Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 116/99Nález ÚS ze dne 18.08.1999K porušení práva na soudní ochranu za situace, kdy soud věcně nerozhodl o řádně uplatněném právu v důsledku procesních pochybení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkObnova řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 116/15 SbNU 127
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.116.99
Datum vyhlášení30.08.1999
Datum podání04.03.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 10, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 9

16/1945 Sb., § 11

198/1993 Sb., § 6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 116/99 ze dne 18. 8. 1999

N 116/15 SbNU 127

K porušení práva na soudní ochranu za situace, kdy soud věcně nerozhodl o řádně uplatněném právu v důsledku procesních pochybení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu

rozhodl mimo ústní jednání ve věci ústavní

stížnosti navrhovatele univ. prof. JUDr. L. P., proti usnesení

Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 1998 č.j. 27 Rto

1/98-30, takto:

I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 1998 č.j.

27 Rto 1/98-30, bylo porušeno v čl. 10 odst. 1 a v čl. 36 odst.

1, 2 Listiny základních práv a svobod ústavně zaručené právo na

ochranu osobnosti a právo na soudní ochranu.

II. Rozhodnutí obecného soudu uvedené v bodě I. výroku tohoto

nálezu se zrušuje.

Odůvodnění:

Dne 4. 3. 1999 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne

3. 3. 1999, jímž stěžovatel univ. prof. JUDr. L. P., brojí proti

usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 1998 č.j. 27 Rto

1/98-30, neboť z důvodů níže uvedených má za to, že napadeným

rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené

základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2

Listiny základních práv a svobod, dále jen Listina.

I.

Stěžovatel se svým návrhem z 29. 5. 1997, opírajícím se o § 6

zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu

a odporu proti němu, dále jen zákon o protiprávnosti

komunistického režimu, domáhal u Okresního soudu v Olomouci

zrušení trestu těžkého žaláře v trvání 20 roků, uloženého jeho

dnes již zesnulé matce L. P. rozsudkem Mimořádného lidového soudu

v Olomouci ze dne 25. 10. 1948 č.j. Ls 168/48-68 za zločin

udavačství podle § 11 Dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.,

o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů

a o mimořádných lidových soudech.

Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 9. 1998 č.j. Nt

207/97-21 byl předmětný návrh zamítnut s odůvodněním, že na danou

věc se nevztahuje ani zákon o protiprávnosti komunistického

režimu, ani zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění

pozdějších předpisů, dále jen rehabilitační zákon, protože skutek,

za nějž byla matka stěžovatele odsouzena se stal mimo rozhodné

období.

Nesouhlas s tímto rozhodnutím stěžovatel vyjádřil ve včas podané

stížnosti ke Krajskému soudu v Ostravě.

Ten svým usnesením ze dne 16. 12. 1998 č.j. 27 Rto 1/98-30

napadené usnesení prvostupňového soudu zrušil, neboť podle jeho

názoru obecné soudy nejsou příslušné k přezkoumávání rozhodnutí

mimořádných lidových soudů. Tyto soudy stály mimo soustavu řádných

soudů, takže zánikem účinnosti této mimořádné právní úpravy

zanikla i možnost přezkumu stavu touto mimořádnou úpravou

založeného.

V bližším odůvodnění ústavní stížnosti se dovozuje, že na

uvedenou věc matky stěžovatele je možno vztáhnout § 6 zákona

o protiprávnosti komunistického režimu, neboť jednání jeho matky,

za něž byla v r. 1948 odsouzena, směřovalo k ochraně základních

lidských práv a svobod, a sice nikoliv zjevně nepřiměřenými

prostředky. Zároveň předmětné jednání nespadá pod rehabilitační

zákon, jak požaduje § 6 zákona o protiprávnosti komunistického

režimu.

Stěžovatel též dále rozvádí podstatu nezákonností, jimiž se

vyznačovalo odsouzení jeho matky mimořádným lidovým soudem. Proto

také již v r. 1991 dal podnět k podání stížnosti pro porušení

zákona předmětným rozsudkem mimořádného lidového soudu. Vrchní

soud v Praze tehdy svým usnesením ze dne 18. 11. 1994 č.j. 7 Tz

38/92-96 podanou stížnost pro porušení zákona zamítl. Vycházel

z toho, že přezkum rozhodnutí mimořádných soudů nelze provést

cestou řízení o stížnosti pro porušení zákona. Podle odůvodnění

jeho usnesení však pozdější přezkum rozhodnutí výjimečných soudů

by bylo možno připustit toliko na základě zvláštního zákona tak,

jak tomu bylo podle rehabilitačního zákona.

Stěžovateli je známo postavení mimořádných lidových soudů

konstituovaných Dekretem prezidenta republiky č. 16/45 Sb., ovšem

je toho názoru, že rozhodování těchto soudů by mělo podléhat za

určitých podmínek přezkumu. Pokud nikoliv podle trestního řádu,

pak alespoň na základě zákonů zvláštních, vydaných právě za účelem

nápravy a zmírnění křivd spáchaných na nespravedlivě odsouzených

obětech komunistického režimu. Takovým zákonem je podle názoru

stěžovatele nepochybně zákon o protiprávnosti komunistického

režimu.

V závěru svého návrhu stěžovatel dovozuje, že pokud Krajský soud

v Ostravě stojí na stanovisku absolutní nemožnosti přezkumu

rozhodnutí mimořádných lidových soudů, pak toto rozhodnutí je

v rozporu s čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Proto navrhuje zrušení

předmětného usnesení jmenovaného obecného soudu.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42 odst.

4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů, dále jen zákon, vyjádření účastníků a vedlejších

účastníků.

Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, který napadené

usnesení vydal, zopakoval argumentaci obecných soudů stran

skutečnosti, že jednání matky stěžovatele, v souvislosti s nímž

podal stěžovatel návrh na zrušení trestu za ně, bylo spácháno mimo

rozhodné období, plynoucí jak z rehabilitačního zákona, tak i ze

zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Oba právní předpisy

vymezily tuto dobu daty 25. 2. 1948 až 1. 1. 1990 s tím, že ke

spáchání inkriminovaných deliktů muselo dojít po 5. 5. 1945.

Naproti tomu čin matky stěžovatele byl spáchán 14.10.1940. Dále se

poukazuje na mimořádný charakter řízení a rozsudku mimořádného

lidového soudu, které nelze žádným způsobem následně přezkoumávat

soudy obecnými. Proto prvostupňové usnesení jakožto soud

stížnostní zrušil. Ústavnímu soudu se z uvedených důvodů proto

navrhuje ústavní stížnost odmítnout.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě se podle § 28 odst. 2

zákona postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými

dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3

zákona vyžádal, a dospěl k následujícím závěrům.

Právní stav, založený napadeným usnesením krajského soudu

spočívá v tom, že o původním návrhu stěžovatele na zrušení trestu

jeho matky nebylo a doposud není věcně rozhodnuto. Prvostupňové

usnesení krajský soud pouze zrušil, aniž bylo věcně o návrhu

rozhodnuto. Je pravdou, že takový postup trestní řád nevylučuje,

ale jen pokud tomu nebrání potřeba nového rozhodnutí ve věci (§

149 odst. 1, návětí, per arg. a contrario).

Z hlediska příčin tohoto stavu je klíčový procesní postup již

soudu prvního stupně, jenž nepochyboval o tom, že může o návrhu

stěžovatele jednat na základě § 6 zákona o protiprávnosti

komunistického režimu a § 4 a následujících rehabilitačního

zákona. Tento soud se však ve svém usnesení vůbec nezabýval

a tudíž ani nevypořádal s otázkou, zda věc matky stěžovatele

splňovala všechny předpoklady dané v § 6 zákona o protiprávnosti

komunistického režimu. V té souvislosti nebral v potaz ani ratio

citovaného ustanovení, v důsledku čehož dospěl k závěru o nutnosti

návrh stěžovatele zamítnout, odvolávaje se pouze na skutečnost, že

čin matky stěžovatele byl spáchán mimo rozhodné období.

Krajský soud se v otázce dopadu rozhodného období, stanoveného

v obou zákonech, na možnost obecného soudu o věci jednat,

ztotožnil s názorem soudu prvostupňového. Stejně jako on se

nezabýval ani otázkou naplnění všech předpokladů § 6 zákona

o protiprávnosti komunistického režimu, ačkoliv ji sám stěžovatel

ve stížnosti proti usnesení okresního soudu výslovně položil.

Navíc opřel své čistě zrušovací rozhodnutí o konstatování, že

obecné soudy nemohou přezkoumávat rozhodnutí soudů mimořádných,

aniž blíže zdůvodnil tento svůj v podstatě výlučný názor.

Podle názoru Ústavního soudu, aniž by se tím stavěl do role III.

soudní instance ve vztahu k soudům obecným, nelze absolutně

vyloučit z následného přezkumu obecnými soudy rozhodnutí soudů

mimořádných, která mohla znamenat a mnohdy zakládala nezákonnosti

takového charakteru, jak se o nich zmiňuje § 1 rehabilitačního

zákona, jakož i § 1 zákona o protiprávnosti komunistického režimu.

V tomto ohledu je Ústavní soud stejného názoru jako Nejvyšší soud

a Vrchní soud v Praze, který plyne z rozhodnutí č.j. 7 Tz

38/92-96-97: "Činnost Národního soudu a mimořádných lidových soudů

je nutno považovat za období právně uzavřené, nepodléhající

kritériím později platného práva. Pozdější přezkum rozhodnutí

výjimečných soudů by bylo možno připustit toliko na základě

zvláštního zákona tak, jak tomu bylo podle zákona č. 119/1990 Sb.,

o soudní rehabilitaci." V tomto ohledu je třeba souhlasit

i s ústavní stížností, která zdůrazňuje možnost takovéhoto

přezkumu na základě zákona o protiprávnosti komunistického režimu.

Právě proto, že jde o judikaturu mimořádných soudů, měla-li

nezákonný charakter ve výše uvedeném smyslu, je namístě závěr ten,

že následný její přezkum musí být možný, ba dokonce nezbytný,

nemá-li dojít ke zpochybnění hodnot, k nimž se hlásí již sama

Ústava ČR v čl. 1. Hmotněprávní i procesní základ takovýchto

přezkumů pak nabízí ustanovení § 6 zákona o protiprávnosti

komunistického režimu, jakož i § 4 a následujících rehabilitačního

zákona, jehož přiměřeného použití se zákon předchozí výslovně

v tomto směru dovolává. Zvláště příznačný je z tohoto hlediska §

7 rehabilitačního zákona. Přiměřená aplikace jeho odstavce 1.,

věty druhé zajisté nebrání přezkumu rozhodnutí mimořádného

lidového soudu. A byl-li tímto dnes již neexistující Mimořádný

lidový soud v Olomouci, potom rozhoduje věcně příslušný soud,

v jehož obvodu měl sídlo tento mimořádný soud, tudíž Okresní soud

rovněž v Olomouci.

Další samostatný problém v této návaznosti představuje ratio

legis § 6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, k němuž

důvodová zpráva uvádí: "...vzhledem k některým případům se jeví

jako účelné připustit i možnost individuálního přezkumu některých

uložených trestů, které dosud režimu soudních rehabilitací

nepodléhaly, pokud byl trest uložen za jednání, směřující ne

zjevně nepřiměřenými prostředky k ochraně základních lidských práv

a které by tedy v demokratické společnosti nebylo postihováno

trestně..." Z hlediska historického výkladu citovaného § 6 nelze

důvodovou zprávu k němu opomenout, má-li být důsledně řešena nejen

otázka správné interpretace tohoto zákonného ustanovení, ale také

již výše naznačená otázka, zda obecný soud může následně

přezkoumat rozhodnutí soudu mimořádného. Signifikantní v této

souvislosti byl i návrh tehdejšího veřejného žalobce u Mimořádného

lidového soudu v Olomouci, který neshledal důvody k dalšímu

trestnímu stíhání matky stěžovatele a doporučil trestní stíhání

zastavit a věc vyřídit podle Dekretu č. 138/45 Sb., o trestání

některých provinění proti národní cti, jako provinění.

Prvním předpokladem aplikace § 6 zákona o protiprávnosti

komunistického režimu je skutečnost, že jde o trestný čin, na

který se nevztahuje rehabilitační zákon (předpoklad negativní).

Další kumulativní podmínku v tomto ohledu představuje povaha

posuzovaného jednání odsouzeného jakožto jednání směřujícího

k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně

nepřiměřenými prostředky (předpoklad pozitivní).

Podle § 9 rehabilitačního zákona, jehož se též dovolává coby

procesního předpisu zákon o protiprávnosti komunistického režimu

v § 6, soud návrh na zrušení trestu zamítne také tehdy, jde-li

o věc, na kterou se rehabilitační zákon nevztahuje.

Při doslovném výkladu citovaného § 9, jakož i § 6 zákona

o protiprávnosti komunistického režimu, bez ohledu na výše uvedený

jeho historický výklad, by musel obecný soud vždy dojít k závěru,

že návrh ve věci stojící mimo rehabilitační zákon nutno zamítnout.

Znamenalo by to ovšem, že navrhovatelé by v takovýchto případech

nikdy nedosáhli toho, oč svým návrhem usilovali a k čemu svým

účelem nepochybně směřuje ustanovení § 6 zákona o protiprávnosti

komunistického režimu. Tento absurdní závěr neboli výklad obou

citovaných zákonných ustanovení ad absurdum dokládá, že je nutno

diferencovat přinejmenším dvě skupiny trestních věcí, které

nespadají pod rehabilitační zákon.

Prvou z nich představují případy, které nespadají ani pod

rehabilitační zákon, např. z důvodu jejich vybočení z doby

rozhodné, ani pod zákon o protiprávnosti komunistického režimu,

neboť nešlo o jednání směřující k ochraně základních lidských práv

ve smyslu § 6 tohoto zákona.

Druhou skupinu případů pak představují ty, které rovněž

nespadají do věcné působnosti rehabilitačního zákona, např.

z téhož důvodu, jako u skupiny prvé, ovšem na rozdíl právě od této

skupiny spadají pod ustanovení § 6 zákona o protiprávnosti

komunistického režimu díky své povaze, definované v tomto

ustanovení (...jednání směřující k ochraně...). Logicky potom je

prvním předpokladem užití § 6 zákona o protiprávnosti

komunistického režimu skutečnost, že na věc se nevztahuje

rehabilitační zákon.

Zatímco návrhy v případech ze skupiny prvé by měly být podle §

9 rehabilitačního zákona oprávněně zamítány, stejně jako jiné

kauzy, nespadající pod tento zákon bez souvislosti se zákonem

o protiprávnosti komunistického režimu, u případů skupiny druhé

nebude vyloučeno splnění další kumulativní podmínky požadované §

6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, to vedle podmínky

první, tj., že věc nespadá pod rehabilitační zákon. A v takovýchto

případech zamítnout návrh bez dalšího, jen s odvoláním na

negativní předpoklad, nelze. Je tomu tak proto, že mohly být

splněny oba v § 6 citovaného zákona požadované předpoklady

(negativní i pozitivní).

Pokud se obecné soudy v řízení o návrhu podle § 6 zákona

o protiprávnosti komunistického režimu a o stížnosti proti

usnesení o tomto návrhu omezí jen na zjištění negativního

předpokladu a ponechají stranou otázku naplnění předpokladu

i pozitivního, jde o procesní vadu, která může vyznít v neprospěch

navrhovatele. Jako taková se zároveň dotýká ústavně zaručeného

práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

K takovému pochybení došlo podle názoru Ústavního soudu

v postupu nejen Okresního soudu v Olomouci, jehož rozhodnutí

napadáno ovšem není, ale zejména v postupu Krajského soudu

v Ostravě.

Není tu vytýkáno, že předpoklady aplikace a dalšího postupu

podle § 6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, jakož

i podle § 4 a následujících rehabilitačního zákona nebyly zkoumány

a hodnoceny určitým způsobem. To by znamenalo zasahováním

Ústavního soudu mimo jeho pravomoci. Uvedený soud pouze vytýká, že

se touto otázkou obecný soud procesně vůbec nezabýval, resp. že

Krajský soud v Ostravě jako soud stížnostní toto pochybení soudu

prvostupňovému nevytknul a podle toho sám procesně nepostupoval

a nerozhodl (§ 147 odst. 1, § 148 odst. 1 a § 149 odst. 1).

Stejně tak Ústavní soud nevytýká soudu obecnému, že k otázce

příslušnosti obecných soudů přezkoumávat rozhodnutí soudů

mimořádných zaujal určité stanovisko, ale vytýká mu v této

souvislosti, že svůj názor pouze konstatoval a nevypořádal se

s námitkami opačnými, jež mu musely být známy z podané stížnosti,

jakož i z usnesení Vrchního soudu v Praze.

Napadené usnesení krajský soud učinil, omezuje se jen na zrušení

usnesení soudu prvostupňového, v důsledku výše uvedených výtek ze

strany Ústavního soudu za situace, kdy v dané věci bylo zapotřebí

rozhodnutí nového, neboť pouhým tímto zrušením zůstala nadále

nevyřešena otázka, položená v původním návrhu stěžovatele, tj.

žádost o zrušení trestu uloženého jeho matce. Nevyřešení této

otázky sice nebránilo dalšímu procesnímu postupu orgánu činného

v trestním řízení, ale bránilo naplnění účelu § 6 zákona

o protiprávnosti komunistického režimu, o který se původní návrh

stěžovatele ve věci jeho matky opíral a kteréžto zákonné

ustanovení zůstalo stranou pozornosti obecného soudu.

Důsledkem popsaného procesního postupu, zejména krajského soudu,

jehož usnesení je napadáno, se tak stalo denegatio justitiae

neboli odepření spravedlnosti, které se svou stížností ke

krajskému soudu stěžovatel domáhal.

III.

Podle již citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může

domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

K porušení takto ústavně garantovaného práva na soudní ochranu

může dojít nejen v případech, kdy je oprávněný zbaven vůbec

možnosti k soudu přistoupit, nýbrž i za situace, kdy stanoveným

postupem své právo u soudu uplatnil, ovšem tento soud v důsledku

procesních pochybení o takovémto návrhu věcně nerozhodl.

Stěžovatel jako subjekt předmětného ústavně zaručeného

základního práva, které uplatnil coby oprávněný stěžovatel ve

smyslu trestního řádu, byl ve svém právu na soudní ochranu dotčen

napadeným usnesením krajského soudu tím způsobem, že obecný soud

v důsledku procesních pochybení znemožnil věcně rozhodnout

o původním návrhu stěžovatele.

Ústavní stížnost též namítala porušení odst. 2 čl. 36 Listiny.

Zejména druhá jeho věta je podstatná, neboť podle ní z pravomoci

soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkající se

základních práv a svobod podle Listiny.

Takovým právem, jehož přezkumu se stěžovatel původně domáhal

u okresního soudu svým návrhem podle § 6 zákona o protiprávnosti

komunistického režimu, je právo zaručené v čl. 10 odst. 1 Listiny,

tj. přinejmenším právo na zachování jeho lidské důstojnosti

a cti... Je pravdou, že matka stěžovatele již nežije. Žijí však

lidé, kteří znali ji, její rodinu, jejího syna. Kromě toho

důstojnosti a cti každého člověka se musí dotýkat odsouzení jeho

předka pro tak závažný trestný čin, jakým je udavačství, zvláště

je-li přesvědčen, že se tohoto trestného činu jeho blízký

nedopustil.

Z logiky věci též vyplývá, že uvedená skutečnost se proto dotýká

i osoby stěžovatele, jeho důstojnosti a cti.

Proto o zrušení inkriminovaného trestu žádal obecný soud. Tento

však, v důsledku již rozvedených procesních pochybení, která

zapříčinila, že věcně nebylo o tomto jeho návrhu rozhodnuto, věc

matky stěžovatele a potažmo i jeho samotného ve skutečnosti

z takového přezkumu vyloučil.

IV.

Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.) dospěl

Ústavní soud k závěru, že je podané ústavní stížnosti nutno

v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona vyhovět.

Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než

podle § 82 odst. 3 písmeno a) zákona napadené usnesení Krajského

soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 1998 č.j. 27 Rto 1/98-30 zrušit.

Vzhledem k tomu, že účastníci řízení souhlasili s postupem

Ústavního soudu ve smyslu § 44 odst. 2 zákona, upustil Ústavní

soud od ústního jednání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2

zákona).

V Brně dne 18. 8.1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru