Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 117/06Usnesení ÚS ze dne 29.06.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.117.06
Datum podání03.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 3

141/1961 Sb., § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 39


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 117/06 ze dne 29. 6. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) M. H. a 2) K. D., zastoupených Mgr. Markem Nespalou, advokátem Advokátní kanceláře Pejchal, Nespala a spol., se sídlem Stankovského 144, Čelákovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. listopadu 2005, sp. zn. 3 Tdo 879/2005, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 2005, sp. zn. 10 To 55/2005, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 7. září 2004, sp. zn. 6 T 105/2002, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Krajského soudu v Praze, a 3) Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Praze, a 3) Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. března 2006 se stěžovatelé domáhají rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 7. září 2004, sp. zn. 6 T 105/2002, kterým byli uznáni vinnými ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, a byly jim za to uloženy tresty odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu, byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. února 2002, č. j. 1 T 386/2001, a stěžovateli 1) byl uložen peněžitý trest s náhradním trestem odnětí svobody, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 2005, sp. zn. 10 To 55/2005, kterým byla zamítnuta jejich odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2005, sp. zn. 3 Tdo 879/2005, kterým byla odmítnuta jejich dovolání. Stěžovatelé tvrdí, že byla porušena jejich základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 2, a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z připojeného spisu Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. 6 T 105/2002, a z tvrzení stěžovatelů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé byli od 18. ledna 2002 stíháni pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona. Vytýkané jednání spočívá v tom, že K. D. uzavřel s M. M. ústní dohodu o půjčce, podle které jí zapůjčil 65.000 Kč, přičemž vrácení peněz mělo být zajištěno jejími nemovitostmi, avšak místo zástavní smlouvy jí byla v advokátní kanceláři JUDr. M. K. předložena kupní smlouva. Podle ní předmětné nemovitosti prodala M. H. za kupní cenu 641.000 Kč, přičemž smlouva obsahovala rozvazující podmínku, podle které měla právo odstoupit od smlouvy, pokud by do dvou měsíců vrátila složenou zálohu ve výši 91.000 Kč. Poté co K. D. dvakrát převzal 10.500 Kč coby sjednané úroky z půjčky, odmítl převzít zbývající část peněz s tím, že jí žádné peníze nepůjčil a odkázal ji na M. H., který se s ní odmítl bavit, a aniž by vyčkal sjednané dvouměsíční lhůty podal návrh na vklad vlastnického práva podle uzavřené kupní smlouvy do katastru nemovitostí s tím, že dle kvitance údajně předal M. M. doplatek kupní ceny ve výši 550.000 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 18. prosince 2002, č. j. 6 T 105/2002-119, byli oba stěžovatelé zproštěni obžaloby neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli stíháni. Z podnětu odvolání státní zástupkyně byl tento rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2003, č. j. 10 To 126/2003-138, a věc byla vrácena soudu prvého stupně. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 7. září 2004, č. j. 6 T 105/2002-229, byli oba stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona. Za to byl K. D. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků podmíněně, odložený na zkušební dobu dvou roků, a M. H. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků podmíněně odložený na zkušební dobu dvou roků a šesti měsíců, za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. února 2002, sp. zn. 1 T 386/2001, a dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 50.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání desíti měsíců. Odvolání obou stěžovatelů byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 2005, č. j. 10 To 55/2005-250, a jejich dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 3 Tdo 879/2005-280.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy kriminalizovaly občanskoprávní jednání, neboť vytýkané jednání je, za předpokladu pravosti podpisů domněle poškozené na listinách o právních úkonech, jednáním dovoleným. Odkazují přitom na právní názor obsažený v nálezu ze dne 2. června 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04 (in http://www.judikatura.cz/ navštíveno), a sp. zn. II. ÚS 372/03 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 35. N. 196. str. 569).Ohledně této otázky přitom zejména u soudu prvého stupně došlo v důsledku úspěšného odvolání stěžovatelů k posunu, když nejprve byla podstata jim vytýkaného jednání spatřována právě ve zfalšovaní podpisů a následně byla dovozena trestnost jednání i bez zfalšovaní podpisů. Obecné soudy přitom nevzaly v úvahu, že poškozená je podnikatelkou a kupní smlouvu podepisovala v advokátní kanceláři za přítomnosti advokáta, a orgánům činným v trestním řízení poskytla falešný srovnávací materiál pro posouzení pravosti jejího podpisu.

Jak píše Bohumil Repík (K právu obviněného mlčet in Bulletin advokacie 2004, 1: 39) je vždy ošidné vyvozovat stejné závěry z judikátu pro jinou skutkovou a právní situaci než je ta, která byla předmětem rozhodování soudu. Podle názoru Ústavního soudu je totiž něco jiného, pokud někdo vědomě a otevřeně vůči jiným realizuje občanskoprávní instituty jako užívací oprávnění nad celou věcí na základě konkludentní dohody spoluvlastníků (jako v případě posuzovaném v nálezu sp. zn. IV. ÚS 469/04) nebo zadržovací právo (jako v případě posuzovaném v nálezu sp. zn. II. ÚS 372/03), na rozdíl od případu, kdy někdo předstírá ústně určitý právní úkon a písemně na úkor jiného, zneužívaje jeho důvěry, zrealizuje zcela jiný právní úkon. Právě posledně uvedená situace byla posuzována v řízení, které bylo završeno rozhodnutími napadenými ústavní stížností. Proto právní názory Ústavního soudu, na něž stěžovatelé odkazují, nemohou na posuzovaný případ dopadat tak, jak je v ústavní stížnosti argumentováno. Naopak z nich lze dovodit, že tam, kde je občanské právo zneužito tak, že pomíjí jeho základní účel - naplňování občanských práv a svobod, zejména ochrany osobnosti a nedotknutelnosti vlastnictví (§ 1 odst. 1 občanského zákoníku) - tam vzniká prostor pro trestní právo coby prostředek ultima ratio.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že je v pravomoci obecných soudů rozhodnout v situaci, kdy proti sobě stojí dvě či více skupin důkazů, a že je tudíž možné některým z nich uvěřit a jiným nikoliv, pakliže jsou úvahy soudu přesvědčivě vyloženy. K tomu v posuzovaném případě došlo, neboť obecné soudy uvěřily poškozené a dalším důkazům navazujícím na její výpověď a naopak neuvěřily stěžovatelům, a důkazům, které navazovaly na jejich výpovědi, a přesvědčivě vyložily co je k tomu vedlo a tento výklad odpovídá provedeným důkazům, je vnitřně souladný a logický. Přitom se obecné soudy, zejména při posuzování opravných prostředků, přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelů, tedy i s těmi, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti. Popis skutku zůstal přitom od počátku trestního stíhání nezměněn. Za této situace je zřejmé, že ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nenáleží. Skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují totiž nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení sv. 5. N. 63)

Námitky obsažené v ústavní stížnosti tedy z podstaty věci nemohou dosahovat ústavněprávního významu, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2006

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru