Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 115/02Nález ÚS ze dne 17.07.2002Rozhodování soudu o výši odměny a náhrady hotových výdajů advokáta v případě nutné obhajoby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
advokát/odměna
trestní stíhání/zastavení
náklady řízení/úhrada nákladů státem
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 93/27 SbNU 85
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.115.02
Datum podání19.02.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 148 odst.1 písm.b, § 172 odst.1 písm.e, § 36 odst.4, § 151 odst.3

177/1996 Sb., § 11


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 115/02 ze dne 17. 7. 2002

N 93/27 SbNU 85

Rozhodování soudu o výši odměny a náhrady hotových výdajů advokáta v případě nutné obhajoby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti JUDr.

H. K, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne

22.11.2001, sp. zn. 61 To 489/2001, za účasti Městského soudu

v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.11.2001, sp. zn.

61 To 489/2001, se zrušuje.

Odůvodnění:

V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 19.2.2002,

stěžovatelka uvedla, že je advokátkou, zapsanou v seznamu advokátů

České advokátní komory pod č. reg. 1023, se sídlem advokátní

kanceláře Hradčanské nám. 12, Praha 1. Z obsahu návrhu je však

zřejmé, že jej podává nikoli jako právní zástupkyně jiného

subjektu ve smyslu § 29 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, a z tohoto důvodu byla proto vyzvána, aby

odstranila vady podání s ohledem na konstantní judikaturu

Ústavního soudu ve vztahu k § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, která ukládá povinné zastoupení

advokátem (případně notářem) každému účastníku nebo vedlejšímu

účastníku řízení před Ústavním soudem.

Předmětem ústavní stížnosti je usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 22.11.2001, sp. zn. 61 To 489/2001, kterým označený

soud na základě stížnosti bývalé klientky stěžovatelky, L. B.,

zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10.9.2001, sp.

zn. Nt 1603/2001, jímž byla stěžovatelce přiznána výše odměny

a náhrada hotových výdajů nutné obhajoby v trestní věci L. B.

v celkové výši 3.900,-Kč, a znovu rozhodl tak, že stěžovatelce

přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů nutné obhajoby ve výše

označené trestní věci v částce 2.925,-Kč.

Napadenému usnesení městského soudu stěžovatelka vytýká, že

předmětným rozhodnutím bylo porušeno její právo ve smyslu čl. 28

ve spojení s čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ke skutkové stránce věci stěžovatelka dále uvádí, že

opatřením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12.1.2001 byla

ustanovena obhájkyní L. B. v řízení o uložení ochranného

psychiatrického léčení, když k nutné obhajobě byly dány zákonné

podmínky dle § 36 odst. 4 trestního řádu. Stěžovatelka zdůrazňuje,

že své klientce poskytla právní pomoc v co nejširší míře, a to

včetně právní rady související s uložením ochranného

psychiatrického léčení, když trestní stíhání proti obviněné bylo

zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu, usnesením

vyšetřovatele Policie České republiky, okresního úřadu vyšetřování

Praha 6 ze dne 13.11.2000, sp. zn. ČVS: OV6-883/2000. Po ukončení

tohoto řízení předložila stěžovatelka vyúčtování obhajoby ex offo

Obvodnímu soudu pro Prahu 6, který je shledal správným a přiznal

stěžovatelce odměnu a náhradu nákladů řízení v částce 3.900,-Kč.

Na základě stížnosti L. B. Městský soud

v Praze usnesení obvodního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že

stěžovatelce přiznal odměnu za tuto obhajobu ve výši 2.925,-Kč,

když dospěl k závěru, že stížnost byla důvodná, i když z jiného

důvodu, než namítala.

Důvodem, který vedl Městský soud v Praze ke zrušení usnesení

soudu prvního stupně, byla skutečnost, že prvostupňový soud

přiznal stěžovatelce jako úkon právní pomoci též podání, označené

jako zpětvzetí stížnosti L. B. ze dne 14.2.2001, účtovaný

stěžovatelkou v částce 900,-Kč, a režijní paušál v částce 75,-Kč,

což podle názoru městského soudu není v souladu se zněním § 11

odst. 1, odst. 2 vyhl. č. 177/1996, o odměnách advokátů

a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní

tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhl. č. 177/1996

Sb."), neboť se nejedná o právní úkon, ale o pouhé sdělení

obhájkyně, že obviněná po zvážení všech okolností bere stížnost,

kterou podala po vyhlášení do protokolu, zpět.

Městskému soudu stěžovatelka vytýká, že sice stížnosti L.

B. vyhověl, ale neuvedl žádné stížnostní důvody, když

stěžovatelce nezaslal ani kopii této stížnosti, takže na ni

nemohla přiměřeným způsobem reagovat.

Pochybení v postupu městského soudu spatřuje stěžovatelka

dále v tom, že stížností napadené usnesení soudu prvního stupně

zrušil a sám ve věci rozhodl, když označeným postupem podle mínění

stěžovatelky jí odňal možnost domáhat se stanoveným postupem práva

řádnými opravnými prostředky, neboť proti rozhodnutí soudu II.

stupně již není stížnost přípustná. Tento chybný postup městského

soudu znamenal porušení práva, zakotveného v čl. 36 odst. 1

Listiny.

Dále stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem Městského

soudu v Praze, obsaženým v napadeném usnesení, jenž podle ní

spočívá především v chybné interpretaci § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb.

a v jeho úvaze co je, či není úkonem právní pomoci, co takovému

úkonu předchází a jaký by měl být jeho obsah. Úvaha soudu,

vyslovená v tomto směru v napadeném usnesení, je dle názoru

stěžovatelky v podstatě zpochybněním jak práva obviněného na

řádnou obhajobu (dle čl. 40 odst. 3 Listiny), tak i práva advokáta

vyúčtovat si za poskytnuté právní služby částku, určenou

advokátním tarifem.

Na podporu svého tvrzení stěžovatelka odkazuje na právní

závěry, obsažené v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS

15/99, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu

ČR, sv. 13, I. vydání Praha C.H.BECK 2000, str. 359 a násl., podle

něhož "..nesprávné posouzení právního předpisu obecnými soudy by

ve svých důsledcích mohlo ohrozit i právo obviněného na obhajobu,

podle čl. 40 odst. 3 Listiny".

Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10.9.2001 se

zjišťuje, že na návrh obhájce (stěžovatelky) o výši odměny

a náhradě hotových výdajů se v trestní věci proti L. B., podle

§ 151 odst. 3 trestního řádu, ve znění platném do 31.12.2001, tj.

před novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. (dále jen "trestní

řád"), přiznává na nákladech nutné obhajoby obhájkyni

(stěžovatelce): za přípravu a převzetí obhajoby včetně porady

s klientem dne 22.1.2001 částka 900,-Kč, za účast u veřejného

zasedání dne 30.1.2001 částka 900,-Kč, za účast u veřejného

zasedání dne 13.2.2001 částka 900,-Kč, za zpětvzetí stížnosti ze

dne 14.2.2001 částka 900,-Kč a za režijní paušál 4x částka

75,-Kč, celkem 3.900,-Kč.

V odůvodnění předmětného usnesení se uvádí, že v trestní věci

bylo nutno ustanovit obviněné obhájce z důvodu nutné obhajoby.

Vzhledem k tomu, že vyúčtování nákladů obhajoby je v souladu

s množstvím provedených úkonů ze strany obhájce a taktéž

s advokátním tarifem, soud rozhodl v souladu s § 151 odst. 3

trestního řádu.

Městský soud v Praze v neveřejném zasedání, konaném dne

22.11.2001, po projednání stížnosti L. P., dříve B., proti

usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10.9.2001, sp. zn. Nt

1603/2001, rozhodl tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního

řádu napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že podle § 151

odst. 3 trestního řádu přiznal na nákladech nutné obhajoby

stěžovatelce (obhájkyni) za přípravu a převzetí obhajoby včetně

porady s klientem dne 22.1.2001 částku 900,-Kč, za účast

u veřejného zasedání dne 30.1.2001 částku 900,-Kč, za účast

u veřejného zasedání dne 13.2.2001 částku 900,-Kč, 3 x režijní

paušál 75,- á Kč částku 225,-Kč, celkem 2.925,-Kč.

Městský soud v Praze v odůvodnění usnesení konstatoval, že

proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 podala v zákonné lhůtě

obviněná (L. P. - B.) stížnost, ve které uvedla, že jí byla

obhájkyně ustanovena, když podle § 151 odst. 2 trestního řádu tuto

obhajobu platí stát.

Z podnětu předmětné stížnosti proto městský soud přezkoumal

podle § 147 odst. 1 trestního řádu správnost napadeného usnesení

i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a dospěl

k závěru, že stížnost je důvodná, i když z jiných důvodů, než bylo

namítáno.

Ve vztahu ke zpětvzetí stížnosti ze dne 14.2.2001, jakož

i k režijnímu paušálu v částce 75,-Kč, městský soud konstatoval,

že v tomto případě nejde o právní úkon, který má na mysli

ustanovení § 11 odst. 1, odst. 2 vyhl. č. 177/96 Sb. S odkazem na

spisový materiál (založený na č.l. 25) šlo podle názoru soudu

pouze o sdělení obhájkyně obvodnímu soudu, že obviněná po zvážení

všech okolností bere stížnost, kterou podala po vyhlášení usnesení

do protokolu, zpět. Městský soud zdůraznil, že právní úkon ze

strany obhájce předpokládá určitý rozsah vykonané právní služby

a nikoliv pouhé písemné sdělení soudu. Za této situace z podnětu

stížnosti obviněné napadené usnesení zrušil, podle § 149 odst. 1

písm. a) trestního řádu, a sám znovu rozhodl tak, že stěžovatelce

přiznal na nákladech nutné obhajoby celkovou částku 2.925,-Kč.

Po zjištění, že ústavní stížnost splňuje veškeré formální

náležitosti, a není tedy důvod pro její odmítnutí dle § 43 odst.

1, odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, vyzval Ústavní soud ČR účastníka řízení, ve

smyslu § 42 odst. 4 a § 76 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, k písemnému vyjádření k předmětné ústavní

stížnosti.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení ve svém vyjádření,

doručeném Ústavnímu soudu ČR dne 13.5.2002, uvedl, že nesdílí

názor stěžovatelky, že měl po zrušení usnesení věc vrátit

Okresnímu soudu Praha 6 k novému projednání a rozhodnutí dle §

149 odst. 1 písm. b) trestního řádu proto, aby zachoval oprávněným

osobám právo na řádný opravný prostředek z toho důvodu, že

o řádném opravném prostředku rozhodoval jako soud druhého stupně.

Rozhodnout sám ve věci je oprávněn podle § 149 odst. 1 písm. a)

trestního řádu, když pro svoje rozhodnutí měl stížnostní soud

dostatečné podklady.

Dále účastník řízení ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění

ústavní stížností napadeného usnesení s tím, že znovu zdůraznil

skutečnost, že písemné podání o zpětvzetí stížnosti není úkonem

právní služby, za který náleží obhájci mimosmluvní odměna v plné

či poloviční výši podle § 11 odst. 1, odst. 2 advokátního tarifu

(kde se jedná se o taxativní výčty), a rovněž se nejedná o úkon

právní služby, který by svou povahou a rozsahem odpovídal úkonům

uvedeným ve výše citovaném ustanovení.

Účastník se proto domnívá, že jeho postupem nemohlo být

zpochybněno právo obviněného na obhajobu, jak dovozuje

stěžovatelka, neboť soud při rozhodování dle § 151 odst. 3

trestního řádu profesionální zdatnost a kvalitu poskytnuté právní

služby vůbec neposuzuje, když určuje pouze výši mimosmluvní odměny

podle hledisek daných advokátním tarifem, a je podle jeho názoru

tedy logické, že za některé úkony, související s poskytovanou

právní službou, tarif odměnu advokátům nepřiznává.

Ústavní soud ČR si pro posouzení důvodnosti námitek

obsažených v ústavní stížnosti vyžádal zapůjčení spisu Obvodního

soudu pro Prahu 6, sp. zn. Nt 1603/01, ze kterého se zjišťuje, že

trestní stíhání obviněné L. P. pro trestný čin útoku na

veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a)

trestního zákona bylo již v přípravném řízení pravomocně

zastaveno, podle § 172 odst. 1 písm. a) trestního řádu pro

nepříčetnost obviněné.

V dalším řízení bylo rozhodováno o návrhu státního zástupce

o nařízení ochranného psychiatrického léčení obviněné. V tomto

řízení byla obviněné ustanovena podle § 36 odst. 4 trestního řádu

jako obhájkyně stěžovatelka. Po nabytí právní moci usnesení

o nařízení ochranného léčení obviněné rozhodl obvodní soud na

návrh stěžovatelky o výši její odměny a náhradě hotových výloh.

Ústavní stížnost je důvodná.

Nejprve je nutno znovu připomenout, že v době rozhodování

soudu platilo znění zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení

soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve znění před

novelou, provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., kdy režim stanovení

náhrady nákladů trestního řízení upravovalo ustanovení §§ 151

a 152 trestního řádu. Z dikce § 152 odst. 1 trestního řádu, ve

znění platném do 31.12.2001, jednoznačně vyplývá, že náhradu

nákladů trestního řízení lze po obžalovaném vymáhat pouze tehdy,

byl-li pravomocně uznán vinným. Jedině tedy v případě odsuzujícího

rozsudku lze od obžalovaného spravedlivě žádat, aby státu nahradil

byť jen část nákladů vynaložených na trestní řízení (viz Šámal,

Král, Baxa, Púry: Trestní řád, Komentář, C.H.BECK .)

V daném případě L. P. (B.) nebyla uznána vinnou, neboť

k rozhodování o vině vůbec nedošlo, protože trestní řízení vedené

proti ní bylo podle § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu

pravomocně zastaveno již v přípravném řízení. V řízení bylo

prokázáno, že obviněná L. P. (B.) nebyla v době činu

pro nepříčetnost trestně odpovědná Vzhledem k tomu, že v řízení

o uložení ochranného psychiatrického léčení obviněné šlo o nutnou

obhajobu (podle § 36 odst. 4 trestního řádu), náklady obhajoby

nese stát.

Z logiky věci plyne, že usnesení o stanovení nákladů nutné

obhajoby se L. P. přímo nedotýká, a nebylo proto nutné

jí toto usnesení vůbec doručovat (§ 137 trestního řádu). Z výše

uvedeného důvodu nebyla L. P. osobou oprávněnou k podání

stížnosti proti citovanému usnesení. Pokud však proti němu

stížnost podala (i když důvodem stížnosti obviněné nebyl její

nesouhlas s výší stanovené odměny a náhrady hotových výdajů

stěžovatelky), pak o ní měl městský soud, jako soud stížnostní,

rozhodnout podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu

a zamítnout ji, jako stížnost podanou osobou neoprávněnou.

Pokud však z podnětu takové stížnosti sám věcně rozhodoval,

jeho rozhodnutí odporuje trestnímu řádu a je v tomto směru rovněž

neústavní.

Mezi základní principy právního státu patří nepochybně

vyloučení libovůle při rozhodování soudů. Pokud soudy rozhodují

mimo hranice vymezené jim Ústavou ČR, Listinou a příslušnými

procesními předpisy, porušují zásady řádného a spravedlivého

procesu, zaručeného každému, tedy i stěžovatelce, v čl. 36 odst.

1 Listiny.

Ústavní soud ČR po posouzení všech shora uvedených

skutečností dospěl k závěru, že napadeným usnesením Městského

soudu v Praze ze dne 22.11.2001, sp. zn. 61 To 489/2001, bylo

porušeno právo stěžovatelky na řádný a spravedlivý proces obsažené

v čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto, aniž považoval za nutné

s ohledem na zrušující výrok se dále zabývat námitkami

stěžovatelky, obsaženými v ústavní stížnosti, podle § 82 odst. 2

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnosti zcela vyhověl,

i když z jiných důvodů, než které označila stěžovatelka,

a napadené usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. července 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru