Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 117/04Nález ÚS ze dne 03.03.2005Rozhodování o bolestném a o náhradě za ztížení společenského uplatnění

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
odpovědnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 37/36 SbNU 413
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.117.04
Datum vyhlášení06.04.2005
Datum podání26.02.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 444

99/1963 Sb., § 237 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 117/04 ze dne 3. 3. 2005

N 37/36 SbNU 413

Rozhodování o bolestném a o náhradě za ztížení společenského uplatnění

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké - ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 117/04 ve věci ústavní stížnosti L. M. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 30. 9. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1062/2002, jímž byly zrušeny rozsudek Krajského soudu v Plzni ze 7. 1. 2002 sp. zn.14 Co 724/2001 a rozsudek Okresního soudu v Chebu z 23. 7. 2001 sp. zn. 9 C 66/95, a to pokud jde o stěžovatelku ohledně částky 337 500 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení mezi ní a stranou žalovanou; jinak bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2003 č. j. 25 Cdo 1062/2002-151 se ve výroku, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky, zrušuje.

Odůvodnění:

Řádně a včas doručenou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu v části, kterou bylo dovolání žalobkyně odmítnuto, s tím, že bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2002 č. j. 14 Co 724/2001-135 a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 7. 2001 č. j. 9 C 66/95-118, a to pokud jde o stěžovatelku ohledně částky 337 500 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení mezi ní a žalovanou - městskou nemocnicí. Jinak bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto.

Stěžovatelka se v původním řízení domáhala náhrady škody na zdraví, a to konkrétně bolestného ve výši 36 000 Kč, a za ztížení společenského uplatnění ve výši 1 125 000 Kč. Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 18. 10. 1999 č. j. 9 C 66/95-67 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce na bolestném částku 18 000 Kč a za ztížení společenského uplatnění částku 337 500 Kč s příslušenstvím. Žalobu, pokud šlo o zaplacení částky 18 000 Kč na bolestném a částky 787 500 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění, zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 4. 2000 č. j. 14 Co 272/2000-87 rozsudek soudu prvního stupně ve shora citovaných výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Chebu novým rozsudkem ze dne 23. 7. 2001 č. j. 9 C 66/95-118 žalobu stěžovatelky zamítl. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2002 č. j. 14 Co 724/2001-135. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, o němž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti výkladu ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jak byl proveden Nejvyšším soudem. Ten dovodil, že původním rozsudkem okresního soudu, kterým bylo stěžovatelce částečně vyhověno, došlo k rozštěpení uplatněného práva, a to ohledně každého ze dvou samostatných nároků na dvě práva se samostatným skutkovým základem. Proto přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně nároku na zaplacení náhrady za bolestné ve výši 18 000 Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 337 500 Kč s příslušenstvím a proti výroku ohledně nároku na zaplacení další částky 18 000 Kč na náhradě bolestného a částky 787 500 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění posuzoval Nejvyšší soud samostatně. Přípustnost dovolání proti výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 337 500 Kč s příslušenstvím posoudil podle § 237 odst. 1, písm. b) o. s. ř. Pokud jde o částku 18 000 Kč přisouzenou prvním rozsudkem okresního soudu, bylo nutné přípustnost dovolání posoudit podle § 237 odst. 2 o. s. ř., a protože dovoláním byl dotčen výrok o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20 000 Kč, neshledal v této části soud dovolání přípustným. Pokud jde o druhou částku za bolestné ve výši 18 000 Kč a částku za ztížení společenského uplatnění ve výši 787 500 Kč, zde Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Protože pak jako dovolací důvod uznal pouze důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., který lze však vztáhnout pouze na dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., dovolání, pokud jde o tyto částky, odmítl. V tomto postupu spatřuje stěžovatelka porušení svých Ústavou zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud. Uvedl, že jestliže bylo dřívějším rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 10. 1999 rozhodnuto tak, že co do částky 18 000 Kč na náhradě bolestného a částky 337 500 Kč s příslušenstvím na náhradě za ztížení společenského uplatnění bylo vyhověno, a žaloba o zaplacení další částky 18 000 Kč na bolestném a částky 787 500 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění byla zamítnuta, usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2000 č. j. 14 Co 272/2000-87 byl rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení dalšího úroku z prodlení zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 7. 2001 byla žaloba zamítnuta a tento rozsudek byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen.

Protože soudy obou stupňů rozhodovaly o nárocích obsahujících dělitelné plnění, došlo původním rozsudkem okresního soudu, jeho výrokem vykládaným spolu s odůvodněním, k rozštěpení uplatněného práva, a to ohledně každého ze dvou samostatných nároků, na dvě práva se samostatným skutkovým základem. Proto na přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně nároku na zaplacení náhrady za bolestné ve výši 18 000 Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 337 500 Kč s příslušenstvím a proti výroku ohledně nároku na zaplacení další částky 18 000 Kč na náhradě bolestného a na náhradě za ztížení společenského uplatnění ve výši 787 500 Kč bylo třeba hledět samostatně, neboť výrokem, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 18 000 Kč a částky 337 500 Kč s příslušenstvím rozhodnutím odvolacího soudu potvrzen, rozhodl soud prvního stupně ve věci samé jinak než ve svém původním rozsudku proto, že se řídil právním názorem vysloveným ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž vedlejší účastník, městská nemocnice. Vedlejší účastník je toho názoru, že nedošlo k porušení žádného z ústavně garantovaných práv stěžovatelky, a ztotožňuje se se závěry Nejvyššího soudu. Navrhl ústavní stížnost zamítnout.

Ústavní soud poté, co se seznámil i s obsahem spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 9 C 16/2004 (dříve 9 C 66/95), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Právo na náhradu škody na zdraví je právem, kterému zákon poskytuje ochranu. Proto i výklad procesních předpisů musí být proveden tak, aby se nedostal do rozporu s touto zásadou.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Do výkladu obecného práva proto zásadně nezasahuje, a činí tak jen tehdy, je-li jeho výklad provedený soudy v rozporu s kogentním ustanovením zákona nebo se jeví extrémně nespravedlivým. A právě o tento případ v dané věci jde. Jedná se totiž o výklad, který se ve vztahu k nároku jeví jako nespravedlivě formalistický. Úvaha o tom, že původním rozsudkem, kterým bylo zčásti žalobě vyhověno, došlo k rozštěpení uplatněného práva, a to ohledně každého ze dvou samostatných nároků, na dvě práva se samostatným základem tak, jak to formuluje Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, není v tomto případě správná. Práva vzniklá z nároku na náhradu škody na zdraví za bolestné a ztížení společenského uplatnění nemohou být v důsledku procesního vývoje u soudu rozštěpena. Jde vždy buď o jeden nárok na náhradu za bolestné nebo o jeden nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Otázka je, zda lze v důsledku konkrétního specifického vývoje procesu před soudem připustit, aby část těchto nároků po stránce procesní sdílela jiný osud než jiná část nároku.

To, co má Nejvyšší soud na mysli, není tedy rozštěpení práva na dvě práva se samostatným základem, ale rozštěpení nároku na dva díly, z nichž každý má zvláštní režim pro procesní přípustnost dovolání.

Takový přístup je možný tam, kdesoud v rámci odvolání rozhoduje o základu nároku a v odůvodnění vyjádří názor limitující výši nároku, avšak tam, kde zruší celé rozhodnutí včetně výroku soudu prvního stupně o zamítnutí části nároku, ho nelze přijmout. V takovém případě totiž není z čeho dovodit jiný skutkový základ pro tu část nároku, ve kterém bylo původním rozhodnutím vyhověno, a jiný skutkový základ pro tu část výroku, ve které původním rozhodnutím vyhověno nebylo.

Jestliže odvolacísoud zruší rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o dělitelném plnění tak, že zčásti bylo žalobě vyhověno a zčásti byla žaloba zamítnuta, tak, že zruší jak vyhovující výrok, tak výrok zamítavý, a v odůvodnění nezaujme žádný právní názor k výši plnění, nelze dovodit, že v důsledku takového rozhodnutí došlo k rozštěpení uplatněného nároku na dva díly, z nichž každý má jiný režim pro posouzení přípustnosti dovolání.

K tomu Ústavnísoud navíc poukazuje na skutečnost, že původní rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno s odůvodněním, že doposud nenastaly podmínky pro potvrzení či změnu rozsudku, neboť nedošlo k vydání přezkoumatelného rozhodnutí, ze kterého by byl zřejmý závěr o odpovědnosti žalované. Původní rozhodnutí považoval odvolací soud za zcela vadné, a proto není možno uzavřít, že právě s ohledem na nejasnost rozhodnutí soudu prvního stupně došlo k rozštěpení. Za zmínku stojí i ta věc, že druhé rozhodnutí soudu prvního stupně bylo založeno na promlčení nároku, a nikoliv na věcném přezkumu rozhodnutí, přičemž možnost promlčení uplatněného nároku byla naznačena právě ve zrušovacím rozhodnutí krajského soudu.

S ohledem na uvedené je proto třeba učinit závěr, že v daném případě postupem Nejvyššíhosoudu došlo k porušení práva na soudní ochranu stěžovatelky, zaručené v čl. 90 Ústavy a v čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto byl napadený rozsudek ve výroku, kterým bylo dovolání odmítnuto, zrušen podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona 182/93 Sb., o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru