Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1157/10 #1Usnesení ÚS ze dne 04.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/stížnost kasační
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.1157.10.1
Datum podání20.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 110 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1157/10 ze dne 4. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2012 soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským, mimo ústní jednání, o ústavní stížnosti stěžovatelky - obchodní společnosti Rödl & Partner Audit, s.r.o., se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010 č. j. 3 Ads 138/2009-89, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozhodnutím Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 1. 2007 č. j. 21293/010-9010/184-22.1.07/Čer byla zamítnuta žádost stěžovatelky o vrácení přeplatku na pojistném ve výši 470 882 Kč, které uhradila v souvislosti s pracovněprávním vztahem s cizím státním příslušníkem. Odvolání stěžovatelky zamítla Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 29. 3. 2007 č. j. 323-9010-650-2.3.2007/Hů. Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla správní žalobou, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2009 č. j. 12 Cad 9/2007-61 tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná (Česká správa sociálního zabezpečení) podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Věc pak byla zapsána u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Ad 6/2010.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popsala okolnosti případu i důvody, proč se domnívá, že pojistné nebylo vybráno v souladu se Smlouvou mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o sociálním zabezpečení č. 94/2002 Sb.m.s. (dále jen "Smlouva"), když zastává názor, že kasační soud v napadeném rozsudku nedodržel závazky, které pro něj vyplývají z mezinárodního práva, protože vyšel ze špatného překladu článku 6 věta první Smlouvy. Odkázala rovněž na obdobnou problematiku, kterou se zabýval Ústavní soud v řízeních vedených pod sp. zn. II. ÚS 613/06; I. ÚS 520/06; I. ÚS 605/06, I. ÚS 629/06, III. ÚS 705/06 a I. ÚS 2373/07. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a § 72 odst. 3 tohoto zákona dále stanoví, že krom vyčerpání procesních prostředků v jednom typu řízení se procesními prostředky rozumí i prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tak fakticky projevuje i ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

Z obsahu ústavní stížnosti, ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Ad 6/2010 i z vyjádření Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2010 je zřejmé, že stěžovatelka ústavní stížnost podala v době, kdy řízení před obecnými (správními) soudy nebylo skončeno, neboť ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Přestože právní názor vyslovený v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pro soud prvního stupně závazný, Ústavní soud není oprávněn, s ohledem na své kompetence, zasahovat do probíhajícího řízení a věc posuzovat ještě před vyčerpáním všech zákonem stanovených prostředků. I když byl napadený rozsudek z hlediska formálního pravomocný, nebylo jím ještě pravomocně ukončeno soudní řízení správní, v jehož průběhu stěžovatelce příslušela celá řada procesních nástrojů k ochraně jejích práv. V této souvislosti je totiž nezbytné zdůraznit, že Městský soud v Praze vázán stanoviskem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.) následně nově rozhodl tak, že žalobu zamítl, a to rozsudkem ze dne 30. 3. 2010 č. j. 12 Ad 6/2010-110, tj. ještě v době před podáním ústavní stížnosti stěžovatelky, přičemž v uvedeném rozsudku rovněž připustil kasační stížnost. O této možnosti byli v písemném vyhotovení rozsudku účastníci uvědoměni, nicméně stěžovatelka této možnosti nevyužila. Za dané situace je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud, aniž by vyčerpala všechny prostředky, které jí právní řád k ochraně jejích práv poskytuje.

Nadto považuje soudce zpravodaj za vhodné připomenout, že obdobnou problematiku k návrhu téže stěžovatelky Ústavní soud v minulosti již řešil (srov. k tomu usnesení sp. zn. IV. ÚS 2730/10 ze dne 18. 10. 2010), přičemž námitky a argumentaci stěžovatelky shledal zjevně neopodstatněnými.

Proto nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání odmítnout jako návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2012

Pavel Rychetský v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru