Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1158/18 #1Usnesení ÚS ze dne 07.08.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
Náklady řízení
advokát/odměna
soud/jednání
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.1158.18.1
Datum podání03.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 9 odst.3

99/1963 Sb., § 214 odst.2 písm.e, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1158/18 ze dne 7. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) CB Immobilien, a. s., se sídlem Na malém klínu 1787/24, Praha 8, 2) Abema, s. r. o., se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 a 3) Ing. Pavla Moravce, společně zastoupených JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 11 Co 591/2014-561, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se takto domáhají zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ("krajský soud"), neboť mají za to, že tímto usnesením byla porušena jejich ústavně zaručená práva obsažená v čl. 36 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným usnesením krajského soudu byl ve výroku o nákladech řízení změněn předešlý rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 5. 2014, č. j. 9 C 17/2012-372, ve spojení s usnesením ze dne 29. 1. 2016, č. j. 9 C 17/2012-418, ve znění usnesení ze dne 3. 2. 2016, č. j. 9 C 17/2012-424, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.

3. V předcházejícím řízení okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně Bc. M. Novotná domáhala proti stěžovatelům určení vlastnického práva k blíže specifikovaným nemovitostem. Žalobkyně nebyla úspěšná, a proto okresní soud rozhodl o nákladech řízení tak, že tyto byly přiznány stěžovatelům. Při určování výše náhrady nákladů řízení však dle stěžovatelů okresní soud nevycházel z reálné hodnoty majetku, k němuž žalobkyně požadovala určení spoluvlastnického práva, nýbrž z výše kupní ceny uvedené v kupní smlouvě, jejíž uzavření se žalobkyně následně domáhala u okresního soudu. Dle tvrzení stěžovatelů okresní soud pochybil i při stanovení odměny advokáta za úkon právní služby, neboť nesprávně vycházel z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif). Z těchto důvodů se stěžovatelé odvolali ke krajskému soudu. Krajský soud rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, č. j. 11 Co 591/2014-465, Co 138/2016-465, potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve věci samé, změnil však výrok o nákladech řízení a přiznal sice náklady řízení stěžovatelům ve vyšší míře, stále však vycházel z výše kupní ceny uvedené v kupní smlouvě a nikoliv - podle názoru stěžovatelů - z reálné hodnoty majetku, o který se jednalo. Dle názoru stěžovatelů tedy i krajský soud postupoval při určení výše odměny advokátů nesprávně a podali proto dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 6. 2017, č. j. 22 Cdo 5373/2016-548, předešlé rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému rozhodnutí, přičemž uvedl, že krajský soud pochybil, když neodůvodnil, proč považoval důkazní prostředek (znalecký posudek z oblasti odhadu cen nemovitostí, vypracovaný Ing. Jaroslavem Bukačem) za nedostatečný, v čem jeho nedostatečnost spatřoval a proč z něj nevycházel. Po tomto kasačním zásahu Nejvyššího soudu vydal krajský soud ústavní stížností nyní napadené usnesení, jehož zrušení se stěžovatelé domáhají prostřednictvím ústavní stížnosti.

4. Napadené usnesení krajského soudu dle stěžovatelů zasáhlo do jejich ústavně zaručených základních práv, a to konkrétně do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Toto rozhodnutí považují za překvapivé a porušující princip zákazu svévole v rozhodování soudu a hodnocení důkazních prostředků. Stěžovatelé tvrdí, že jim bylo odňato právo jednat před soudem, a tím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Napadené rozhodnutí krajského soudu bylo totiž vydáno bez nařízení jednání, a to v rozporu s § 214 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.). Tímto postupem stěžovatelé pozbyli možnost vyjádřit se k hodnocení znaleckého posudku z oblasti odhadu cen nemovitostí vypracovaného soudním znalcem Ing. Jaroslavem Bukačem, čímž prý došlo k porušení zásady kontradiktornosti civilního soudního řízení.

5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů spolu s napadeným soudním rozhodnutím, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Nejprve se Ústavní soud zabýval problematikou reflexe náhrady nákladů řízení jako součásti práva na spravedlivý proces. Otázkou náhrady nákladů řízení se totiž Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může v konkrétním případě účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nemůže být předmětem ústavního přezkumu, neboť význam sporu o náhradu nákladů řízení nedosahuje významu "kmenového" soudního řízení. Proto Ústavní soud otázku nákladů řízení podrobuje toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což ale v dané věci splněno není [srov. k tomu přiměřeně např. nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)].

7. V nyní projednávaném případě nicméně krajský soud rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil poměrně pečlivě a přesvědčivě, a protože se nedopustil ani žádných zjevných nelogičností ve shora naznačeném smyslu, respektuje Ústavní soud svoji zdrženlivost v této agendě z hlediska případné kasace napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného usnesení se totiž podává, že krajský soud sice přiznal stěžovatelům plnou náhradu nákladů řízení, nicméně vytkl soudu prvního stupně, že nezohlednil účelnost vynaložených nákladů a okolnost, že všichni stěžovatelé měli stejného advokáta. Dále vysvětlil, z jakých důvodů nebylo možno použít znalecký posudek Ing. Bukače ze dne 10. 3. 2013 jako relevantní podklad, když uvedl jeho konkrétní nedostatky. Úkolem zdejšího soudu přitom zjevně není a ani být nemůže hodnocení správnosti výkladu a aplikace podústavního práva ve smyslu posouzení toho, která metoda znaleckého posouzení měla být zvolena jako nejvhodnější. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že stěžovatelům byly přisouzeny náhrady nákladů řízení v řádu několika desítek tisíc korun (byť v míře nižší, než by si sami představovali) a nebyly jim tedy zcela či podstatně odepřeny, a také z tohoto důvodu nelze pod pojem extrémní nespravedlnost podřadit situaci uváděnou stěžovateli. Tato námitka stěžovatelů je proto zjevně neopodstatněná.

8. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud uvádí, že toto právo představuje záruku určitého postupu, pomocí kterého se lze domoci svých práv, a nemůže být vykládáno jako garance úspěšného výsledku v soudním řízení. Rovněž při zhodnocení okolností nyní posuzovaného případu se přitom Ústavní soud - na rozdíl od stěžovatelů - nedomnívá, že by napadené usnesení krajského soudu bylo tzv. překvapivé ve smyslu ustálené judikatury zdejšího soudu. O překvapivé rozhodnutí se totiž jedná kupř. tehdy, kdy na základě stejného hodnocení důkazů dojde soud vyšší instance ke zcela jinému či přímo opačnému právnímu názoru ve srovnání se závěrem soudu nižší instance. Za překvapivá rozhodnutí lze považovat též situace, kdy dochází k nerespektování ustálené soudní judikatury, tj. jde o případy, kdy soud vědomě a bez rozumných důvodů ignoruje existující judikaturu a rozhoduje navzdory ní odlišně a bez náležitého vysvětlení, proč tak učinil. Překvapivým je rovněž rozhodnutí, kdy soud vyššího stupně zcela nečekaně aplikuje na stejný skutkový stav odlišný právní předpis.

9. Tato pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. V daném případě se totiž předmětnou otázkou obecné soudy zabývaly opakovaně (viz podrobněji shora uvedená narace), stěžovatelé se v průběhu tohoto řízení mohli dostatečně vyjádřit k jejím všem relevantním aspektům (znalec Ing. Bukač byl soudem též řádně vyslechnut) a odvolací soud po kasačním zásahu Nejvyššího soudu reagoval na výtky dovolacího soudu. V této situaci proto nelze hovořit o tzv. překvapivém rozhodnutí ve shora naznačeném smyslu dosavadní judikatury zdejšího soudu. Judikatura, na niž v této souvislosti stěžovatelé odkazují, není přiléhavá i z toho důvodu, že v těchto případech šlo primárně o to, že na základě stejného skutkového stavu bylo rozhodnuto naprosto odlišně, což se ovšem v nyní projednávané věci zjevně nestalo. Rovněž tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.

10. Stejný závěr lze dovodit i ve vztahu k námitce stěžovatelů týkající se svévolného hodnocení důkazů. O svévolné hodnocení důkazů se jedná jen tehdy, kdy z odůvodněných rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Ani k tomuto pochybení odvolacího soudu však dle názoru Ústavního soudu nedošlo a nezbývá proto než zopakovat, že do oblasti hodnocení důkazů prováděného obecnými soudy Ústavní soud zásadně nevstupuje. Výjimkou jsou opakovaně zmiňované situace extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, což se však v této věci nestalo.

11. V ústavní stížnosti stěžovatelé dále brojí proti postupu odvolacího soudu, který při opětovném projednávání odvolání směřujícího proti výroku o nákladech řízení postupoval podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ("Jednání není třeba nařizovat, jestliže odvolání se týká toliko nákladů řízení"), a tedy k projednání odvolání nenařídil jednání. Lze tak konstatovat, že krajský soud postupoval zcela v intencích znění citovaného zákonného ustanovení a tento postup proto není možno důvodně považovat za protizákonný, resp. dokonce protiústavní. Z judikatury zdejšího soudu se ostatně podává, že toto ustanovení občanského soudního řádu nepochybně dává možnost (byť omezenou), aby odvolací soud v případech zde vyjmenovaných nenařídil k projednání odvolání jednání. Naopak nařízení jednání dle § 214 odst. 1 o. s. ř. je namístě zvažovat například tehdy, pokud se odvolací soud rozhodne doplnit dokazování, které je upraveno v § 120 až 136 o. s. ř (viz usnesení ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2522/14). V daném případě nicméně krajský soud vlastní dokazování neprováděl a jeho postupu proto nelze nic podstatného vytknout ani v tomto směru.

12. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru