Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1167/14 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Hradec Králové
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
důkaz/volné hodnocení
kupní smlouva
svědek/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1167.14.1
Datum podání27.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160, § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1167/14 ze dne 14. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Davidem Zdeňkem, advokátem, se sídlem Dlouhá 103, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2013, č. j. 3 T 42/2013-281, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2014, č. j. 10 To 362/2013-344, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, č. j. 7 Tdo 520/2014-49, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 10. 2013, č. j. 3 T 42/2013-281 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 1. 2014, č. j. 10 To 362/2013-344 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, č. j. 7 Tdo 520/2014-49 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.

Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že při uzavírání a podpisu kupní smlouvy na prodej domu jako kupující předložil prodávajícím manželům Miroslavě Pabelové a Josefu Pabelovi k podpisu i potvrzení o převzetí celé kupní ceny ve výši 2.156.650 Kč, při tom je ujišťoval, že celou kupní cenu uhradí později, přičemž kupní smlouvu uzavřel s úmyslem celou kupní cenu jim nezaplatit, což neučinil do současné doby, manželům Pabelovým uhradil pouze finanční prostředky ve výši celkem 473.177 Kč, a to na splacení dluhu u společnosti ACM Money, která zatěžovala prodávanou nemovitost právem třetí osoby, dále na splacení dluhů u společnosti Provident a na zaplacení ročního nájmu v domě v obci Z., okres Náchod, čímž poškozeným nezaplacením zbylé kupní ceny způsobil škodu v celkové výši 1.683.473 Kč.

Stěžovatel nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů a prohlašuje, že předmětné trestné činnosti se nedopustil, a že naopak celou kupní cenu prodávajícím zaplatil. Upozorňuje, že z výpisů z banky a dalších důkazů vyplývá, že částku na zaplacení kupní ceny měl den před podpisem kupní smlouvy v hotovosti celou připravenou. Podivuje se nad tím, že soudy uvěřily některých svědkům, svědčícím proti němu, ač se jedná o příbuzné poškozených, a naproti tomu s odkazem na příbuzenský vztah ke stěžovateli zpochybnily věrohodnost některých svědků obhajoby, v jejichž výpovědích jsou navíc rozpory. Soudy se dle stěžovatele také nevypořádaly s důkazem - zprávou o výsledku šetření trestního oznámení manželů Pabelových ze dne 29. října 2010, ve které policejní orgán došel k závěru, že nedošlo ve věci k žádnému trestnému činu.

Stěžovatel taktéž namítá, že v rozsudku je nesprávně popsána výpověď poškozené Pabelové, kdy okresní soud evidentně vyšel z její výpovědi učiněné nikoliv v hlavním líčení, nýbrž při podání vysvětlení, při kterém vypovídala podrobněji, kdy ovšem podání vysvětlení nemůže být takto procesně použito. K obdobné situaci došlo i v případě poškozeného.

Dle stěžovatele rovněž nebyly dodrženy procesní předpisy v hlavním líčení v tom směru, že osoba vystupující jako zmocněnec poškozených ve skutečnosti k takovémuto zastupování nebyla řádně zmocněna.

Závěrem pak stěžovatel odkazuje na princip subsidiarity trestní represe, kdy na ochranu svých majetkových zájmů mají dbát především samotní účastníci občanskoprávního vztahu.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Stěžovatelova polemika s hodnocením svědeckých výpovědí a dalších důkazů se pohybuje toliko v rovině práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. Nelze ani říci, že by jejich rozhodnutí vykazovala deficit v podobě opomenutých důkazů, kdy ke zprávě o výsledku šetření trestního oznámení, ve které policejní orgán došel k závěru, že nedošlo ve věci k žádnému trestnému činu, lze podotknout, že se o důkazní pramen ve své podstatě nejedná a není tedy s čím se vypořádávat.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Tyto soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.

Pokud jde o námitku, že popis výpovědí poškozených v rozsudku je nepřesný, kdy vychází zřejmě i z procesně nepoužitelných podání vysvětlení, Ústavní soud se přiklání k závěru, že, jak již rozebral ve svém usnesení Nejvyšší soud, pochybení v tomto směru nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zpochybnit výrok o vině stěžovatele a vyžadovalo zrušení rozhodnutí ve věci. Závěry obecných soudů vycházejí z komplexu provedených důkazů a nikoliv snad toliko z předmětných sporných částí výpovědí poškozených.

Jestliže stěžovatel zpochybňuje řádnost zmocnění zmocněnce poškozených, jedná se primárně o záležitost mezi poškozenými a jejich zmocněncem, která se stěžovatele bezprostředně nedotýká a Ústavní soud ji v kontextu jeho ústavní stížnosti považuje za bezpředmětnou.

K otázce pojetí trestního práva jako ultima ratio ve vztahu k občanskoprávní rovině věci Ústavní soud opakovaně judikoval, že standardní civilní vztahy nelze řešit prostředky trestního práva [srovnej například nálezy sp. zn. IV. ÚS 438/2000 (N 128/23 SbNU 233), IV. ÚS 564/2000 (N 169/24 SbNU 255), IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113), I. ÚS 69/06 (N 186/43 SbNU 129) a nález ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Trestní právo chápe jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné. Uzavření kupní smlouvy s úmyslem kupní cenu nikdy neuhradit a klamně předstírat, že již byla uhrazena, ač se tak nestalo, však dle Ústavního soudu bezpochyby nelze považovat za jednání v rámci standardních civilních vztahů, nýbrž jde o jednání hrubě deliktního charakteru.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru