odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud rovněž nepovažoval za účinný prostředek ochrany práv, protože v rozhodném znění (před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013) nebylo možné napadat touto žalobou pravomocné prvostupňové rozsudky, proti nimž nebylo odvolání přípustné (viz již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3598/14, body 22-25; nález sp. zn. III. ÚS 3055/16, body 9-10; nález sp. zn. I. ÚS 3976/14, body 14-15). Ústavní soud nezletilým naopak umožnil podat proti rozhodnutím obecných soudů přímo ústavní stížnost. Lhůta k podání ústavní stížnosti (podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v účinném znění dvouměsíční, podle znění účinného do 31. 12. 2012 šedesátidenní) se sice odvíjela od doručení posledního napadeného rozhodnutí obecného soudu, nicméně Ústavní soud dospěl k závěru, že doručením je třeba rozumět až ten okamžik, kdy měl nezletilý možnost se s rozhodnutím obecného soudu reálně seznámit, nikoliv od okamžiku formálního doručení dle procesních předpisů, tedy doručení zástupci, který práva a zájmy nezletilého nehájil (viz již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3598/14, bod 28; nález sp. zn. III. ÚS 3055/16, bod 11; nález sp. zn. I. ÚS 3655/16 ze dne 6. 3. 2017, bod 8).

34. Projednávaný případ je obdobný, neboť stěžovatelka tvrdí, že v důsledku duševního postižení nemohla chápat smysl soudního řízení a nemohla před obecnými soudy v roce 2000 jednat ani se bránit proti jejich rozhodnutím; namítá přitom, že nebyla schopna pochopit ani smysl předvolání k jednání před soudem prvního stupně. Tento stav dle tvrzení stěžovatelky trval až do roku 2017 a jmenování opatrovníka. Stěžovatelka v této souvislosti výslovně označuje žalobu pro zmatečnost za neúčinný prostředek nápravy kvůli promeškané lhůtě. Ústavní soud se s touto námitkou neztotožňuje.

35. Možnost podat žalobu pro zmatečnost dle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je omezena objektivní tříletou lhůtou počítanou od právní moci napadeného rozhodnutí dle § 234 odst. 2 o. s. ř. Pokud by se prokázala tvrzení stěžovatelky, že nebyla schopna v roce 2000 chápat smysl soudního řízení, nemohla se ho zúčastnit a hájit v něm svá práva a že tento stav se změnil až jmenováním opatrovníka v roce 2017, znamenalo by to, e objektivní tříletá lhůta k podání této žaloby proti rozhodnutí z roku 2000 uplynula dříve, než se stěžovatelka mohla v roce 2017 poprvé touto žalobou bránit. V takovém případě by byl důvod pokládat tuto žalobu za neúčinnou, a to obdobně jako v případech nezletilých stěžovatelů odkazovaných výše (bod 34, podrobněji k důvodům, proč není možné odlišně stanovit okamžik právní moci či jinak počítat tříletou lhůtu viz již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3598/14, bod 23).

36. To ovšem v případě stěžovatelky neplatí o žalobě pro zmatečnost dle § 229 odst. 3 o. s. ř., kterou "účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem." Ústavní soud zdůrazňuje, že tato žaloba je v případě stěžovatelky uplatnitelná. Na rozdíl od výše rozebíraných případů nezletilých (bod 34) by totiž směřovala proti rozsudku odvolacího soudu, nikoliv soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné. Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatelka nevytýká obecným soudům primárně to, že s ní jednaly, ačkoliv neměla procesní způsobilost a nebyla řádně zastoupena - tedy důvody zmatečnosti dle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadnější problém spočívá naopak v tom, že stěžovatelka podle svých tvrzení vůbec neměla možnost se soudního řízení zúčastnit, neboť dle ústavní stížnosti nebyla schopna porozumět ani předvolání. Vytýká tudíž obecným soudům, že kvůli jejich chybnému postupu neměla možnost jednat před soudem, tedy důvod zmatečnosti dle § 229 odst. 3 o. s. ř. Ze spisu přitom Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka v roce 2000 na žádné soudní jednání nedostavila ani se z něj neomluvila.

37. Žalobu pro zmatečnost dle § 229 odst. 3 o. s. ř. lze dle § 234 odst. 1 o. s. ř. podat "ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí". Počátek této lhůty, tedy doručení napadeného rozhodnutí, je třeba interpretovat obdobně, jako to učinil Ústavní soud ve vztahu ke lhůtě pro podání ústavní stížnosti ve výše uvedených případech nezletilých a sporu o zaplacení jízdného s přirážkou (bod 34 výše). Rozhodující pro počátek lhůty by tedy měl být nikoliv formální okamžik doručení dle procesních předpisů, ale okamžik, kdy dotčená osoba (stěžovatelka) měla skutečnou možnost se s napadeným rozhodnutím seznámit. V případě stěžovatelky je tudíž žaloba pro zmatečnost dle § 229 odst. 3 o. s. ř. účinným prostředkem ochrany práv.

38. Žalobu pro zmatečnost podanou stěžovatelkou (bod 7 výše) je třeba hodnotit podle jejího obsahu, a nikoliv formy. Ačkoliv stěžovatelka uvádí, že jde o žalobu pro zmatečnost dle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., po obsahové stránce nevytýká žalobou napadeným rozhodnutím jen to, že neměla procesní způsobilost, ale i to, že nemohla před soudem jednat, což nasvědčuje uplatnění důvodu zmatečnosti dle § 229 odst. 3 o. s. ř. Odstranění případných pochybností o obsahu žaloby pro zmatečnost či jiných vad je věcí obecných soudů.

39. Při rozhodování o žalobě pro zmatečnost dle § 229 odst. 3 o. s. ř. bude nutné, aby se obecné soudy zabývaly otázkou, kdy se stěžovatelka s ohledem na tvrzené duševní postižení mohla seznámit s napadenými rozhodnutími. V této souvislosti se budou muset vypořádat s tím, zda toto seznámení mohla stěžovatelce zprostředkovat advokátka, která ji na základě plné moci zastupovala v řízení před odvolacím soudem. Stěžovatelka bude mít možnost vznést námitku - pohybující se v rovině podústavního práva -, že plná moc udělaná advokátce je neúčinná, protože stěžovatelka neměla procesní způsobilost. Rozhodování o tom, zda byla dodržena lhůta k podání žaloby pro zmatečnost dle § 229 odst. 3 o. s. ř., se tedy v tomto ohledu může zčásti překrývat s meritorním hodnocením důvodnosti této žaloby.

40. V současné době je stěžovatelka omezena na svéprávnosti z důvodu duševního postižení. Jak již bylo uvedeno, dle nálezu sp. zn. I. ÚS 2933/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 31/80 SbNU 401), bodu 12, platí, že pokud se řízení účastní osoba zdravotně postižená či jiná osoba ze skupiny tzv. zranitelných osob, jsou obecné soudy povinny "zpozornět a zvlášť dbát na to, aby tato osoba mohla v řízení plně uplatnit svá práva stejně jako jiní účastníci řízení". V závislosti na charakteru postižení je pak třeba přijmout přiměřená kompenzační opatření, dle citovaného nálezu "[v] případě osob s duševním postižením tak kupříkladu minimálním přiměřeným opatřením zpravidla bude ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů, tak aby byla náležitě zajištěna ochrana jejich práv". Na tyto principy by obecné soudy měly pamatovat i v řízení o žalobě pro zmatečnost podané stěžovatelkou.

41. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že žaloba pro zmatečnost dle § 229 odst. 3 o. s. ř. představuje účinný prostředek ochrany práv stěžovatelky ve vztahu k napadenému rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu. Tento procesní prostředek stěžovatelka nevyčerpala, o její žalobě pro zmatečnost dosud nebylo rozhodnuto. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu je tudíž ústavní stížnost nepřípustná dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V projednávaném případě přitom nebylo možné uplatňovat žádnou z výjimek dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nebyla dle písmene a) podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, a v řízení o podaném opravném prostředku ani nedochází ve smyslu písmene b) ke značným průtahům.

42. Ústavní soud tak shrnuje, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti napadeným rozsudkům okresního soudu a krajského soudu ji odmítl jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poté, co bude řízení o žalobě stěžovatelky pro zmatečnost před obecnými soudy zcela skončeno, nebude stěžovatelce nic bránit v tom, aby - pokud nebude s rozhodnutími obecných soudů souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech - podala novou ústavní stížnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru