Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1170/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1170.11.1
Datum podání19.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 9


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1170/11 ze dne 19. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky M. Š., zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011 č. j. 32 Cdo 3566/2010-87, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010 č. j. 35 Co 123/2010-70 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 12. 2009 č. j. 26 C 77/2008-58, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 4. 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na porušení jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila své přesvědčení, že soudy napadenými rozhodnutími odvolací řízení zastavily předčasně, aniž jí daly možnost znovu požádat o prominutí soudního poplatku. Stěžovatelka namítala, že není v jejích možnostech soudní poplatek za odvolání zaplatit, tuto skutečnost je schopna doložit a pokud ji v řízení nedoložila, bylo to z důvodu, že se zdržovala mimo území republiky. O tom byl soud stěžovatelkou informován. Stěžovatelka proto dovodila, že pokud tedy soud k možnostem stěžovatelky nepřihlédl, zabránil jí domáhat se svého práva ve spravedlivém procesu.

Ústavní soud z přiložených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením ze dne 28. 12. 2009 č. j. 26 C 77/2008-58 Obvodní soud pro Prahu 10 zastavil řízení o odvolání stěžovatelky, která ke dni rozhodnutí soudu nezaplatila soudní poplatek z odvolání, přičemž soud prvého stupně pravomocně ke dni 26. 11. 2010 rozhodl svým usnesením ze dne 29. 6. 2009 č. j. 26 C 77/2008-45, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009 č. j. 35 Co 489/2009-55 tak, že jí nepřiznal osvobození od soudního poplatku z odvolání. Rozhodnutí soudu prvého stupně o zastavení odvolacího řízení bylo potvrzeno napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010 č. j. 35 Co 123/2010-70. Stěžovatelka pak podala proti rozhodnutí odvolacího soudu také dovolání, které bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011 č. j. 32 Cdo 3566/2010-87 odmítnuto jako nepřípustné.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti jakož i posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudky soudů I. a II. stupně, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo odvolatele, aby bylo jeho dovolání stanoveným postupem projednáno. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu se zásadami občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání z hlediska všech v úvahu přicházejících ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvého stupně o zastavení odvolacího řízení, není přípustné. O nepřípustnosti dovolání byla ostatně stěžovatelka zastoupená advokátkou v napadeném usnesení odvolacího soudu správně poučena. Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout.

K návrhu stěžovatelky ohledně zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí krajského a obvodního soudu uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60ti dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§ 72 odst. 3, odst. 5 zákon o Ústavním soudu).

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Výjimku obsahuje toliko situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V takovém případě lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60ti dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Na projednávaný případ ovšem nelze shora uvedenou výjimku vztáhnout, neboť Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné nikoli z důvodu, závisejícího na jeho uvážení, ale proto, že stěžovatelce vůbec nepříslušelo právo k podání dovolání. V tomto případě nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího soudu, když dovolání stěžovatelky nelze považovat za poslední procesní prostředek, který jí zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti uvedeným rozhodnutím počala běžet již následujícím dnem po doručení usnesení odvolacího soudu a nikoli doručením usnesení soudu dovolacího, jak zřejmě nesprávně dovozuje stěžovatelka (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 390/04, II. ÚS 346/06 a další, dostupná in http://nalus.usoud.cz).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru