Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1150/20 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkDokazování
In dubio pro reo
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1150.20.1
Datum podání20.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 38, § 240


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1150/20 ze dne 8. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele F. F., zastoupeného JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem 17. listopadu 230/19, Říčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2020, č. j. 3 Tdo 1508/2019-3265, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2019, č. j. 3 To 105/2018-3178, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. května 2018, č. j. 3 T 5/2009-3076, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení předmětu řízení a rekapitulace skutkového stavu

1. V ústavní stížnosti, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby zrušil shora označená rozhodnutí, neboť jimi, dle jeho soudu, byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Svým shora specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byli stěžovatel a další spoluobvinění uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že podnikli řadu kroků s úmyslem odebírat ve velkém objemu motorový benzín od společnosti A, předstírat vývoz této komodity do Polské republiky a zkrátit tak spotřební daň a daň z přidané hodnoty. Ve vzájemné součinnosti postupovali tak, že stěžovatel a obžalovaný N. prostřednictvím nezjištěného muže vystupujícího pod jménem K. B. jako statutární zástupce společnosti B, se sídlem v Polské republice, uzavřeli po předložení fiktivních dokladů jmenované polské společnosti rámcovou smlouvu o odběru pohonných hmot se společností A, prostřednictvím R. P. Ten ve dnech 19. 10., 1. 11., 7. 11. a 8. 11. 2005 v Praze na různých pobočkách ČSOB, a. s., na jejich žádost v pěti případech vložil na účet společnosti A, celkovou částku 215.668,93 USD, přičemž na část plateb mu poskytli peníze stěžovatel a obžalovaný N. Po domluvě tří obžalovaných, včetně stěžovatele, obžalovaný D. zajistil R. D., který na základě plné moci vystavené údajným zástupcem společnosti C, převzal v sídle společnosti A, odběrovou kartu, zastupoval polskou společnost při odběru benzínu v Litvínově a od stěžovatele a obžalovaného N. dostával prostřednictvím mobilního telefonu čísla registračních značek vozidel, která pro pohonné hmoty jezdila. Odběr a odvoz pohonných hmot podle domluvy probíhal tak, že dva obžalovaní odebrali vozidly svých společností ve dnech 26. 10., 31. 10., 4. 11. a 7. 11. 2005 v Litvínově celkem 284.524 litrů benzínu motorového v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, po celním odbavení řidičům telefonicky dali pokyny k rozvozu zboží na benzinové čerpací stanice a další místa v České republice, které obžalovaní Z. a S. spravovali. V době od 8. 11. do 14. 11. 2005 další odběr benzínu v množství 91.504 litrů, za který byla zaplacena záloha ve výši 96 358,57 USD, i přes telefonickou žádost obžalovaných nebyl společností A, povolen, neboť skuteční zástupci společnosti B po omylem obdržené konečné faktuře za odebrané pohonné hmoty společnost A, upozornili, že nejsou jejich obchodními partnery a pohonné hmoty do Polska nebyly dovezeny. Tím došlo ke zkrácení spotřební daně ve výši 3 368 765 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 1 190 392 Kč ke škodě České republiky a mohlo dojít při dalším neoprávněném odběru ke škodě způsobné České republice zastoupené jednak Celním úřadem Most na spotřební dani ve výši 1.083.408 Kč a jednak Finančním úřadem Most na dani z přidané hodnoty ve výši 382 834,61 Kč.

3. Za tento zločin byl stěžovatel odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Zároveň bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti všech obviněných společně a nerozdílně zaplatit poškozené společnosti A, částku 4.570.845,77 Kč.

4. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině dalších čtyř obžalovaných a byl jim uložen trest. Jeden obžalovaný byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby.

5. O odvolání stěžovatele a dalších dvou obžalovaných proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 3. 2019, č. j. 3 To 105/2018-3178, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

6. Dovolání stěžovatele a jednoho z obžalovaných Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 23. 1. 2019, č. j. 3 Tdo 1508/2019-3265, jako zjevně neopodstatněné.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh a vývoj trestního řízení před obecnými soudy a konstatuje, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

8. Stěžovatel uvádí vlastní verzi skutkového děje. Podle ní se spolu s obžalovaným N. pouze snažili vyjít vstříc obchodním partnerům z Polska tím, že je zkontaktovali s panem R. a poskytli jim tip na dopravce, který následně nevyužili. Vyjednávání o nákupu pohonných hmot se ujal K. B., který vystupoval za obchodní společnost se sídlem v Polsku, která měla zájem nakupovat a dovážet benzín z České republiky. Obchodní společnost B nakonec s polským subjektem rámcovou smlouvu o odběru benzínu uzavřela. Pan B. následně zmocnil pro stěžovatele neznámého R. D., aby polskou společnost zastupoval při fyzických odběrech benzinu, k němuž následně docházelo. Benzín se nacházel v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně s tím, že bude vyvezen do Polska. Řidiči byli při odjezdu vybaveni mezinárodními nákladními listy (CMR), které jim ukládají řadu podmínek, zejména zakazují překládku, jakoukoliv fyzickou či dokladovou manipulaci s nákladem atd. Po proclení však pohonné hmoty neopustily území republiky, ale byly rozvezeny na čerpací stanice. Poté, co tato skutečnost vyšla najevo, společnost A jako daňový ručitel musela uhradit spotřební daň a daň z přidané hodnoty a zaplacenou částku uplatnila jako škodu v trestním řízení. V průběhu trestního řízení se ukázalo, že osoba jménem B. vystupovala s ukradenou identitou a doklady o jeho jednatelství v polské společnosti a o jejím hospodaření byly zfalšovány.

9. Stěžovatel tvrdí, že v řízení docházelo ke značným průtahům. Prvotní rozsudek soudu prvního stupně byl vynesen po cca třinácti letech od údajného spáchání trestné činnosti. Nepřiměřenou délku trestního řízení přitom stěžovatel nijak nezapříčinil, když se stíhání nijak nevyhýbal, s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval a v řízení nečinil žádné obstrukce. Plynutí času jistě poznamenalo i důkazní řízení. Stěžovatel připomíná, že od spáchání činu do pravomocného odsouzení uplynula doba odpovídající promlčecí době stanovené pro zvlášť závažné zločiny, v níž se stěžovatel žádného protiprávního jednání nedopustil.

10. Upozorňuje dále na nesoulad provedených důkazů se skutkovými zjištěními. Podle jeho názoru obecné soudy nesprávně vyhodnotily provedené dokazování tak, že rámcovou smlouvu o dodávkách benzínu uzavřel stěžovatel s obžalovaným N., když ve skutečnosti k ničemu takovému nedošlo. Stejně tak údajně nebylo prokázáno, že by ostatní zapojené osoby úkoloval, organizoval platby záloh za odběry a převoz benzínu. Pokud se soudy z několika v úvahu přicházejících verzí skutkového děje přiklonily k té, která je pro stěžovatele nejméně příznivá, porušily tím zásadu in dubio pro reo a tím i presumpci neviny. Odmítly se zabývat i motivem stěžovatele a zdroji, z nichž by platby záloh mohl financovat. Stěžovatel se domnívá, že orgány činné v trestním řízení se ocitly v situaci, kdy proti sobě stály dvě skupiny stejně silných tvrzení. Jedinými usvědčujícími důkazy proti stěžovateli údajně byly výpovědi svědků P. a R. Jedná se přitom o svědka nevěrohodného v prvním případě a zainteresovaného ve druhém.

11. Stěžovatel tvrdí, že subjektem trestného činu krácení daně může být jen ten, kdo má povinnost daň odvést. Stěžovatel však nebyl povinen spotřební daň ani daň z přidané hodnoty státu odvést.

12. Uložený trest stěžovatel hodnotí jako nepřiměřeně přísný, a to i ve srovnání s dalšími obžalovanými.

III.

Posouzení Ústavním soudem

13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoli jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoli jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele [např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva. Posuzovaná ústavní stížnost je z uvedeného hlediska zjevně neopodstatněná.

14. V podstatě celá stěžovatelova argumentace je vystavěna na předpokladu, že zapojení stěžovatele do fiktivního vývozu pohonných hmot bylo jen velmi okrajové (měl jen zprostředkovat kontakt polským obchodním partnerům). Ústavní soud k tomu však konstatuje, že tento předpoklad obecné soudy vyvrátily způsobem zcela souladným s ústavním pořádkem a požadavky na ochranu stěžovatelových ústavně zaručených základní práv a svobod. Stěžovatel tak po Ústavním soudu požaduje, aby tento skutkový závěr přehodnotil. Odvolává se přitom na údajné porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny.

15. Ústavní soud podotýká, že zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání, které skutečnosti zvolit [srov. např. nález ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) či nález ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen krajský soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09 (N 196/54 SbNU 411) či nález ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. II. ÚS 282/97 (N 5/13 SbNU 33)].

16. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou činnost Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14 (N 140/74 SbNU 185), nález ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03 (N 32/32 SbNU 293) či nález ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 418/97 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 593/02 (U 14/32 SbNU 539)].

17. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521), nález ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02 (N 84/30 SbNU 287), nález ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01 (N 10/25 SbNU 69), nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99 (N 109/19 SbNU 63) či nález ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03 (N 196/35 SbNU 569) či nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 106/98 (U 72/12 SbNU 537)].

18. Ústavní soud neshledal námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti za důvodné. Stěžovatel se snaží Ústavní soud přesvědčit, že závěr obecných soudů o úmyslném zapojení do obchodu s pohonnými hmotami s fiktivním vývozem do Polska (zejména do fáze jednání se společností A za využití svědka R. a nakládání s proformafakturami, které byly jemu a spoluobviněnému přeposílány) je svévolný, není pro něj žádný podklad v provedeném dokazování, a tedy stojí v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Ústavní soud poukazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, z nichž jednoznačně plyne, že se všechny obecné soudy, které rozhodly ve stěžovatelově věci, velmi pečlivě jednotlivými kroky při realizaci obchodu a zapojením všech pěti obžalovaných zabývaly a podrobně zdůvodnily své závěry, že stěžovatel spolu s ostatními spoluobžalovanými podnikl promyšlený sled jednání s cílem odebrat pohonné hmoty bez spotřební daně a ty pak prodat na čerpacích stanicích v České republice. Obecné soudy zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu.

19. Ústavní soud konstatuje, že žádný z obecných soudů nevykročil z mezí zásady volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6 trestního řádu a žádné z tvrzení stěžovatele není způsobilé přesvědčit Ústavní soud o tom, že by klíčový skutkový závěr obecných soudů byl na základě provedených důkazů učiněn v příkrém rozporu se zásadami elementární logiky či že by byl svévolný.

20. Uplatnění zásady, plynoucí z ústavního principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy), je namístě potud, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Jestliže však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že skupina výpovědí je pravdivá, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, jak tomu bylo v projednávané věci, nejsou splněny podmínky uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch". To proto, že soud pochybnosti neměl.

21. Pro úplnost lze dodat, že pachatelem trestného činu zkrácení daně podle § 240 tr. zákoníku může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo jinému subjektu daně vyměřená buď vůbec, nebo nebyla vyměřena v zákonné výši a daň tak byla zkrácena v zákonem vymezeném rozsahu. Subjekt daně a subjekt trestného činu zkrácení daně nemusí být totožný, a není možno proto zaměňovat daňovou odpovědnost (povinnost zaplatit daň) s trestní odpovědností za zkrácení daně (srov. rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1149/2016 a řada dalších).

22. Ústavní soud se v souladu se svou ustálenou judikaturou nevyjadřuje k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05) a ani v tomto směru nepřehodnocuje závěry obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Taková situace by mohla nastat v případě, pokud by soud uložil druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu by se pohybovala mimo rozsah zákonem stanovené sazby, při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu by byly zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, nebo pokud by došlo k extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence (viz např. usnesení ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3121/13).

23. Žádnou z výše uvedených zásad však soudy při ukládání trestu stěžovateli neporušily. Soud vzal v úvahu okolnosti spáchaného činu a za zásadní hledisko považoval i dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti do odsouzení stěžovatele. Objasňoval i důvody délky řízení, které objektivně nijak nezavinil stěžovatel. Trest byl proto za použití § 58 trestního zákoníku mimořádně snížen a uložen s podmíněným odkladem se zkušební dobou. Zdůvodnění nalézacího i odvolacího soudu a jejich závěry o druhu a výši trestu jsou tak adekvátní konkrétním okolnostem.

V.

Závěr

24. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že obecné soudy se vydáním napadených rozhodnutí ani postupem jim předcházejícím nedopustily porušení žádného stěžovatelova ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru