Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1157/19 #1Usnesení ÚS ze dne 07.05.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.1157.19.1
Datum podání05.04.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 283


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1157/19 ze dne 7. 5. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t.č. ve VTOS Ostrava Heřmanice, zastoupeného Mgr. Barbarou Wilczkovou, advokátkou, se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. 33 T 2/2017, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2017 sp. zn. 6 To 81/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. 11 Tdo 1245/2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na osobní svobodu podle článku 8 dost. 2 Listiny, který zaručuje, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. 33 T 212017 byl stěžovatel odsouzen pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými látkami a s jedy dle § 283 odst. l, odst. 3 písm. a), písm. b), písm. c) trestního zákoníku a přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. l trestního zákoníku, porušení práv k ochranné známce a jiným označením dle § 268 odst. l trestního zákoníku a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 6 let a 6 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí a ochranné opatření zabrání věcí. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 11. 2017 sp. zn. 6 To 81/2017 odvolání stěžovatele zamítnul a z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek nalézacího soudu zrušen ve výroku o trestu a nově byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě si stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. 11 Tdo 1245/2018 odmítl.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje názor, že pod pojmem omamných a psychotropních látek naprostá většina populace vnímá drogy jako je pervitin, heroin, extáze, kokain anebo konopí. Že by do této kategorie měly zapadat i léky, je podle stěžovatele známo až v poslední době, mimo jiné na základě medializace jeho trestní věci. Pokud by trestní zákoník výslovně mezi zakázanými látkami uváděl i léky, tak by si stěžovatel a jeho spoluobviněná mohli mnohem dříve uvědomit, že i jimi prodávané léky mohou být pro svůj obsah chápany jako omamné a psychotropní látky. Stěžovatel polemizuje s argumentem obecných soudů, že měl k dispozici příbalové letáky. Podle stěžovatele v jeho případě byla narušena zásada právní jistoty, neboť trestní zákoník se ve svých ustanoveních nezmiňuje o lécích jako o formě omamné a psychotropní látky, a název samotného léku neobsahuje v názvu účinnou látku. Polemizuje i s tím, že v jejich trestní věci byli vyslýcháni pouze ti, kteří odebírali léky delší dobu nebo ve větším množství a u kterých bylo možno předpokládat zjištění závislosti. Drtivá většina odběratelů si na předmětných léčivech závislost nevytvořila, léky jim pomohly a vyléčily jejich zdravotní problém, přičemž se jednalo o žádoucí úbytek na váze anebo žádoucí zklidnění a možnost spánku. Stěžovatel dále upozorňuje na nečinnost policie, která jejich činnost nikterak nepotírala, neboť prodej léků obsahujících omamné a psychotropní látky byl na internetu velice rozšířen a probíhal bezmála 20 let. Ze samotného jednání stěžovatele a jeho družky bylo vidět, že se nikterak neskrývali, objednávky probíhaly po internetu a platilo se za ně na bankovní účet, což též svědčí o tom, že nevěděli, že se dopouští trestné činnosti.

4. Stěžovatel dále argumentuje ve vztahu k uloženému trestu, že mu byl sice uložen trest při spodní hranici trestní sazby, avšak obdobný trest, tedy v dolní polovině trestní sazby, by s ohledem na předchozí bezúhonnost obou odsouzených byl ukládán i při nakládání s " běžnými drogami" v takovém rozsahu. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť nezohlednily specifické a významné okolnosti jeho případu. Další porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v uložených trestech propadnutí věcí a uložených ochranných. Ačkoliv soudy dospěly k závěru, že stěžovatel a jeho družka měli trestnou činností získat majetkový prospěch ve výši přes jeden milion korun, přesto byl zajištěn a zabaven majetek vyšší hodnoty, než kolik činil jejich majetkový prospěch.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

8. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu.

9. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu.

10. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2019

Vojtěch Šimíček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru