Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1161/08 #1Nález ÚS ze dne 03.12.2008Vrácení dražební jistoty v malé privatizaci v případě neplatnosti smlouvy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - financí
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /sou... více
Věcný rejstříkSmlouva
odůvodnění
Dražba
Cena
neplatnost
Privatizace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 212/51 SbNU 649
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.1161.08.1
Datum vyhlášení03.12.2008
Datum podání09.05.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

427/1990 Sb., § 11 odst.2, § 11 odst.1, § 59 odst.1

6/2002 Sb., § 174a

99/1963 Sb., § 118a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Vlastnictví nabývané na základě veřejné dražby podle § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby (dále jen "zákon o malé privatizaci"), vzniká na základě smlouvy, jejíž stranou je stát. Na tuto smlouvu se vztahují obecná ustanovení o omylu a neplatnosti právních úkonů. Byla-li smlouva uzavřená ve veřejné dražbě neplatná, má vydražitel právo na vrácení složené dražební jistoty. Pokud obecné soudy odmítly zkoumat důvody, pro které došlo k nezaplacení ceny, nepřipustily možnou neplatnost smlouvy uzavřené ve veřejné dražbě, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), přičemž jejich rozhodnutí vykazuje znaky ústavně zakázané libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny).

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. H. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 3. prosince 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2008 č. j. 11 Cmo 132/2007-271 s výjimkou části výroku I., týkajícího se částky 5 100 000 Kč s příslušenstvím, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2005 č. j. 53 Cm 80/2001-222 s výjimkou části výroku I., týkajícího se částky 5 100 000 Kč s příslušenstvím, pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Narativní část

Žalobce se domáhal ve sporu s žalovanou společností a ministerstvem financí zaplacení částek 214 600 Kč, 5 100 000 Kč a 24 001 Kč s příslušenstvím. Částka 214 600 Kč představovala dražební jistotu zaplacenou za draženou provozní jednotku podle zákona o malé privatizaci, která připadla příslušnému orgánu státu vzhledem k tomu, že žalobce vydražil provozní jednotku, ale ve stanovené době nedoplatil její cenu. Částka 24 001 Kč představovala soudní poplatek vyměřený ministerstvem financí. Ohledně částky 5 100 000 představující požadovanou náhradu škody, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce neprokázal předpoklady stanovené pro její přiznání.

Vrchní soud v Praze se ztotožnil s prvostupňovým rozhodnutím a zopakoval, že žalobce si musel být vědom, že v případě nezaplacení ceny za vydraženou jednotku se stane dražba neplatnou a složená jistota připadne státu. Pokud nebyla lhůta pro zaplacení dodržena, nebylo podle zákona o malé privatizaci rozhodné z jakého důvodu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydražený objekt neodpovídal obsahu privatizační karty a vydražená jednotka nebyla předána v řádném stavu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud již v minulosti v souvislosti s veřejnou dražbou v procesu tzv. malé privatizace judikoval, že vlastnictví nabývané podle § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 zákona o malé privatizaci je vlastnictvím nabývaným na základě smlouvy, kde stát je její stranou a příklep je akceptací nabídky, neboli formální a závaznou deklarací toho, že došlo ke konsensu (viz nález II. ÚS 303/95). Právní názor, že postup státu podle zákona o malé privatizaci není rozhodováním nositele veřejné moci, ale rozhodováním dosavadního vlastníka majetku v soukromoprávním vztahu o tom, jak se svým majetkem naloží, Ústavní soud zopakoval i v nálezu II. ÚS 93/99.

Z toho lze dovodit závěr, který zastává např. i Nejvyšší soud (viz rozsudek sp. zn. 2 Odon 3/97), že na smlouvu uzavřenou ve veřejné dražbě se obecně vztahují ustanovení o omylu v právních úkonech. Důsledkem omylu může být i neplatnost smlouvy (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 432/96). Byla-li by tedy smlouva uzavřená ve veřejné dražbě neplatná, má vydražitel právo - po odpočtu poplatku za účast na dražbě - na vrácení složené dražební jistoty.

Závěr obecných soudů, že není třeba zkoumat důvody, pro které došlo k nezaplacení ceny, není možné akceptovat právě s ohledem na možnou neplatnost smlouvy uzavřené ve veřejné dražbě. Obecné soudy přitom měly k dispozici důkazní prostředky (např. privatizační karta provozovny, předávací protokol, svědecké výpovědi), z nichž mohly učinit závěr o tom, zda stěžovatel jednal v omylu či nikoliv, a zda je tedy smlouva platná nebo neplatná. Tím, že se obecné soudy odmítly zabývat možností neplatnosti smlouvy, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a zároveň jejich rozhodnutí vykazuje znaky ústavně zakázané libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny). Z těchto důvodů Ústavní soud napadené rozsudky zrušil v rozsahu uvedeném ve výroku.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1161/08 ze dne 3. 12. 2008

N 212/51 SbNU 649

Vrácení dražební jistoty v malé privatizaci v případě neplatnosti smlouvy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 3. prosince 2008 sp. zn. II. ÚS 1161/08 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. J. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2008 č. j. 11 Cmo 132/2007-271 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2005 č. j. 53 Cm 80/2001-222, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na vrácení částky, kterou stěžovatel zaplatil jako dražební jistotu za draženou provozní jednotku v rámci tzv. malé privatizace, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí se sídlem Letenská 15, 110 00 Praha 1, zastoupeného Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, územním pracovištěm Praha, Rašínovo nábř. 42, 120 00 Praha 2, a CIMER, a. s., se sídlem Na Pankráci 58, 140 00 Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení.

Výrok

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2008 č. j. 11 Cmo 132/2007-271 s výjimkou části výroku I. týkajícího se částky 5 100 000 Kč s příslušenstvím a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2005 č. j. 53 Cm 80/2001-222 s výjimkou části výroku I. týkajícího se částky 5 100 000 Kč s příslušenstvím se ruší.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížnosti domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2005 č. j. 53 Cm 80/2001-222 byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal proti žalovaným (CIMEX INVEST, a. s., a Česká republika - Ministerstvo financí) zaplacení částek 214 600 Kč, 5 100 000 Kč a 24 001 Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V dané věci se jednalo o spor, v němž se žalobce domáhal vrácení částky 214 600 Kč, kterou zaplatil jako dražební jistotu za draženou provozní jednotku v rámci tzv. malé privatizace v roce 1991 podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, (dále jen "zákon o malé privatizaci"). Vzhledem k tomu, že žalobce vydražil provozní jednotku, ale ve stanovené době nedoplatil cenu vydražené jednotky, propadla dražební jistota příslušnému orgánu státu. Částka 24 001 Kč pak představovala soudní poplatek vyměřený Ministerstvem financí, který však žalobce vůbec nezaplatil. Ohledně částky 5 100 000 Kč dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce i přes poučení dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") neprokázal základní náležitosti pro přiznání náhrady škody - a to výši a vznik škody, porušení právní povinnosti ze strany žalovaných ani příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. ledna 2008 č. j. 11 Cmo 132/2007-271 rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 214 000 Kč a 24 001 Kč s příslušenstvím potvrdil. Ohledně částky 5 100 000 Kč zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Ve zbytku jen změnil výrok o náhradě nákladů řízení vůči státu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně a pouze zopakoval, že žalobce si jako vydražitel musel být vědom, že v případě nezaplacení ceny za vydraženou jednotku se stane dražba neplatnou a složená jistota připadne státu. Zákon o malé privatizaci stanovil, že se přechod vlastnictví ruší (§ 11 odst. 2 zákona o malé privatizaci). Jiné ustanovení o neplatnosti tento zákon neměl, a pokud nebyla lhůta dodržena, nebylo rozhodné, z jakého důvodu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně spatřuje důvody, pro které dražební jistota propadla, na straně žalobce, který se rozhodl od dražby odstoupit. Pokud žalobce své rozhodnutí o odstoupení od dražby odůvodnil tím, že vydražená jednotka nebyla předána v bezvadném stavu ihned při proběhlé dražbě, odkázal odvolací soud na zákon o malé privatizaci, podle něhož pro sankci propadnutí dražební jistoty není třeba zjišťovat příčiny nezaplacení vydražené ceny. Ve vztahu k částce 24 001 Kč odvolací soud konstatoval, že žalobci vlastně žádná škoda nevznikla, protože tuto částku, která představuje zvláštní poplatek za vydražení provozní jednotky, nezaplatil.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel nejprve osvětlil situaci, která předcházela soudnímu řízení, tedy zejména průběh dražby, a popsal stav dražených objektů. V této souvislosti poukazoval zejména na to, že vydražený objekt neodpovídal obsahu privatizační karty. Vyjádřil přesvědčení, že nedodržením podmínek privatizačního procesu mu vznikla škoda nejméně tím, že mu propadla dražební jistina. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že odvolací soud nárok stěžovatele odmítl v podstatě jednou větou odůvodnění, a to odkazem na zákon o malé privatizaci, a že vůbec nezkoumal příčiny nezaplacení vydražené ceny. Závěr o tom, že nebyla zaplacena cena za vydraženou jednotku bez zkoumání příčin a dalších důvodů, je pro stěžovatele nepřijatelný, neboť tímto je zúženo soudní rozhodnutí o jakoukoliv odpovídající právní úvahu o důvodech příčiny a následků. Stěžovatel dále podrobně rozebírá, proč na jeho straně nedošlo k zaplacení ceny za vydraženou jednotku (stěžovatel nebyl dopředu upozorněn, že do vydražených prostor má mít přístup další subjekt, přestože se ve vydraženém prostoru měly nalézat cenné výrobní a další prostředky vydražitele), a opakovaně vyslovuje přesvědčení, že by mu měla být dražební jistota vrácena. Souvislost se vzniklou škodou spatřuje stěžovatel především v tom, že privatizační orgány neuvedly služebnost vydražených prostor ve prospěch třetí osoby v kartě dražené jednotky, že jej neseznámily s uvedenou skutečností při prohlídce jednotky před dražbou a že privatizovaná jednotka nebyla předána v úplnosti podle její karty. Stěžovatel zdůraznil, že evidentně utrpěl škodu, kterou soudy neberou na vědomí, resp. poukazují na zákon o malé privatizaci, který stanovuje sankci za nezaplacení ceny vydražené jednotky bez dalšího zkoumání příčin.

III.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyzval Ústavní soud účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázaly na znění odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

Vedlejší účastník řízení (Ministerstvo financí) vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná a nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Druhý vedlejší účastník (CIMER, a. s.) se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedal souhlas s upuštěním od ústního jednání, Ústavní soud nařídil podle § 44 a násl. zákona o Ústavním soudu ústní jednání.

IV.

Ústavní soud nejprve zkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se nepovažuje ústavní stížnost za nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, pokud nebyl podán mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Proto Ústavní soud podotýká, že netrvá na podání dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť mu nepřísluší posuzovat otázku zásadního právního významu, k jejímuž posouzení je výlučně oprávněn Nejvyšší soud (ostatně těmi částmi ústavní stížnosti, které posuzování otázek zásadního právního významu nastolovaly, se Ústavní soud vůbec nezabýval).

V.

Ústavní soud stejně jako v mnoha předchozích rozhodnutích konstatuje, že jednou z funkcí ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat procesní ustanovení a principy v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.

Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od soudu prvního stupně příslušný spis (sp. zn. 53 Cm 80/2001).

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá závěry obecnýchsoudů ohledně propadnutí dražební jistoty. V této souvislosti namítá, že obecné soudy řádně, resp. vůbec, nezkoumaly důvody, pro které nedošlo k zaplacení ceny vydražené provozní jednotky, avšak nárok stěžovatele paušálně odmítly s tvrzením, že není třeba v případě nezaplacení ceny za jednotku zkoumat příčiny, pro které k nezaplacení došlo. Ústavní soud zde musí dát za pravdu stěžovateli, že obecné soudy se v odůvodnění vůbec nevypořádaly s jím předkládanými důvody, pro které nedošlo k zaplacení ceny za vydraženou provozovnu. Tato skutečnost by sama o sobě ještě nemusela vést k zásahu ze strany Ústavního soudu, avšak s ohledem na dále uvedené závěry vede právě ona ke zrušujícímu rozhodnutí.

Jak již bylo řečeno výše, obecnésoudy vyšly z toho, že nezaplacení kupní ceny vede automaticky k propadnutí dražební jistoty, aniž by bylo třeba zkoumat důvody, proč nebyla cena zaplacena. Tento závěr Ústavní soud nesdílí. Ústavní soud v minulosti v souvislosti s povahou veřejné dražby v procesu tzv. malé privatizace judikoval, že vlastnictví nabývané podle § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 zákona o malé privatizaci je vlastnictvím nabývaným na základě smlouvy, kde stát je její stranou, a příklep je akceptací nabídky, neboli formální a závaznou deklarací toho, že došlo ke konsensu [viz nález sp. zn. II. ÚS 303/95 ze dne 4. 2. 1997 (N 14/7 SbNU 99)]. Právní názor, že postup státu podle zákona o malé privatizaci nebyl rozhodováním nositele veřejné moci, ale rozhodováním dosavadního vlastníka majetku v soukromoprávním vztahu o tom, jak se svým majetkem naloží, Ústavní soud zopakoval i v nálezu sp. zn. II. ÚS 93/99 ze dne 3. 10. 2001 (N 141/24 SbNU 13). Z toho lze dovodit závěr, který zastává např. i Nejvyšší soud (viz rozsudek sp. zn. 2 Odon 3/97), že na smlouvu uzavřenou ve veřejné dražbě se obecně vztahují ustanovení o omylu v právních úkonech. Důsledkem omylu může být i neplatnost smlouvy (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 432/96). Byla-li by tedy smlouva uzavřená ve veřejné dražbě neplatná, má vydražitel právo - po odpočtu poplatku za účast na dražbě - na vrácení složené dražební jistoty. Závěr obecných soudů, že není třeba zkoumat důvody, pro které došlo k nezaplacení ceny, není možno, právě s ohledem na možnou neplatnost smlouvy uzavřené ve veřejné dražbě, jednoznačně akceptovat. Obecné soudy přitom měly k dispozici důkazní prostředky (např. privatizační karta provozovny, předávací protokol, svědecké výpovědi apod.), z nichž mohly učinit závěr o tom, zda stěžovatel jednal v omylu (zejména v otázce existence užívacího práva k vydraženým prostorám ve prospěch třetí osoby) či nikoliv, a zda je tedy smlouva platná nebo neplatná. Ústavnímu soudu v žádném případě nepřísluší hodnotit tuto skutečnost (ta zůstává na posouzení obecnými soudy), avšak obecné soudy tím, že se odmítly zabývat vůbec možností neplatnosti smlouvy, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a jejich rozhodnutí vykazuje znaky ústavně zakázané libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny).

Závěrem Ústavnísoud poukazuje na celkovou délku řízení, které probíhá již od roku 1992, a téměř deset let trvalo, než soud vůbec začal jednat ve věci samé. Nicméně vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [zejména návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v platném znění], nemohl se Ústavní soud touto námitkou blíže zabývat. Ústavní soud se nemohl zabývat ústavní stížností ani v části výroku, který se týká částky 5 100 000 Kč, neboť proti němu nebylo podáno odvolání, a ústavní stížnost je tedy v této části nepřípustná.

Na základě výše uvedených závěrů Ústavnísoud rozhodl podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil napadené rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze tak, jak je ve výroku uvedeno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru