Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 115/09 #1Usnesení ÚS ze dne 10.08.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústav... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
trestná činnost
Leasing
trestný čin/spolupachatelství/účastenství
EcliECLI:CZ:US:2009:2.US.115.09.1
Datum podání16.01.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 10 odst.1 písm.c, § 250b odst.1, § 250b, § 250, § 9 odst.2, § 33 písm.k

141/1961 Sb., § 33 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 115/09 ze dne 10. 8. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Lubomírem Lukšíkem, advokátem se sídlem Stodolní 17, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2007 č. j. 34 T 5/2005-3176, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2008 č. j. 1 To 40/2007-3395 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2008 č. j. 8 Tdo 1155/2008-3542, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na řádný a spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2008 č. j. 1 To 40/2007-3395, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2007 č. j. 34 T 5/2005-3176, uznán vinným pod bodem 1) ze spáchání pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu dle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1, odst. 5 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a pod bodem 2) trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, kterých se měl stručně shrnuto dopustit tím, že v prvém případě projevil odhodlání přispět spoluobžalovaným R. a K. při vylákání finančních prostředků poskytnutých Československou obchodní bankou, a. s., společnosti ATOL, a. s., formou úvěru, tak, že na základě dispozičního práva uděleného R. provedl bezhotovostní příkazy na jiné subjekty a hotovostní výběry z úvěrového účtu této společnosti. Ve druhém případě, aniž by měl v úmyslu hradit měsíční splátky nebo vozidlo vrátit, stěžovatel na základě plné moci, udělené mu opět spoluobžalovaným R., uzavřel leasingovou smlouvu na pronájem ve výroku blíže specifikovaného vozidla Saab v hodnotě 1.050.000,- Kč, které po uhrazení akontace a první splátky převzal, přičemž vozidlo poté společně s R. zašantročili a nevrátili. Za popsanou trestnou činnost pak byl stěžovatel podle § 250b odst. 5 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Obecné soudy dále rozhodly o vině a trestu spoluobviněného L. R. a A. K. a též o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 9. 2008 č. j. 8 Tdo 1155/2008-3542 odmítl podle ust. § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako zjevně neopodstatněné, neboť dospěl k závěru, že použitá právní kvalifikace trestných činů spáchaných stěžovatelem byla použita v souladu se zákonem i skutkovými zjištěními učiněnými soudy obou stupňů.

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s právním posouzením jeho činu jako pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k úvěrovému podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 5 písm. b) trestního zákona. Uvedl, že trestný čin úvěrového podvodu byl dokonán v rámci sjednávání úvěrové smlouvy předložením nepravdivých údajů, v případě kvalifikované skutkové podstaty dle § 250b odst. 5 trestního zákona pak v okamžiku, kdy byly finanční prostředky převedeny na úvěrový účet. Stěžovatel se v této souvislosti neztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že představou pachatelů bylo získat vylákané prostředky do vlastní dispozice jejich vyvedením z účtu společnosti ATOL, a. s., naopak, byl přesvědčen, že finanční prostředky jim byly k dispozici již od okamžiku připsání na účet společnosti ATOL, a. s. Daným okamžikem byl trestný čin úvěrového podvodu dokonán i dokončen, což vylučuje, aby se svým jednáním dopustil pomoci k tomuto trestnému činu. Jak dále opakovaně stěžovatel zdůraznil, nebylo také nikdy prokázáno uzavření dohody mezi ním a spoluobviněnými. Co se týče odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu v části týkající se skutku uvedeného pod bodem 2), stěžovatel jej považoval za zcela nepřezkoumatelné. Dovolací soud se zde vůbec nevypořádal s jeho argumentací, že nebyl ke společnosti ATOL, a. s., v žádném právním vztahu, ze kterého by pro něho vyplývala povinnost vozidlo splácet, což za tuto společnost ani činit nemohl. Rovněž se nezabýval námitkou, že k předání vozidla dostal od spoluobviněného R. telefonický pokyn a B. M., osoba, které vozidlo předal, se řádně prokázala. K argumentaci Nejvyššího soudu, podle níž byl obeznámen s fiktivní povahou společnosti ATOL, a. s., a tedy neschopností společnosti leasing splácet, stěžovatel oponoval, že přece věděl o poskytnutém úvěru, jehož výše mnohonásobně převyšovala cenu leasingové smlouvy. Nemožnost plně realizovat své právo na obhajobu stěžovatel pak spatřoval ve skutečnosti, že bez vlastní viny nemohl u soudů obou stupňů uvádět skutečnosti, které by mohly svědčit v jeho prospěch z hlediska jeho poměrů, když přibližně od srpna 2006 byl z důvodu spolupráce s Policií ČR v rámci odhalování vysoce závažné trestné činnosti zařazen do Programu na ochranu svědků a po celou dobu hlavního líčení (až do současnosti) se nacházel ve zvláštním režimu. Jakékoliv skutečnosti související s danou situací nesměl přitom na základě pokynů orgánů činných v trestním řízení uvádět u soudu, ani o nich hovořit s žádnou jinou osobou. Podle jeho názoru také okolnost, že významnou měrou přispěl k objasnění trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení, mohla ovlivnit dle § 33 písm. k), případně § 40 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, výši uloženého trestu. Závěrem proto navrhl zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně je třeba připomenout, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, ovšem vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil v podstatě totožné námitky, které již v různé míře uplatnil v obhajobě, zejména pak v obou předchozích opravných prostředcích, a jimiž se obecné soudy zabývaly. Jejich jádro tvoří především polemika stěžovatele s právními závěry, k nimž dospěly obecné soudy na základě provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění. Stěžovatel je přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a stížnostní argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. Tímto však staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a v takovém případě je Ústavní soud již povinen zakročit.

O takový případ se však v souzené věci nejedná. Obecné soudy zjistily všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestný čin měly vliv, a na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatel dopustil trestných činů kladených mu obžalobou za vinu. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§ 125 odst. 1, § 134 odst. 2) a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné argumentaci obecných soudů opakovat a na tuto pouze odkazuje.

Pokud jde o otázku právní kvalifikace skutku stěžovatele jako pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu dle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1, odst. 5 trestního zákona, velmi podrobně se jí zabýval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 9. 2008 č. j. 8 Tdo 1155/2008-3542. Zde zaujal stanovisko, podle kterého pomoc přichází v úvahu jak před činem, tak i při činu a je tomu tak i mimo jiné v případě trestných činů, u kterých jednání, které je jeho součástí, přesahuje okamžik dokonání jednání, kdy pachatel ještě pokračuje v realizaci úmyslu zmocnit se věci, případně zajistit si věci či prostředky získané trestným činem. Možnost pomoci je tak prodloužena až do okamžiku uskutečnění úmyslu přesahujícího v tomto případě objektivní stránku trestného činu, není již však možná po dokončení trestného činu. Stěžovatel se v projednávané věci nepodílel na vlastním průběhu činu, tedy na vylákání předmětného úvěru na základě podkladů obsahujících zcela nepravdivé informace, ale jeho role spočívala právě v tom, že v době, kdy byl čin spoluobviněných R. a K. dokonán, tedy vylákané finanční prostředky byly převedeny na úvěrový účet společnosti ATOL, a. s., tyto peníze odčerpával a zajistil tak dokončení trestného činu. Fáze dokončování činu spočívá podle Nejvyššího soudu v realizaci představy pachatele o uskutečnění jeho cíle. V tomto případě cílem bylo získat vylákané prostředky do vlastní dispozice, tedy vyvést je z účtu společnosti ATOL, a. s. Od uvedených závěrů neshledal Ústavní soud důvod se odchýlit, a to ani na podkladě stížnostní argumentace. Ta je založena toliko na odlišné interpretaci slovního spojení "do dispozice pachatelů" užitého v této souvislosti Nejvyšším soudem, která však v kontextu zcela jednoznačného odůvodnění daného usnesení i předchozích rozhodnutí obecných soudů nemůže obstát.

Ústavní soud dále nesdílí přesvědčení stěžovatele o nepřezkoumatelnosti usnesení Nejvyššího soudu v části, v níž se tento zabýval okolnostmi spáchání skutku uvedeného pod bodem 2), naopak toto rozhodnutí považuje z ústavněprávního hlediska za zcela konformní, jak shora již naznačil. Nejvyšší soud se všemi zmíněnými námitkami stěžovatele vypořádal odkazem na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se "obdobně uplatněnou obhajobou tohoto obviněného již zabýval". Nutno doplnit, že všechna rozhodnutí, týkající se merita věci, na sebe obsahově navazují, jsou vzájemně provázána a tvoří jeden neoddělitelný celek. Proto není v rozporu s právem na spravedlivý proces, když dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkáže či převezme odůvodnění rozhodnutí soudu jiného stupně, s nímž se ztotožnil, aniž by tím založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. Neobstojí také námitka stěžovatele, jíž se snaží popřít svou vědomost o fingované právní povaze společnosti ATOL, a. s., poukazem na poskytnutý úvěr, a to s ohledem na podvodný charakter jeho získání, na kterém se sám podílel.

Stěžovatel dále dovozoval zásah do svých ústavně zaručených práv ze skutečnosti, že nemohl v důsledku zvláštního režimu, v němž se po dobu trestního řízení nacházel, a omezení z něho vyplývajících plně realizovat své právo na obhajobu. Nic takového však z přiloženého spisového materiálu dovodit nelze. Stěžovatel byl v průběhu řízení opakovaně poučen dle § 33 odst. 1 trestního řádu, nebylo mu nijak bráněno v uplatňování jeho procesních práv, po celou dobu řízení byl právně zastoupen, a měl tedy možnost uplatnit před soudy veškeré argumenty na svoji obhajobu. Pokud uvádí, že u soudu neměl dovoleno uvádět jakékoliv skutečnosti související s "touto situací", jednalo se zřejmě o informace ohledně průběhu výkonu ochranných opatření (místo kam byla chráněná osoba přestěhována, detaily její nové identity apod.), tak jednotlivé obecné postupy policie a Vězeňské služby vykonávané v rámci zvláštní ochrany a pomoci, které skutečně podléhají režimu zákona o utajovaných informacích. Nicméně tyto informace nemohly mít na rozhodnutí obecných soudů z hlediska viny stěžovatele či uděleného trestu žádný vliv. Obecným soudům bylo ostatně známo, že se stěžovatel v tomto zvláštním režimu nacházel. Vyplývá to jednak z protokolu o hlavním líčení konaného dne 8. 1. 2007 (č. l. 2995 předmětného spisu), v jehož úvodu stěžovatel požádal o poradu s obhájcem s ohledem na svůj režim, a jednak z č. l. 3329, kde je založena žádost obhájkyně stěžovatele ze dne 6. 8. 2007 o poskytnutí lhůty pro vypracování doplnění odvolání z důvodu, že klient se nachází ve zvláštním režimu a nezná místo jeho pobytu.

Stran údajné existence polehčujících okolností spočívajících v účasti stěžovatele na objasnění trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení, nutno podotknout, že stěžovatel tuto námitku uplatnil ex post až v řízení o ústavní stížnosti. Takovýto postup je dle konstantní judikatury Ústavního soudu nepřípustný. V řízení o ústavní stížnosti nelze vznášet zcela nové tvrzení, které stěžovatel neuvedl sám v řízení před třemi instancemi obecného soudnictví a znemožnil tak obecným soudům se touto otázkou zabývat či na danou námitku reagovat. S ohledem na zásadu subsidiarity se jí proto nemůže zabývat ani Ústavní soud.

Závěrem je možné zmínit, že právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávaném případě obecné soudy tyto elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. srpna 2009

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru